„Co říkáš na naše hosty, Jongho?"

Druhého dne si ho princ nechal zavolat do svých komnat. Po strojeném přivítání zavedl staršího muže k jednomu ze stolů, jimiž byl jeho soukromý salonek pro přijímání návštěv vybaven, a začal se ho vyptávat. Jonghovy názory se pro něj najednou zdály být té nejvyšší důležitosti.

„Jsou... sympatičtí, vaše výsosti," zvolil odpověď, která se mu v té chvíli jevila jako bezpečná.

Princ nasadil zamyšlený výraz a poškrábal se ve vlasech na zátylku. „Myslíš? Inu, když to říkáš... Kdo ví, možná se mezi nimi najde i někdo pro tebe a tvá, hm, slova."

Konec věty pronesl s náznakem obvyklého arogantního úšklebku. Jongho mu věnoval letmý pohled, ale neříkal nic. Už dávno přestal očekávat pověstné šimrání v oblasti předloktí značící setkání sobě si souzených duší a smířil se s tím, že jediný osud, který pro něj život nachystal, je snášet štiplavé poznámky ze strany následníka trůnu.

Způsob, jakým se tvářil, a jeho držení těla prozrazovalo, že prince otázka spřízněné duše trápí podstatně víc, než dává před svými dvořany najevo.

„Jsem si jistý, že ta správná osoba se dříve nebo později objeví," pospíšil si s ujištěním.

Wooyoung po něm šlehl očima. „Dřív nebo později," opakoval líně. „Jak duchapřítomné. Problém je – jak jistě víš, můj drahý Jongho – že času není nazbyt."

Tentokrát neměl na mysli probíhající slavnosti. Nebylo žádným tajemstvím, že královský pár pro svého prvorozeného a zároveň jediného syna vybral vhodný protějšek – nejstarší dceru krále ze sousední země. Sňatek princezny a prince Wooyounga se měl stát symbolem spojenectví dvou království a příslibem vzkvétajícího průmyslu, prosperujícího obchodu a diplomatických jednání mezi oběma zeměmi.

Nebylo rovněž žádným tajemstvím, že sňatek obou mladých lidí je pouze formálního charakteru a mezi královskými dětmi žádné hlubší spojení neexistuje.

Nahlas to samozřejmě nikdo nevyslovil. Takové řeči zaváněly neúctou ke koruně, a Jongha nechávala šuškaná prohlášení kolující po paláci chladným. Koneckonců, smluvené sňatky náležely politice, nikoliv spřízněným duším. Neveselé, snad, avšak nezbytné. Sám si byl moc dobře vědom toho, že až ho jednoho dne okolnosti donutí oženit se, bude to z ryze praktických důvodů. Láska neměla v osobním životě šlechty významné místo.

Zajisté si toho byl vědom i Wooyoung, ačkoliv ho jeho příděl osudu pranic netěšil. Po celý život byl zvyklý, že vše musí být po jeho – a nehodlal na tom nic měnit ani teď. Vše nasvědčovalo tomu, že si princ umínil poznat svou spřízněnou duši dřív, než dojde ke smluvenému sňatku.

„Přesto," promluvil hrabě po krátké odmlce, „oslavy sotva začaly; sám jste včera viděl, že o zajímavé hosty rozhodně není nouze. Nepochybuju, že se mezi nimi najdou dámy, které by daly vše za příležitost si s vámi třeba jen na okamžik promluvit..."

„Och, nestraš," okřikl ho princ, jako by přesně věděl, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. „S ženami na mě nechoď. A vůbec, udělej něco pro své vlastní dobro a přestaň naslouchat klepům u dvora, buď té dobroty," ohrnul nesouhlasně spodní ret. „S mou nastávající to nemá nic společného. Jsem princ, Jongho. Následník trůnu. Oženili mě ještě předtím, než jsem se narodil."

Odmlčel se, aby popadl dech, a plynule navázal na své předchozí myšlenky:

„Ne," nahnul se a poplácal hraběte po rameni, „co potřebuju je přítel, Jongho. Někdo, s kým bude celá tato situace o něco snesitelnější. Koneckonců, lépe se běduje z koňského hřbetu na čerstvém vzduchu než na pozlaceném trůně. Ale to ty samozřejmě nechápeš, jak bys mohl? Věř mi, že ti to v nejmenším nemám za zlé."

Donutil se spolknout souhlasné ‚chápu, výsosti,' z jehož nepravdivosti ho Wooyoung právě obvinil. Zaváhal, nejistý, jak pokračovat, ale princ už o jejich debatu stihl ztratit zájem. Zvedl se ze svého místa a protáhl si krk a ramena ztuhlá po prohýřené noci.

„Tohle prázdné tlachání mě začíná unavovat," dodal, zatímco si prohlížel perfektně upravené nehty na pravé ruce. „Zítra by mělo být perfektní počasí pro trochu opravdové zábavy. Nemusím ti doufám oznamovat, že počítám s tvou účastí?"

„Nikoliv, princi."

„Výtečně. Vyjíždíme za svítání," oznámil mu stroze. „Ve svém vlastním zájmu se zkus neopozdit."