„Jongho," zavolal na něj známý hlas. Prohýřená noc mu propůjčila hrubost, za níž pravděpodobně stály namožené hlasivky a vyprahlé hrdlo, a zároveň jej připravila o uštěpačný, povýšený tón, který si Jongho zvykl slýchávat.

Dvěma loky vyprázdnil úzkou sklenici a chystal se ji odložit na stůl, když tu se hlas ozval znovu:

„Neobtěžuj se. Pojď – a vezmi s sebou cestou ještě jednu lahev, nejlépe toho Château Lotus nalevo od tebe, buď té dobroty."

Udělal, jak mu bylo poručeno. Prsty pevně svíral kolem tenkého hrdla lahve, aby ji snad nedopatřením neupustil. Alkohol vypitý v průběhu večera rozhoupal sál kolem něj. Nejistými kroky přešel uličkou mezi stoly až ke schodům, které oddělovaly tabuli pro panovníkovu rodinu a nejbližší přátele od zbytku hostů. Před schůdky se zastavil, nejistý, jestli pokračovat dál, ale Wooyoung problém vyřešil za něj.

Sešel po schodech za ním – neušlo mu, že se princ při chůzi mírně potácí – posadil se na nejspodnější stupínek a poplácáním na kobereček, jímž byly schody potažené, svému společníkovi naznačil, ať se k němu přidá.

S vděkem jeho žádosti vyhověl. Sotva dosedl, kolem prince už se vyrojili sluhové, připraveni splnit každý jeho rozkaz.

„S dovolením," natahoval se jeden z nich po lahvi, co ji Jongho křečovitě tiskl v rukou.

„To nebude třeba," vložil se do toho Wooyoung. Mávnul rukou, a se slovy, že už je nebude dnes v noci potřebovat, vyhnal jak onoho muže, tak všechny ostatní ze sálu.

Počkal, dokud se po služebnictvu neslehla zem, a pak se obrátil směrem k Jonghovi.

„Pověz mi, Jongho," oslovil ho, a snažil se při tom vyslovovat s pečlivostí člověka, který si uvědomuje, že toho vypil příliš mnoho, „pověz mi... jsi spokojený?"

„Byla to dobrá hostina," přitakal.

„Zatraceně dobrá," zamumlal Wooyoung spíš pro sebe než k hraběti vedle něj. „Ale tak to nemyslím. Myslím... jsi spokojený, Jongho?"

„Ne."

Alkohol mu rozvázal jazyk: odpověď z něj vyletěla dřív, než si stihl uvědomit, jaké následky by jeho jednání mohlo přinést. K jeho překvapení mu však princ neoplatil jedovatou poznámkou. Sám pro sebe si pokyvoval hlavou, jako by se nacházel ve vlastním světě, daleko od Jongha a prázdného sálu.

„Viděl jsem tě," řekl po chvíli ztěžklým jazykem. „Venku, když mistr Yeosang..."

Odmlčel se. Chvíli ticha využil k tomu, aby se natáhl pro lahev vína, kterou si poručil přinést. Roztřesenými prsty neobratně zápolil s korkem zaraženým ve skleněném hrdle. Chvíli to trvalo, ale s pomocí jídelního nožíku, co našel odhozený na zemi, lahev nakonec odzátkoval. Trocha vína se jim vylila pod nohy a pokropila jim oběma boty.

„Pokaždé když hraje... přišlo mi... zkrátka, vypadal jsi jinak," zakončil neobratně svou původní myšlenku.

„Hm."

Obrátil svou skleničku dnem vzhůru a pozoroval, jak několik osamělých narůžovělých kapek stéká po skle na ohlazené dlaždice a mísí se s rozlitým vínem.

„A ty, Wooyoungu?" osmělil se říct, zatímco alkohol skrápěl podlahu pod královskými trůny. „Jsi spokojený?"

„Ne," kralevic odpověděl bez zaváhání.

Tentokrát byla řada na něm, aby přikývl a následně mlčel.

„Jongho?"

„Mhm?"

„Už nikdy se mě na nic takového neptej."

Své prohlášení nedoplnil o žádnou výhrůžku, neboť nebylo třeba. I v podnapilém stavu Jongho rozeznal nebezpečí, které se pod těmi slovy skrývalo, a vzal si nevyřčené varování k srdci.

„Ukaž," vzal ho Wooyoung za ruku, donutil ho nastavit prázdnou sklenici a dolil ji až po okraj.

„Skvělý ročník, tohle víno," zamumlal opět spíš k sobě než k Jonghovi. „Otec jich někde schovává celý sklípek, jsem si jistý. Ještě tak vědět, kde..." povzdechl si.

Stejný postup zopakoval i u vlastní sklenice. Pro nyní poloprázdnou lahev vína nikde žádné dobré místo neviděl, postavil ji tedy s pokrčením ramen na zem.

„Na tvoje zdraví, Jongho," pozvedl pohár s náznakem svého obvyklého úsměvu.

„Na vaše, princi."

Sklo zacinkalo o sklo – a dva šlechticové umlkli.