Královský palác zářil do noci. Světlo unikalo ven skrze okenní tabulky vykládané mozaikami a propůjčovalo majestátní stavbě zvenčí vzezření nejjasnějšího souhvězdí na obloze. Masivní zlaté lustry posázené nespočtem svící osvětlovaly síň, do níž se vešly desítky stolů obložených těmi nejvybranějšími pokrmy, stovky urozených pánů, rytířů i sličných panen, a v neposlední řadě i tři trůny, každý speciálně navrhnutý a vyrobený na míru jeho majiteli – a stále zbývalo dostatek místa k tanci.

Parket se v současné době namísto tanečníků hemžil všemi možnými i nemožnými barvami, vzory a látkami. Na chystanou slavnost dorazili ctění návštěvníci ze sousedních zemí i dalekých koutů světa, a přijížděli v plné parádě. O řadě kočárů před palácem svědčil stálý proud nově příchozích skrze bytelné dvoukřídlé dveře.

S rukama založenýma za zády korunní princ Wooyoung přihlížel, jak se sál pomalu plní hosty.

„Sjíždí se pomaleji než by bylo zdvořilé," špulil nespokojeně rty. Před začátkem oficiální audience, při níž budou královské rodině, jakožto i vyšším šlechticům a dalším významným osobnostem pobývajícím na hradě a v jeho nejbližším okolí, představeni vznešení hosté, se Wooyoung vytratil ze síně a uchýlil se na jeden z balkonů pod vysokým stropem. Jonghovi, který měl tu smůlu, že se mu zrovna připletl do cesty, poručil dělat mu doprovod.

Pravděpodobně aby žádná z jeho uražených poznámek nepřišla nazmar, pomyslel si mladý hrabě zachmuřeně, zatímco navenek dával svému princi za pravdu.

„Jeden by očekával, že tato drobnost," mávnul princ teatrálně pravicí ve vzduchu, „jim bude připomínkou, jak důležitý je první dojem. Koneckonců, ty o tom víš své, že, milý Jongho?"

Slova vepsaná z vnitřní strany předloktí pro něj byla citlivé místo – a Wooyoung si toho byl moc dobře vědom. Jakožto aristokrat chránil svou kůži před cizími zraky dlouhým rukávem či páskou, ovšem před všetečným a umíněným princátkem, co mu viselo na krku od dětství, neexistovalo tajemství, na něž by měl Jongho právo.

Rozhodl se, že nejlepší odpovědí bude mlčet.

Wooyoung ho však odmítal nechat být. „Jsi nějaký nezvykle zamlklý," popichoval ho.

„Jeho královská výsost mluví dost za nás oba," opáčil.

„Ach, Jongho."

Princův smích zanikl v symfonii rozjařených hlasů rytířů a vznešených dam pod nimi. Lokty se zapřel o masivní zábradlí vypolstrované bavlnou a potažené modro-zlatým brokátem, a s výrazem dravce pátrajícího po kořisti přelétal očima po hloučcích shromážděných dole.

„Slavnosti ti nejsou po chuti?" otázal se po chvíli. Oči ani na okamžik nespouštěl z dění v sále.

Neodpověděl ihned. Oslava, k níž se schylovalo, byla vyhlášena na princovu počest. Nejnovější rozmar následníka trůnu a jediného králova syna sestával z přání vypátrat svou spřízněnou duši. Poručil tudíž, aby se ze všech zemí sjeli mladí princové i princezny, kněžny i knížata, hraběnky, baroni, rytíři a jejich paní... zkrátka každý, kdo alespoň něco znamenal. Mezi těmi princ Wooyoung doufal, že nalezne tu pravou či toho pravého. Jednalo se tudíž o událost nejvyšší důležitosti a váženosti, a o takové se nepříslušelo pronášet neuvážená slova.

Poznámku, že princovou spřízněnou duší klidně může být nová pomocná kuchařka, kterých královský pár nepochybně najmul v očekávání velkolepé hostiny celou řadu, se moudře rozhodl nechat si pro sebe. Jednak za takové řeči hrozilo potrestání, a zadruhé – a to byl mnohem závažnější důvod – by si tím sám naběhl do pasti.

Zvolil tedy vyhýbavou odpověď. „Nepochybuji o tom, že tato bude nanejvýš zdařilá, vaše královská výsosti."

Zdálo se, že pozorování hostů Wooyounga konečně omrzelo. S vypnutou hrudí a bradou způsobně vzhůru se narovnal a zaměřil se opět na Jongha.

„Hmpf," ušklíbl se nad jeho slovy. „Nicméně, myslím, že tohle by mohlo zajímat i tebe. Otec s matkou se nenechají zahanbit, přirozeně. Co by to bylo za slavnost bez zábavy? Při této významné příležitosti pozvali mimo naše vzácné hosty i ty nejlepší umělce z celé země. Slyšel jsi už o mistru Yeosangovi?"

„Nikoliv, princi."

„Tak brzy uslyšíš. Měl by dorazit v následujících dnech. A my, Jongho, bychom měli jít, nemyslíš?"

S kamenným výrazem přikývl. Poodstoupil vzad a nataženou paží pokynul ke schodišti.

„Až po vás, princi."