„S dovolením, vaše hraběcí milosti... jeho královská výsost princ Wooyoung si žádá vaši přítomnost."

Když za ním následujícího dopoledne přišel sluha, aby jej zavedl za princem, očekával vše od nesouhlasných pohledů a uštěpačných poznámek, až po kázání o nezdvořilosti a nedodržování dobrých mravů. K jeho údivu na něj nečekalo ani to, ani ono. Místo toho po vyzvání ke vstupu objevil Wooyounga, jak přechází po místnosti a zdánlivě nahodile u toho mává rukama před tělem.

Překvapení se muselo promítnout i do jeho tváře, neboť princ se okamžitě dovtípil, co se mu honí hlavou.

„Co? Ach, tohle?" zagestikuloval v neurčitě napodobenině svých předchozích pokusů. „Učím se znakovou řeč," oznámil s hlavou hrdě zdviženou, a rovnou odpověděl i na nevyřčenou otázku v Jonghových očích: „Kvůli princi Hongjoongovi, samozřejmě."

A skutečně: když princ zrovna nehodoval, neslavil a neúčastnil se jiných zábav, učil se posunky ve znakové řeči od Sana, dvorního šaška. Komediant disponoval kromě ostrého jazyka i pohotovým uvažováním a mrštnými prsty, a z prince se kupodivu vyklubal pilný žák.

„To je od vás jistě šlechetné, výsosti," sklonil před ním Jongho hlavu. „Smím se zeptat, proč? Princ Hongjoong přece přijel se svými tlumočníky, kteří ho doprovázejí na každém kroku, pokud se nemýlím...?"

Nemýlil se. I během lovu prince Hongjoonga doprovázela nepočetná skupina jeho sloužících, vždy po ruce, připravených zprostředkovat všechnu potřebnou komunikaci.

Wooyoung na jeho otázku zareagoval zavrtěním hlavou.

„Co bych to byl za hostitele, kdybych ho nepřivítal osobně? Korunní princ Wooyoung je známý pro svou pohostinnost napříč královstvími, a na tom se nebude nic měnit. Koneckonců, jak složité to může být? Jsem snad nějaký tupan z vesnice, abych se nenaučil pár posunků, ha?"

„Jeho královská výsost by byla překvapena, kolik, hm, posunků si takoví vesničtí tupané svedou vymyslet," pronesl Jongho a s naprosto vážnou tváří rukou naznačil obhroublé gesto, jímž se častovali sedláci v hospodě, zpravidla poté, co do sebe obrátili už několik piv.

Wooyoung nesouhlasně našpulil rty. „To jsi celý ty. Jen se bav na můj účet, drahý Jongho, uvidíme, kdo se bude smát naposled."

Odhlédl od svého společníka, jen aby se vrátil k provádění řady posunků, na níž před Jonghovým příchodem pracoval, ale po několika neúspěšných pokusech svěsil ruce podél těla a změnil téma:

„Jenom škoda, že princ Hongjoong nebude mít tu možnost naslouchat veršům a baladám mistra Yeosanga. Matka byla nadšená, po včerejším vystoupení si ho nechala později večer zavolat do soukromých komnat, kde mu poručila zahrát ještě. Předpokládám, že ty jsi ještě neměl tu čest...?"

Zavrtěl hlavou. „Měl jsem jiné, hm, neodkladné povinnosti."

Ani na okamžik nepochyboval o tom, že mu Wooyoung nevěří. O noci prosezené za psacím stolem a spáleném pergamenu se před ním nezmiňoval.

„Nu, doufám, že dnes večer tě žádné neodkladné povinnosti," věnoval Jonghovi významný pohled, „tížit nebudou. Mistr Yeosang bude hrát při příležitosti další hostiny, a ty mě na ni doprovodíš. Trvám na tom, Jongho."

„Jak si přejete," zamumlal a sklonil hlavu.

Wooyoung z něj nespouštěl oči.

„Ano," zamumlal nakonec. „Správně. Jak já si přeju."

𓆩༺✧ ♛ ✧༻𓆪

Toho večera usedl Jongho ke slavnostní tabuli, již nechalo služebnictvo na princovo přání vystrojit. Wooyoung zaujal místo uprostřed královského stolu, po pravé ruce svého otce. Překvapilo jej, že vedle něj seděl usazený taktéž princ Hongjoong.

Světlovlasý mladík se zdvořile usmíval a se zájmem pozoroval dění v sále, jen tu a tam se obrátil k ženě stojící za ním, něco zagestikuloval a následně trpělivě vyčkával, než budou jeho slova přetlumočena dědici trůnu vedle něj.

Pokud dvojici královských potomků věnoval sebemenší pozornost, pak jen zběžně. S úvodními tóny loutny na světě okolo něj přestalo záležet.

Jeho existence se smrskla na pouhé tady a teď; uvázána ke sličné tváři skloněné k hudebnímu nástroji. Dlouhé vlasy padaly poetovi do očí. Zpod vlnitých pramenů vykukovala jen špička nosu a rty, zprvu soustředěním semknuté k sobě – tu však mistr Yeosang započal první sloku, a Jongho se topil: topil se v hlase hlubokém jako noc, hlasem s jemností saténu a něhou prvních vln ranního přílivu.

Všechno co nemůžeš nahlas si přát

Polibky do vlasů, šeptaná slova

Za hvězdné noci nechť se ti zdá

Jak se dva milenci setkají znova

Za svitu měsíce vrátím se zpět

Hluboko v lesích, na cestičkách polních

Až sova zahouká a utichne svět

Až padne noc, má milá, budeme volní.

Na okamžik zapomněl dýchat a dovolil si ponořit se do té krásy. Štíhlé prsty obratně klouzaly po krku loutny, otíraly se o struny v mistrném provedení. Přesně věděly, kdy síň zaplavit sladkými tóny – kdy polapit, smýknout, jako když si vlny hrají s lodí na otevřeném moři – kdy se odmlčet, kdy za sebe nechat promluvit hrobové ticho.

Nad hlavami jim hořely tisíce svící. V Jonghových očích se však odráželo pouze jediné světlo; pouze Yeosang.