Samuel:
Byl večer, bohužel ještě s Lewisem jsme se vrátili domů takhle později. Řekl jsem matce, že budu venku s Hazel. Což byla sice pravda, ale víc jsem se chtěl vyhnout konverzaci, až matčin a sestřin anděl uvidí mého... ehm.. ďábla.

Momentálně jsem připravoval na zemi spacák, který mu bude muset postačit. Nebyl z toho moc nadšený, ale rozhodně ho nenechám spát na mojí posteli. Musel bych být ještě větší blázen, než jsem teď.

,,Nemáš něco pohodlnějšího?" bídně řekl a pohoršeně se podíval po spacáku. Teď jsem se mu musel zasmát já.

,,Taky bys mohl spát bez ničeho jen tak na zemi." zašklebil jsem se a vydal jsem se ke skříni. Vytáhl jsem si z ní tričko, v kterém spím.

,,Však já bez ničeho spím." zahýbal na mě úchylně obočím. Ty jeho dvojsmysly mě začaly štvát. Což můžu přidat na už dost dloooouhej seznam věcí, kterýma mě štve.

,,Dělej si co chceš." pokýval jsem hlavou, nevím, co k Lewisovi už ani říct. Je tak zvláštní.

,,A můžu ještě dělat......" nestihl to dopovědět, protože jsem si hlasitě odkašlal. Ne, díky. To by pro dnešek fakt stačilo. Prohlédl jsem si tričko, které jsem v rukou právě mačkal.

Lewis:
Ten zmetek mě to nenechá ani dopovědět, fakt zachází až moc daleko. Jenže já mlčet nebudu.

,,Když jsem nadrženej postaví se mi automaticky křídla." provokoval jsem ho. I z dálky jsem viděl, jak se červená. Takové malé rajčátko.

,,F-fakt?" otočil se na mě s údivem v obličeji. To mě překvapilo, je snad přebarvenej blonďák?

,,Ne, hlupáku." zasmál jsem se. ,,Můžu je roztáhnout a nechat zmizet, kdykoliv se mi zachce."

,,Hm." mávl znuděně rukou. Začal více nervóznět, poznal jsem to. Založil jsem si ruce na hrudi, čekal jsem na jeho další slova. ,,Můžeš se..." naznačil gestem zřejmě otočení. Nechtělo se mi.

,,Proč? Stejně tě uvidím, až se budeš koupat." vtipkoval jsem. Bavilo mě to si z něj utahovat.

,,Prostě to udělej!" zakřičel, trochu jsem se lekl. Jen jsem poraženě zvedl ruce nad hlavu, neochotně jsem se otočil.

Samuel to sice nevěděl, ale zahlédl jsem ho v odraze zrcadla. Když si sundal tričko málem jsem se roztekl. Jeho svaly se mu krásně napínaly, a když si sundal konečně i kalhoty, tak mi vyrazil dech. Měl v boxerkách pěknej zadek, za kterej bych ho teď nejradši chytil.

,,Už dobrý." vyrušil mě z přemýšlení a než jsem se stihl otočit, tak byl dávno v posteli. Schválně měl přes sebe peřinu, abych mu nemohl vidět do obličeje. Provokant.

,,Tak se hezky vyspi." naposled jsem se na něj podíval a lehl si do spacáku. Samuel mi neodpověděl, během minuty usnul.

[ o několik hodin později ]

Převaloval jsem se v ubohým spacáku asi sto let, nemohl jsem spát. Jako každej jinej den.. půjdu si radši pro pití, aspoň jim omrknu barák.

Seběhl jsem bleskově schody, potom jsem se ale vrátil zpět na začátek a seběhl je znova. Je to docela prdel. Maj fakt hustý bydlení, když jsou tady jen ve čtyřech.. nebo spíš v šesti s těma dvouma wanna be andělama. A se mnou sedm.. já jsem ale ovšem úžasnej.

Vešel jsem do jejich obří kuchyně, a hned mě do očí praštilo světlo z lednice. Bílý obří křídla, těžce ubohej hábit a zářivý, blonďatý vlasy. No konečně! Zákeřně jsem se pro sebe pousmál, roztáhl jsem moje černý křídla a vydal se blíže.

,,Zduř kamaráde." opřel jsem se o lednici a strážnej anděl se už moh posrat.

,,O můj bože." popadal sotva dech. Asi dostal menší infarkt.

,,Právě naopak." zašklebil jsem se a přiblížil více k němu. On se ale bleskově odsunul, dal před sebe ruce.

,,Ani krok. Toto.. toto nemůže být možné." byl fakt vystrašenej, chudák malej. No, stejně mi je jeho psychický zdraví naprosto ukradený.

,,Ale, jak by nemohlo?" řekl jsem v klídku. Všiml jsem si skleničky v jeho ruce. ,,Dík za drink." bleskově jsem mu jí vzal. On jen přitupěle stál. Očividně jsem schytal asi toho víc posranějšího z nich.

,,Cartere, co se to děje?" ozval se další hlas. Bingo. Otočil jsem se, další z andělů se zarazil. Ten už na sobě měl konečně nějaký normálnější hadry.

,,Zdravím." přihmouřil jsem oči a zvedl skleničku na pozdrav.

,,Není to sám Lewis?" řekl slabým hláskem. Takže tenhle mě zná, to se mi nezdá.

,,M-myslím..." zakoktal ten druhej. Podle toho, jak se v mý blízkosti chovaj by to sedělo. I když ten vepředu nevypadá až tak vystrašeně.

,,Pochybuju, že jsme se my potkali." zahrál jsem to do autu. Jenže blonďák aka mistr normálnější oblečení ke mně blíž přiletěl. Čekám velkou pusu.

,,Nechápu, proč se tu touláš." znechuceně si mě prohlédl. To mě mírně naštvalo.

,,Už mě nebaví to všem vysvětlovat." oddechl jsem si unaveně. ,,Budete si na mě hold muset zvyknout." položil jsem s velkým bouchnutím skleničku na stůl. Slyšel jsem, jak ten vzadu leknutím nadskočil.

,,To není správné." pokýval zklamaně hlavou ten přede mnou, ale zachoval klid. Zajímá mě, kdo to je. A jak mě zná.

,,J-jestli tu je.. o-on.. to znamená, ž-že." koktal furt ten vzadu, Carter. Nejradši bych mu tu hubu zavřel.

,,Pokud neumíš mluvit, tak drž hubu." sekl jsem po něm. On se zarazil, nečekaně.

,,Lewisi, měl by ses rychle vrátit, než způsobíš problémy.." se zaťatými zuby řekl ten druhej. Snaží se mi domluvit, nebo co? I kdybych chtěl, tak bych nemohl. Už mě sem poslali, museli by mě dotáhnout holejma rukama zpátky.

,,Kdo jseš, že mi rozkazuješ?" štěkl jsem po něm. Jen dívat se na něj mě sralo.

,,Jsem Jeremiah. A jak už jsem říkal, nemáš tu co dělat.." zopakoval se znova.

,,Okej, poslouchej, Jeremia blbečku." přimáčkl jsem se k němu a položil mu prst na hruď. ,,Poslali mě sem? Poslali. Takže si koukni zvyknout, a moc mě neser." prohlédl jsem si ho opravdu nepříjemně. Jen z toho, jak jsem se ho dotkl se mi chtělo blít.

,,Budeš dělat problémy. Ty jsi problém." zavrčel Jeremiah.

,,Prosím?" odfrkl jsem si lehce dopáleně. Zakryl jsem to ale smíchem, nebudu mu ukazovat slabiny.

,,Vím o tvé minulosti, měl jsi zůstat v pekle."

,,Víš hovno." nenechal jsem se. Možná ví, jak se jmenuju, ale pochybuju že by věděl víc.. nemůže.

,,Jsi velkým zklamáním. Chudák chlapec, který tě dostal." stále do mě jel. Já mu dám chudáka.

,,Bude mu se mnou dobře." odpověděl jsem trochu ublíženě.

,,Pochybuji."

Napište mi co si myslíteeee🥺