Lewis:
Probudily mě hlasité křiky, pomalu jsem otevřel oči. Trvalo mi, než jsem pořádně zaostřil.

Všude byla tma, moje instinkty nespolupracovaly.

Kolem mě stálo několik postav, neviděl jsem jim do obličeje. Nemohl jsem se pohnout, právě mi jedna z nich jela prstem po tváři. Musel jsem zaťat zuby, bolelo to. Jako by mi po obličeji přejížděla ostřím.

,,Bude po všem, neboj se." šeptla pro mě neznámá osoba a zase mi začalo třeštit v hlavě, jako by se celý svět měl zbořit.

Naposled jsem zahlédl, jak jí zavlál černý plášť a s ostatníma zmizela.

Třepala se se mnou zem, křiky zesilovaly. Chytil jsem se za hlavu, opět jsem sebou mrštil celej na zem. Je to jen v tvý mysli... prober se. Kurva, prober se!

Zalapal jsem po dechu, vdechl jsem do sebe silný návaly kyslíku. Konečně jsem se probral.
Pohotově jsem se v sedu zvedl, musel jsem se třikrát nadechnout, dokud mi nedošlo, že už jsem zpět.

Podíval jsem se na svoje ruce, čoudilo se mi z nich jak z vařící vody.

Rozhlížel jsem se dál, byl jsem furt u starýho kostela. Kde je Samuel? Snažil jsem si vzpomenout, ale nemohl jsem. Jako by mi někdo vzal kousky vzpomínek a vyhodil je do koše.

Po chvíli jsem se zdrceně zvednul, musel jsem se opřít o stěnu kostela. Chodit teď bylo těžší, než jsem si myslel.

Strčil jsem si ruku do kapsy a vytáhl mobil. Pokoušel jsem se vytočit Samuelovo číslo, ale ta píčovina pořád hlásila, že je nedostupný.

Praštil jsem s mobilem o zem, začal jsem šílet. Kam by mohl jít? Proč ode mě odešel?!

Strach o něj byla jedna z mých největších hodin, které jsem se kdy musel naučit. — a nešlo mi to.

Pořád byla tma, není kam jít. Roztáhl jsem křídla, musím to zkusit. Mě, Lewise Kesslera neporazí malá překážka, která je ještě jen v mojí hlavě.

******
Rozrazil jsem dveře od baráku. Prosím, ať tady je.

Marně jsem hledal po prvním patře někoho, kdo tady nebyl.. připadám si teď tak hloupě a beznadějně.

,,Samueli!" zakřičel jsem, ale nedostal jsem žádnou odpověď.

Vyběhl jsem schody nahoru, nohy mi zas odumírávaly.

Otevíral jsem všechny pokoje, v žádným nebyl. Neregistroval jsem, po jaký klice vlastně chmátám a omylem jsem vrazil do jeho sestřina pokoje.

Chtěl jsem hned odejít, ale jedna buňka v mý mysli si řekla ne. Zkoumavě jsem si jí prohlídl, seděla na posteli a držela v ruce nějaký rámeček.

Vstoupil jsem do pokoje, vzlykala a vedle ní seděl strážnej. Jeremiah.

Odkašlal jsem si a on zbystřil. Šlehl po mně nepříjemným pohledem, nějak mě to netrápilo.. byl mi upřímně řečeno u prdele, ale tahle situace byla divná.

Přihmouřil jsem oči, zahlídl jsem v rámečku fotku, vypadala jako rodinná...

,,Kde je Samuel?" přestal jsem se o všechno ostatní starat. Začínalo mi to docházet. Do prdele, já jsem takovej vůl.

,,V nemocnici..." šeptl strážnej a mně se fakta potvrdily. Juilette se ještě víc po týhle odpovědi rozvzlykala a já bez přemýšlení vyběhl pryč.

Neměl jsem nejmenší tušení, kde nemocnice je. Ale moje instinkty mě prostě někam vedly.. na nic jinýho, než na Samuela jsem nedokázal myslet. Na to, co teď musí prožívat a já při něm nestál. Paměť se mi víc a víc osvěžovala.

Právě jsem proběhl obrovskou louží, protože strašně pršelo. Tělo se mi vzpíralo, ale já pořád běžel. Dokud ho nebudu mít u sebe, nevzdám se. I kdyby by mi měli střílet šipky do zad, nebo prohnat kulku hlavou.

Dostal jsem se před obří budovu, kde na schodech seděla víc než známá osoba. Sebral jsem zbytek síly a rozeběhl se.

Momentálně každý z vás včetně mě: Lewisi utíkeeeeej! 😄😁