Samuel:
Uběhl týden, a já se právě dřel s úkoly. Stejně.. k čemu jsou? Skoro celý den se dřete, nic nestíháte, pak vlastně vaši všechnu práci zapomenete doma a jako bonus dostanete pětku.

,,Co to děláš?" ozval se za mnou rozespalý hlas. Lewis mi dýchal za krkem.

,,Úkoly." řekl jsem trochu nešťastně a při tom se mi zlomila tužka.

Hlasitě se mi zasmál. Povzbudivé. Má štěstí, že jeho roztomilému smíchu dokážu odpustit.

,,Nepomůžeš mi s nimi?" zaškemral jsem a vzal si novou tužku.

,,Cóóó?" zmáčkl mě za ramena, začal mě lehce masírovat. ,,Jsem mladší než ty..." snažil se z toho vykroutit. Nedivím se mu, byly taky čtyři ráno.

,,Jen o rok." povzdechl jsem si, nebudu lhát, bylo to velmi příjemné. Pomalu jsem se vznášel v oblacích.

,,......no a navíc jsem nechodil polovinu času do školy." doplnil se po chvíli.

,,Ale chytrý jsi dost." otočil jsem se na něj a to ho donutilo ze mě sundat ruce. Achjoo.. nebo spíš, ach ne!

,,Však vím, ne." položil si ruku na tvář a zvedl pyšně pohled ke stropu.

,,Dobře, nefandi si zas." odfrkl jsem si a otočil se zpět.

,,Ty si zas nefandi v matice, rovná se to sto padesát šest a ne sto padesát čtyři." natáhl se přes mě. Ukázal prstem na papír k jednomu z příkladů a já ho nasupeně plácl. Stáhl ruku pryč.

A prej, že mi nepomůže. ,,Já to vím!" vyjekl jsem a rychle to vygumoval.

,,Jo, jo jsi šikulka." zasmál se mi, vrátil se zpět do postele. Bylo totiž slyšet zakřupání, když si lehl.

[ o pár minut později ]

Lewis znova usl, což je dobře. Všiml jsem si, že často nespí. Dokonce i ze spaní jednou křičel, trápilo mě to, ale neříkal jsem mu o tom. I když možná bych měl?

Vymazal jsem teď starosti o Lewise, procházel jsem totiž kuchyní, kde seděla matka.

Opatrně jsem jí položil ruku na rameno, lekla se mě.

,,To jsem já, neboj." hezky jsem se na ní usmál.

,,Ach, ovšem." pokývala hlavou, jako by si to právě vyčetla a oplatila mi úsměv.

Prošel jsem kolem ní. ,,Proč jsi vzhůru tak brzy?" vytáhl jsem z lednice krabičku džusu, to asi bude na snídani stačit.

,,Budu muset do práce." cukaly jí koutky, jelikož se celou dobu usmívala. Tohle ale nebyl normální úsměv, byl nucený. Poznal jsem to.

,,Nikdy nezačínáš od půl paté." posadil jsem se k ní. Nevypadala zdravě, byla celá bílá. ,,Je ti dobře?" nedalo mi se neujistit.

,,Ano. Zlatíčko, běž se radši připravit do školy, hm?" pomalu se zvedla. Podlamovaly se jí nohy.

Rychle jsem se zvedl, podepřel jí jednou rukou a druhou jí chytl kolem pasu. ,,Začíná až za pár hodin.. matko, co je s tebou a kde máš strážného?" nelíbila se mi tahle situace. Chtěl jsem si s ní konečně promluvit o Lewisovi, jenže... nevypadala dobře. Pravděpodobně by jí šlehlo, když už jí tehdy málem odvezli a to se jen dozvěděla, že je Lewis mým strážcem.

,,Zamotala se mi hlava." zkoušela na mě tu lež, jako minule.

Neřešil jsem to... něco tady nesedí, ale očividně o tom také nechce mluvit. ,,Dobře, nech mě tě aspoň odvést k autu?" nabídl jsem se jí.

,,To zní dobře." odpověděla šťastně. Nezmohla se na víc slov.

,,Fajn." pomohl jsem jí.

Zdravím u další kapitoly. 💛 Teď dlouho nevyšla, jelikož jsem pracovala na nových příbězích. Při nejlepším budu jeden z nich moci zítra vydat! 😊😁