Probudil jsem se v jiném pokoji. Konečně to vypadalo alespoň jako normální pokoj, hezky zařízený a ne jako sklep s matrací pro psa. Sice jsem byl stále vyděšený, ale přišlo mi, že už to nemůže být tak zlé, když už nejsem zamknutý v tom sklepě. Promítalo se mi hlavou všechno, co se doposud stalo, netušil jsem, co mám dělat, ani co bude dál. Nikdo mi neřekl, co po mě vlastně chtějí.

Pomalu a hlavně opatrně jsem se posadil na okraj postele a promnul si čelo. Šíleně mi třeštila hlava, možná z toho, co mi Harold posledně provedl, nebo díky tomu, že už jsem nějakou dobu neviděl žádné jídlo, ani pití.

Po chvíli, kdy jsem se pořádně rozkoukal a rozhlédl okolo sebe, jsem zjistil, že kudrnáč podřimuje v křesle, které stálo v rohu pokoje. Nejspíš sloužilo k pozorování zadržené osoby, jelikož z toho úhlu bylo vidět úplně na celý pokoj. Nechtěl jsem se s ním bavit, takže jsem se musel pohybovat tak, abych ho nevzbudil.

Už jsem byl skoro u dveří, když se ozvalo mé tělo a mě bylo jasné, že z pokoje neodejdu bez toho, abych si skočil na záchod. Naštěstí, nejspíš v každém z pokojů byla i menší koupelna se záchodem, a tak jsem si v klidu mohl odskočit vykonat svoji potřebu.

Samozřejmě jsem se při tom snažil být co možná nejvíce potichu; vymotal jsem asi metr toaletního papíru a hodil ho do záchodu ještě před tím, než jsem s něčím začal. Tohle jsme se s Niallem naučili ve škole, když někdo potřeboval na záchod a nechtěl být slyšet, prostě udělal tohle. Mnohdy se stalo, že díky tomu byl záchod mimo provoz, jelikož se ucpal, ale koho to zajímalo? Hlavní bylo, že vás nikdo neslyšel. 

Jen co jsem vykonal svoji potřebu, jsem po sobě v koupelně uklidil a nakonec se rychle vytratil z pokoje, aby se mezi tím ještě neprobudil. Prošel jsem celou chodbou a vrátil se na to stejné místo, kde jsem prvně viděl Nialla s Liamem.

Došel jsem tam a zjistil, že se za tu dobu snad ani nehnuli z místa. Byli tam, ještě pořád. Tulili se, pusinkovali a mazlili. Byl to zdrcující pohled, vidět, jak se váš nejlepší kamarád, kterému jste vždy řekli všechno, tahá za vašimi zády s někým, kdo vám chtěl a možná ještě stále chce, ublížit.

Zdrceně, zklamaně a hlavně bezmocně jsem na něj hleděl, dokud se on nepodíval na mě. Překvapením vykulil oči a jen tak na mě chvíli hleděl, nejspíš nechtěl, nebo nemohl uvěřit vlastním očím.

Rty jsem tiše naznačil 'podrazáku' a nevěřícně na něj ještě nějakou dobu hleděl, přičemž jsem mírně kroutil hlavou doleva a doprava. Chtěl jsem se hned na to otočit, seběhnout schody dolů a vrátit se, jelikož jinou možnost jsem ani neměl, ale Niallův hlas mě zastavil.

„Louisi, počkej!" křikl okamžitě a běžel za mnou.

„Na co? Na to, abys mi nakecal plno lží o tom, jak ho neznáš?! Jak jsi o tomhle všem nevěděl?! Možná si to s nimi dokonce celé naplánoval, proto pro ně bylo vše tak snadné, protože měli krysu uvnitř! Byli jsme nejlepší přátelé, Nialle, bohužel BYLI, protože ty-" ukázal jsem na něj zhnuseně. „-si mě zradil, všechno jsi zničil! Nechápu, jak se na sebe můžeš podívat do zrcadla, jak můžeš v noci v klidu spát?! Jak se sebou vůbec můžeš žít, jsi normální?! Jak tě něco takového mohlo napadnout, jak jsi se do toho vůbec zapletl?! Vážně nemůžu uvěřit tomu, že jsi na to kývl a pomohl jim mě unést. Nemám na tebe slov Nialle, je mi z tebe na blití. Seš nechutnej podrazák a shniješ v tom nejhorším pekle." Zašeptal jsem sotva slyšitelně, můj hlas mě zradil. Slzy se mi hrnuly do očí, nechtěl jsem vypadal jako slaboch, ale tohle vážně bolelo. Byl můj nejlepší kamarád, celé ty společné roky a i přes to byl schopný mě jen tak hodit hladovým psům.

Niall sám začal brečet, což mi začalo vařit krev v žilách ještě více. Jak on si dovolil brečet? Co si o sobě vůbec myslel?

„Lou, počkej, já ti t všechno vysvětlím, když to řekneš takhle, tak to vážně zní nechutně, ale o to tak vážně není, já-" Snažil se mi namluvit nějakou jeho naučenou lež, měl jsem sto chutí mu vrazit, vážně mu ublížit. I když jsem v sobě stále měl tu část, která ho měla zafixovaného za nejlepšího přítele a nikdy by nebyla schopná mu ublížit.

„Ty co Nialle? Co mi na tom chceš vlastně vysvětlovat? To, že já byl zamknutý dole ve sklepě jako nějaký čokl s matrací na zemi a ty se tady mezi tím pelešíš s tím tvým mazlíkem, kterej je ve skutečnosti úplnej magor?! Tu skutečnost, že mě unesli, ti asi předhazovat nemusím, protože to dokázali jen díky tobě. Máš vůbec mozek? Dochází ti, co se tady děje? Co si myslíš, že se stane, až máma zjistí, že jsem zmizel? Úplnou náhodou jsem na posledním místě byl u vás doma a ty ses jen tak ráno vzbudil a já tam nebyl? Jsem se asi jen tak vypařil, ne?! A co teď? To mě tady jako plánujete držet celý zbytek mého života?! Ty seš vážně nemocnej, Nialle." Pokroutil jsem nad ním nevěřícně hlavou a přejel si rukama po vlasech. Připadal jsem si, jako bych se zbláznil a tohle se dělo jen v mé hlavě, nebo jsem byl možná v komatu a tohle byla noční můra, která se mi během toho promítala v hlavě. Byla ironie, že jsem si jako blázen připadal právě já, přitom jsem tam byl se zdravým rozumem očividně jediný.

„Nech mě ti to vysvětlit, prosím. Zkus Harryho poznat, třeba to nebude až tak špatný, jak si myslíš." Pokusil se mě chytit za ruku, ale já ucukl a nevěřícně nad ním pokroutil hlavou. Vážně jsem nevěřil, že to právě řekl. Nejspíš už na něj působil nějaký stockholmský syndrom, ale tohle nebyl Niall, kterého jsem znal. Vůbec jsem nerozuměl tomu, kde se to v něm vzalo, ani tomu, kde potkal toho svého Liama. Nebo co mu vůbec ten Liam udělal, že byl teď na jejich straně. Možná ho mučili tak dlouho, že z toho nakonec úplně zešílel.

Nechtěl jsem tam s ním být už ani chvilku. „Dej mi pokoj." zašeptal jsem a odešel zpět do toho pokoje, kde jsem se probudil. Sice že tam byl Harold, už mi to bylo jedno, můj nejlepší kamarád mě zradil a já už neměl nikoho. Neměl jsem na vybranou, buď Harold, nebo Niall a Harold se teď zdál jako lepší volba, než ta krysa.