S Niallem jsme pak šli za jeho rodinou, abychom společně mohli posnídat. Řekl jsem jim, že jsem se jen vzbudil doma sám a při té bouřce jsem se polekal a myslel jsem si, že jsem něco viděl, ale nic to nebylo. Jen hloupá shoda náhod. Naštěstí nám to zbaštili, i když vypadali trochu podezřívavě, nemohli mi na to nic říct. Nemohli mi jen tak říct, že jim určitě lžu, měl jsem štěstí, že takoví Niallovi rodiče nebyli.

Naštěstí byla sobota, s Niallem jsme tak mohli zůstat celý den spolu doma a hrát u něj hry. Chvíli jsme hlídali malou, protože jeho rodiče jeli na nákup, a pak odjeli i s malou na výlet. Vrátili se až k večeru, kdy jsme se pak už všichni chystali jít spát. S Niallem jsme samozřejmě plánovali zůstat vzhůru dlouho do večera, ale to jeho sestra nemusela vědět. Ještě by pak chtěla hrát hry a být vzhůru s námi.

Hráli jsme snad do půlnoci, pak už jsme to ale odpískali a rozhodli se, že půjdeme spát taky. Nemůžu říct, že jsem neměl strach, ale díky Niallovi jsem na to všechno téměř zapomněl. Byl jsem vážně rád, že se ten den nic nestalo a že ti dva magoři nikomu neublížili.

..

Když jsem se ráno probudil, chtěl jsem ihned zkontrolovat Nialla, jestli se mu náhodou něco nestalo, jenže jen co jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že nejsem u něj v pokoji, nýbrž neznámo kde.

Znovu jsem se rozhlédl s cílem najít mého nejlepšího kamaráda, ale nikde nebyl. Byl jsem tam jen já sám, v takové menší místnosti, která byla vybavena pouze tvrdou matrací a společně s ní dekou a polštářem.

Zvedl jsem se tedy rychle na nohy a pomalým tempem přešel až k dřevěným dveřím přede mnou. Dělal jsem pouze malé kroky, protože mé nohy bolely jako čert; připadal jsem si, jako bych hodiny ležel někde svázaný, ale to přece nebylo možné.

„Halo, je tam někdo?! Kde je Niall?! Prosím, pusťte toho blonďáka, on za nic nemůže!" Křičel jsem, ale nic se nestalo, nikdo neodpověděl. Hrozně jsem se o něj bál - přemýšlel jsem nad tím, co mu asi mohli udělat, proč tam nebyl se mnou? Co s ním udělali, nebo unesli jen mě? To by byl nejlepší scénář, byl jsem na sebe hrozně naštvaný za to, že jsem do toho zatáhl i jeho, vážně jsem si to vyčítal. Doufal jsem, že byla jeho rodina v pořádku.

„Nialle?! Prosím, kde je ten blonďák?!" Křičel jsem, marně, nikdo neodpověděl. Ještě chvíli jsem volal, křičel jeho jméno, ale všechno bezvýznamně.

Po nějaké době jsem to vzdal a se slzami, které stékaly po mých tvářích dolů, jsem si sedl na matraci a snažil se to všechno rozdýchat. V tom se konečně otevřely dveře, jako by mě někdo sledoval a právě ve chvíli, kdy jsem se posadil, vstoupil.

Do malé místnosti vešel on, můj kudrnatý stalker, který nejspíš nesl jméno 'Harry'.

„Kde je Niall?" vyhrkl jsem, aniž bych nad tím nějak přemýšlel. Vážně jsem o něj měl velký strach, byl to můj nejlepší kamarád. Co kdyby mu něco udělali, nějak mu ublížili, nebo něco podobného? Nikdy bych si to neodpustil.

„Myslíš toho blonďáka? Tak toho si vzal na starost Liam." uchechtl se, přičemž nade mnou nevěřícně pokroutil hlavou.

„Pusťte ho, prosím, on za nic nemůže, vůbec tady neměl být, jen jsem se u něj chtěl schovat." naléhal jsem. Byl jsem vážně zoufalý, ano, kdyby šlo o mě, taky bych se bál, ale díky mně byl v ohrožení i život Nialla.

„Proč bych to dělal? Já mám tebe a Liam jeho, všechno je tak, jak být mělo." zasmál se, díky čemuž jsem ho okamžitě zpražil pohledem.

„Proboha, vždyť jsi mi unesl nejlepšího kamaráda! To ti tahle chvíle nepřijde ani trochu šílená?" rozčiloval jsem se, očividně úplně zbytečně.

„Jen to tě tíží? A co ty, o sebe se nebojíš?" zeptal se s úšklebkem.

„Ne, ne tolik jako o něj." vydechl jsem poraženecky a sklopil pohled k zemi.

„Tak věrného kamaráda bych chtěl taky." vysmál se mi do očí, dřepl si přímo přede mě a zašeptal: „Jenže mě nezajímá nějaký blonďák, mě zajímáš pouze a jen ty, takže se s tím smiř. Tak dlouho jsem zařizoval, aby všechno vyšlo bez sebemenších problémů a konečně jsi tady." Pohladil mě hřbety dvou prstů po spánku, vážně mě děsil.

Navíc, Niall byl někde úplně sám s tím Liamem, což bylo zlé. Netušil jsem, jak se chudák musí cítit, nebo jestli je ještě vůbec naživu. Vážně jsem litoval toho, že jsem běžel k němu domů, mohl jsem se prostě jen někde schovat, ale já idiot do toho musel zatáhnout i rodinu Horanových.

„Prosím, Harry, chci vidět Nialla." zašeptal jsem potichu, když se zvedl a chystal se odejít. Ihned se na mě otočil, načež nechápavě nakrčil obočí.

„Jak jsi sakra přišel na mé jméno?" zeptal se trochu překvapeně, nejspíš věřil, že stále netuším, co je zač.

„To ti řeknu, až uvidím Nialla." Postavil jsem si paličatě hlavu, založil si ruce na prsou a naivně čekal, že ustoupí a dovede mě k blonďáčkovi. On se ke mně ale rychle vrátil, chytil mě pod krkem a tvrdě přirazil na matraci, která byla celou dobu pode mnou.

„Ty si tu určovat pravidla nebudeš, zlato, nebo z tebe nadělám kaši, hned teď a tady." řekl tvrdě a asi pro potvrzení se na mě skoro nalepil.

„Nech mě!" vykřikl jsem, jemně jsem ho kopl mezi nohy, nějakým zázrakem se tak vyprostil z jeho sevření a vyběhl z otevřených dveří ven. Proběhl jsem dlouhou chodbou, vyběhl dlouhé schody a ocitl se nejspíš u obývacího pokoje, to co jsem tam ale spatřil, mi vyrazilo dech.

Niall ležel na Liamově klíně a spokojeně při tom spal.

„Nialle." vyhrkl jsem zoufale. Bylo to, jakoby se v tu chvíli zastavil čas. Byl jsem tam jen já a obraz ležícího, spokojeně spícího Nialla, na klíně toho zmrda.

Hlavou mi díky tomu probíhalo velké množství myšlenek, jako například, jestli vůbec žije, a pokud ano, zdrogovali ho? Proč jinak by tohle Niall podstupoval?

Bylo to, jako by mě zradil, jako by mi vrazil kudlu do zad. Šíleně mě při tom pohledu bolela hruď a přitom vlastně nic neudělal. Nemohl jsem vědět, jestli je tam dobrovolně, nebo ho přinutil. Mohl u sebe přece mít nějakou zbraň, aby ho tak donutil poslouchat, no ne?

Najednou, jako by se vše opět rozjelo a já tak málem spadl dolů ze schodů, chytila mě ale naštěstí silná paže, která si mě přitáhla do náruče. Vážně jsem v tu chvíli byl rád i za to. Čím dál více se mi z toho všeho motala hlava a já už nemohl dál, chtěl jsem pryč, ale zároveň to bylo tak hezké. Příjemně hřál.

Silně jsem se natiskl k onomu člověku, ať už to byl kdokoliv. Bylo mi to jedno, prostě jsem jen potřeboval obejmout.

„Harry?" zeptal jsem se šeptem.

„Ano, zlatíčko?" zeptal se sladce, když jsem ale po chvíli neodpověděl, zeptal se znovu.

„Copak jsi chtěl, Lou?" zašeptal mi do ucha a následně mi dal tu nejjemnější pusu do vlasů.

„Nic, jen jsem se chtěl ujistit, že to seš ty." odpověděl jsem opět šeptem.

„Ano? A já ti nevadím?" zeptal se škádlivě.

„Popravdě, právě teď moc ne. Mám pocit, že omdlím." Postěžoval jsem si, když se mi celé vidění začínalo rozostřovat. Nechápal jsem, jak je to možné, ale Harry hned na to s tichým „trochu ti s tím pomůžu", stiskl určitý bod na mém krku a já tak ihned upadl do říše spánků.