Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Už jsem skoro nemohl popadnout dech, ale i přes to jsem nezastavoval, strach mi to zkrátka nedovolil. Modlil jsem se, aby už to Niall konečně zvedl, nemohl přece ještě spát, vždyť bylo už osm hodin ráno.

„No tak, Nialle, zvedni to!" šeptal jsem za běhu.

Už jsem skoro nemohl, a tak jsem se na chvíli zastavil a opřel o lampu, která stála hned vedle mě, když mě mobil upozornil, že hovor konečně přijal.

„No konečně, Nialle, pane bože! Musíš mi pomoct! U nás doma se objevili dva kluci, nebo chlapi, já nevím, ale to je jedno! Chtěli mi něco udělat a já jim utekl, jenže oni mě teď hledají a já jim utíkám a hrozně se bojím! Teď tady stojím opřený o lampu a nevím co dělat!" Chtěl jsem pokračovat, ale on mě přerušil.

„Louisi, zpomal, proboha!" Vyhrkl, bylo poznat, že vůbec nechápe, o co jde. Ani jsem se mu nedivil, kdyby mi takhle zavolal, myslel bych si, že si ze mě dělá srandu.

„Nialle, prostě mě čekej každou chvíli! Stoupni si za dveře a čekej!" Rozkázal jsem mu jako psovi a hned to položil.

Kousek ode mě jsem hned na to uslyšel křik: „Harry, támhle je!" Byl to ten druhý kluk. Ohlédl jsem se rychle tím směrem a spatřil je oba dva. Kudrnáče, který se nejspíš jmenoval Harry a druhého kluka, kterého jsem si za tu dobu neměl šanci ani jednou prohlédnout.

Hned co jsem je uviděl, jsem se opět co nejrychleji rozběhl k Niallovu domu. Jednu dobu jsem hrál fotbal, takže s během problém nebyl, ale zkuste si uběhnout takovou dálku, v kuse a ještě k tomu sprintem.

Proběhl jsem dvě ulice a zastavil se přímo před domem Horanových. V předsíni se svítilo, takže mě poslechl a čekal za dveřmi. V okně do obýváku se zavlnila záclona, to asi malá Ema koukala ven a hlídala, kdy se tedy ukážu. Najednou se otevřely vchodové dveře a v nich stál rozrušený, ale zároveň rozespalý Niall.

Vyběhl jsem schody, které vedly k hlavním dveřím, zaběhl dovnitř a za sebou zabouchl dveře, o které jsem se následně i opřel zády a sklouzl dolů, do takového podřepu. Snažil jsem se uklidnit své šíleně bušící srdce, ale nedařilo se.

„Proboha, Lou, co se děje?" vešla do předsíně Niallova máma.

„Mami, to je v pohodě, dej nám chvíli, potřebuji si s Louisem promluvit o samotě. Přijdeme na snídani hned jak zjistím, co se stalo a všechno ti pak řeknu, neboj,, ale teď si vem Emu a běžte společně třeba udělat lívance, co ty na to?" Usmál se na ni konejšivě. Šlo poznat že nás tam nechtěla nechat samotné, nelíbila se jí celá ta situace, ale nakonec souhlasila a společně s Emou šli připravit snídani.

„Vyděsil jsi mě, když jsi volal, teď mi okamžitě řekni, co se děje!" vyjekl Niall, jen co jsme se zavřeli u něj v pokoji.

„Louisi, ty víš, že tě mám rád, ale jestli ze sebe okamžitě nedostaneš alespoň jedno slovo, nejspíš tě vážně proplesknu." Popohnal mě, když jsme seděli na posteli a já stále mlčel. Ještě jsem se ani pořádně nestihl uklidnit a on už po mě chtěl odříkat básničku.

„Tak jo, prostě mi před pár dny začal psát jeden kluk, tak jsme si psali a on po mě pak chtěl fotky, které jsem mu samozřejmě neposlal. Nejspíš jsem ho nějak naštval, usnul a on se dostal ke mně domů i s nějakým jeho kamarádem. Chtěli mi něco udělat, ale já jim utekl, no a teď jsem tady." Všechno jsem ze sebe co nejrychleji ve zkratce vyhrkl.

„Pane bože, měli bychom zavolat policii. Oni jsou tam někde venku a hledají tě? No a co když tady zazvoní, nebo ještě lepší, co když se sem dostanou, bez toho aniž by je někdo zval dovnitř?!" Vyšiloval. Chápal jsem ho, měl na to úplné právo, prakticky jsem je zavedl k jejich domu, ale já doufal, že jdou jen po mně a nikomu dalšímu by neublížili. Vlastně jsem ani nevěděl co chtějí po mně, takže jsem nemohl vědět, komu všemu by mohli ublížit, ale když z toho vynechali moji mámu, odhadoval jsem, že je to vážně jen o mně. Nějakým neznámým způsobem se mi nejspíš povedlo naštvat docela nebezpečné lidi - nebo spíše, dva naprostý magory.

„Já nevím, Ni, vážně se bojím, nechci je ještě víc naštvat. On říkal, že pokud řeknu něco policii, tak ublíží mojí mámě, chápeš? Já rozhodně nebudu riskovat bezpečí vlastní mámy jen proto, aby se mi nějaký policista vysmál do ksichtu, že jsem nejspíš jen paranoidní a příliš sebestřední. Nemám ani žádné pořádné důkazy, dokonce jsem naši konverzaci začal jednou já, takže to není ani žádné obtěžování. Vždyť já si o to vyloženě řekl. Jsem idiot, měl jsem ho ignorovat, nebo to hned říct mámě, nebo to hned - já nevím, jenže on by si určitě našel jiný způsob, jak by se ke mě dostal, co jsem měl dělat?! Přišlo mi, že není žádná správná možnost, jen špatné a ještě horší možnosti. Jako bych se celou dobu jen snažil vyhnout tomu nejhoršímu, navíc nechci aby ublížili někomu z vaší rodiny, teď nemůžeme dělat vůbec nic, chápeš to?" 

„Já tě chápu, sám nevím, co bych v takové situaci dělal, asi máš pravdu, že pokud je to nějaký magor, tak by si našel nějakou cestu, i kdybys ho hned zablokoval, nebo ho ignoroval. Kdo ví, jestli by neublížil tvé mámě, aby získal tvoji pozornost, jenže - přece tady nebudeme jen tak sedět jak dvě pecky. Vždyť musíme něco udělat, musí být nějaký způsob, nebo něco takového. Já nevím." Zanaříkal, věděl úplně stejné nic jako já. Nechtěl jsem to říkat jeho rodičům, nechtěl jsem, aby to věděli a mysleli si o mě bůh ví co. Navíc jsem na ně nechtěl házet mé vlastní starosti.

„Nialle, slib mi, že to neřekneš tvojí mámě." Chytil jsem ho pevně za ruku, když vstal z postele a chystal se odejít z pokoje.

„Zbláznil ses? Přece to nebudeme tajit jako dva idioti, vždyť potřebujeme pomoc, Louisi. Ty potřebuješ pomoc, třeba nám poradí, určitě ti nějak pomůžou, uvidíš." Snažil se mě přemluvit, ale já už se rozhodl. Nevím proč, prostě jsem měl pocit, že by si o mě mysleli bůh ví co a nejspíš by to hned Niallova máma volala mojí mámě, a ta by mě zabila tuplem. Nikdo se to nesměl dozvědět, musel jsem si to vyřešit já sám, když už to zašlo tak daleko bez toho, aniž b to někdo věděl, kromě Nialla.

„No tak fajn, je to tvoje rozhodnutí, tvůj problém, ale jestli ti někdo nějak vážně ublíží, tak pamatuj na to, že jsem tě varoval a chtěl jsem to někomu říct, nebo to ohlásit. Protože děláš blbost, Louisi."

„Fajn, já to risknu." Přikývl jsem na jeho přísný, až naštvaný pohled. Sám jsem z toho neskákal radostí, ale já neviděl jiné východisko než mlčení a čekání. Myslel jsem si, že možná ti dva dostanou strach, že už to vážně ví někdo dospělý a možná i policie. Stále jsem věřil tomu, že to je jen v našem puberťáckém měřítku, že to všechno byla jen sranda, dokud se do toho nezatáhne policie. Možná to byla sázka, nebo to mohl být někdo ze školy, ze starších ročníků, kdo si ze mě utahoval. Netušil jsem, v jakém rozměru se to ve skutečnosti pohybuje. Měl jsem to brát více vážně, neměl jsem to tolik podcenit.

______________________________________

Tak jo, snad se líbilo :)