K domu jsem naštěstí dojel v pořádku, ale zapomněl jsem díky tomu všemu stresu otevřít garáž, a tak jsem vytáhl z kapsy klíček a stiskl ovládání, načež se vrata začala pomalu otevírat.

To čekání mě zabíjelo, každá sekunda mi připadala jako hodina, všechno bylo tak moc zpomalené. Ze všeho mě vyrušilo až cinknutí mobilu, jako už tolikrát za tak krátkou dobu, rychle jsem ho vytáhl a zkontroloval zprávy.

Hazzmentos: Proč tam jen tak stojíš? Garáž už je dávno otevřená, měl by sis dávat větší pozor, nebo vám do domu vleze nějaký - psychopat? Kdo ví, co by s tebou udělal. Jsi až moc neopatrný a hlavně nepozorný Louisi, kdybych teď stál přímo před tebou, co bys udělal?

Když jsem to dočetl, myslel jsem, že už vážně dostanu infarkt. Co by se stalo, kdyby opravdu stál přede mnou? Rozhodně mluvil o sobě, když psal, že by se mi do domu mohl dostat nějaký psychopat.

Čím dál víc jsem si začínal připadat jako ve snu - noční můře, nebo při nejmenším v nějakém podělaném hororu. Nezdálo se to být reálné.

Z přemýšlení mě vytrhl až hlas mé matky: „Lou?" Držela mě za rameno a jemně se mnou třásla, měl jsem díky tomu pocit, že na místě zkolabuji. Vytřeštil jsem na ni oči a málem spadl z motorky, hlava se mi zatočila tak moc, až jsem měl pocit, že budu zvracet.

„Pane bože, mami, vyděsila jsi mě." zašeptal jsem a pevně ji objal.

„Oh, to se omlouvám, zlatíčko." pohladila mě po vlasech. „Proč nezajedeš dovnitř? Jak dlouho už tu vůbec stojíš?" zeptala se trochu překvapeně, ale aniž by počkala na odpověď, šla dovnitř sama.

Pokrčil jsem rameny a podíval se na mobil, který ukazoval 16:26, když jsem se ale podíval na čas, ve který mi přišla zpráva od mého stalkera, málem jsem podruhé spadl na zem – 15:53

„Pane bože, to jsem tu tak dlouho?" zašeptal jsem si sám pro sebe, jelikož matka už šla domů.

Hazzmentos: No ano, taky mě to překvapilo. Nevím, nad čím jsi přemýšlel, ale muselo to být asi hodně zajímavé.

Přečetl jsem a rozhlédl se kolem sebe, nechápal jsem, jak mě vůbec může slyšet, když jsem ho nikde neviděl, to byl přece zákon fyziky, no ne? Když nevidím já jeho, jak může slyšet on mě? To jsem nedokázal pochopit, tehdy mě vůbec nenapadlo, že by mě mohl poslouchat přes mobil. Rychle jsem tedy nahodil motor a zajel do garáže, kterou jsem následně i zavřel, a dokonce osobně dohlédl na to, aby se nikdo nedostal dovnitř.

Hazzmentos: Jestli mě budeš ignorovat, je možné, že se něco stane tvojí matce. To bys nechtěl, že ne? 

Tommonkey: Omlouvám se, ale prosím, moji mámu z toho vynech.

Odepsal jsem, co nejrychleji to šlo.

Hazzmentos: Hodný chlapec. Ano, neboj, tvoji matku z toho vynechám, ale mám jednu podmínku.

To mě trochu zarazilo, co on mohl chtít za podmínku? Rozhodl jsem se neztrácet čas a rovnou se zeptat.

Tommonkey: Co je to za podmínku?

Hazzmentos: Pošleš mi nějakou tvoji peprnou fotku, kdy budu chtít. Já ti na oplátku můžu poslat taky nějakou, co říkáš?

Nechtěl jsem na to přistoupit, ale copak jsem měl na výběr? Mohl ublížit mamce, navíc už jsem vůbec nepochyboval o tom, že by to udělal. Tohle bylo jako oběť nic, za tak velkou cenu, kterou bylo její bezpečí.

Tommonkey: Tak dobře..

Vážně jsem toho litoval, ale alespoň jsem mohl doufat v to, že po mně žádnou fotku v blízké době chtít nebude.

Hazzmentos: Takhle se mi líbíš, hezky poslušný.

Tommonkey: um.

Hazzmentos: Copak? Nejsi rád, že neublížím tvojí matce?

Tommonkey: To ano, za to jsem rád, ale nechci ti posílat ty fotky..

Hazzmentos: Neboj, zlatíčko, není na tom nic těžkého, taky ti nějakou pošlu, hm? A klidně i začnu ;)

Tommonkey: Já nevím..

Hazzmentos: Tak dobře, koukej
Hazzmentos:

Osoba na fotce mi připomínala spíše děvče, než muže, či chlapce. Teď už moc dobře vím, že jsem měl držet zobák, ale nedalo mi to a prostě jsem se musel zeptat.

Tommonkey: Není to náhodou holka?

Hazzmentos: Ne? -_-

Zřejmě jsem ho naštval, protože chvíli na to mi poslal nejspíš jeho další čtyři fotky.

Hazzmentos:

Hazzmentos:

Hazzmentos:

Hazzmentos:

Hazzmentos: Připadám ti snad jako holka?!

Vypadal jako normální fajn kluk, nechápal jsem, proč by mi dělal něco takového. Se svým vzhledem mohl mít spoustu holek, nebo i kluků, ale on se z nějakého důvodu rozhodl, že bude život ničit mně.

Tommonkey: Um, ne, omlouvám se..

Napsal jsem rychle, ale on už mi na to neodepsal. Na jednu stranu jsem byl rád, že mi dal pokoj, ale na druhou mě trochu sžíralo svědomí kvůli tomu, co jsem o něm řekl. Takové myšlenky jsem ale hned vyhnal z hlavy, zbavil jsem se ho, měl jsem mít přece radost, tak proč jsem ještě pořád na něco čekal? Bál jsem se, co by ve vzteku mohl udělat.

Hazzmentos: Tak co, zlato? Copak děláš?

Vážně jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu, tohle přece nemohl myslet vážně, protože pokud ano, tak byl vážně blázen.

Tommonkey: To si snad děláš srandu. Jebe ti? Ještě ani ne před hodinou tady ze mě taháš nahé fotky, pak mě div nechceš zabít a teď tohle? Co to s tebou kurva je?

Hazzmentos: Hele, zlato, zaprvé, zase tak mluvíš, mám si pro tebe už vážně přijít? A za druhé, jak to se mnou kurva mluvíš?

Tommonkey: Vidíš? Už zase tady po mně řveš. Jsi vážně jako nějaký psychopat, ještě, že ses nedostal do domu.

Hazzmentos: Louisi, neprovokuj mě

Tommonkey: Nechovej se jako pán světa, mám doma mámu, co bys tak asi mohl udělat? Půjdu za ní a nahlásíme tě policii, už toho mám plné zuby. Teď mám díky tobě dokonce tvé fotky!

Hazzmentos: Tvá matka doma není, zlato, to jen tak pro informaci.

Hazzmentos: Ale po tomhle ti to přijdu vysvětlit sám, jsi malý nevychovaný zmrd, který by potřeboval pár facek, ale to se poddá.

Hazzmentos: Sám si tě převychovám, až budeš u mě, to se neboj.

Hazzmentos: A opovaž se volat policii.

Z těch zpráv jsem měl vážně hodně špatný pocit. Přepadla mě panika po tom všem, co napsal, ale nechtělo se mi věřit, že by máma nebyla doma, to by mi přece řekla.

Tommonkey: Co chceš dělat?

Tommonkey: Co máš v plánu?

Tommonkey: Kam jsi zmizel?

Tommonkey: Prosím, nic nedělej, nikomu neubližuj a mě nech žít!

Tommonkey: Prosím!

Tommonkey: Já ještě nechci umřít