Tommonkey: Jak já nesnáším matiku. -.-

Hazzmentos: Proč? Matika je lehoučká :D

Tommonkey: To teda není, dělám domácí úkol a naprosto mě to ničí, sedím tady už asi hodinu a vůbec nevím, co s tím.

Hazzmentos: Chceš s tím pomoct? Ale jo, je

Tommonkey: Děkuji, ale ne, chci to udělat sám.. Není.

Hazzmentos: Dobře. Jo, je

Tommonkey: Není!!

Hazzmentos: Klídek, a ano, je lehká

Tommonkey: Ne, kurva!! Není!!

Hazzmentos: No dobře, dobře, hlavně se uklidni :D

Tommonkey: Vzdal se! 🙌 Stejně je matika na hovno..

Hazzmentos: Nemluv takhle!

Tommonkey: Nebo co? Potrestáš mě?

Hazzmentos: Ano! 😈

Tommonkey: Jasně😁

Hazzmentos: Mám si pro tebe dojít?

Tommonkey: Klidně, stejně ani nevíš, kde bydlím😝

Hazzmentos: Ne? Jsi si tím opravdu jistý?

Tommonkey: Um, jo?

Hazzmentos: Vila jako zámek, až si říkám, kde na to tvá matka vzala. Popisné číslo 2671, velké balkony, zahrada jako výběh pro slony, a to všechno ohraničeno vysokou zídkou s okrasným dřevem.

Hazzmentos: Takže nevím jo?

Tommonkey: Pane bože!

Tommonkey: Jak to víš?!

Tommonkey: Není to blízko ničeho!

Tommonkey: Je to u lesa!

Tommonkey: Tak jak ses sem kruci dostal?

Tommonkey: Jak jsi sakra zjistil, kde bydlím?

Tommonkey: Kdo ti to řekl?!

Psal jsem celý vyplašený, mé srdce bilo jako na poplach, což vážně nebylo příjemné, ale rozhodně to ani nebylo to, co mě v tu chvíli nejvíc trápilo.

Hazzmentos: Mám své zdroje.

Tommonkey: Venku nejsi! Nikde tě tam nevidím, tak kde sakra jsi?!

Hazzmentos: Klid Lou, uklidni se. Nádech a výdech :D

Tommonkey: Nemůžu! Kde kurva jsi?!

Hazzmentos: Louisi? Zase tak mluvíš? Mám si tam pro tebe dojít a potrestat tě?😈

Tommonkey: Uh.. Ne, to raději ne, já už tak mluvit nebudu..

Bylo poslední, co jsem napsal. Odhodil jsem mobil na druhý kraj postele a rozvalil se přes celou druhou půlku, sešit s matematikou zapomenutý v druhém rohu. Bylo mi na zvracení, celé mé tělo pohltila nervozita.

Nemohl jsem vědět, jestli to náhodou není nějaký starý hnusný plešatý dědek, co mě bude chtít vydírat, nebo líp – počká si na mě někde ve křoví a znásilní mě.

Postavil jsem se rychle na nohy a přešel k oknu, abych se znovu ujistil, že tam nikde není. Když jsem k němu ale došel, někoho jsem zahlédl. Výhled byl rozmazaný, díky kapkám, které stékaly po skle, ale moc dobře jsem viděl osobu stojící na silnici, která vedla do města. Bylo to vážně strašidelné, nikdy by mě ani nenapadlo, že se něco takového může doopravdy stát.

Silueta vypadala takhle na dálku docela hubené postavy. Osoba na sobě měla černé kalhoty a černou docela volnou mikinu s kapucí, kterou měl přehozenou přes hlavu. Byl ke mně otočený zády a vypadalo to, že nejspíš něco ťuká do mobilu.

Rychle jsem tedy skočil do postele, sáhl po mobilu, zapnul ho a přečetl si tu salvu zpráv, kterýma mě už zmiňovaný zavalil.

Hazzmentos: Hodný chlapec

Hazzmentos: Lou? Copak děláš?

Hazzmentos: Proč mi neodpovídáš?

Hazzmentos: Ignoruješ mě?

Hazzmentos: Mám si jít pro tebe?

Hazzmentos: Dobře.

Hazzmentos: Jak myslíš.

Zděsil jsem se, pak ale přišla další, která mě odrovnala úplně:

Hazzmentos: Jdu si pro tebe.

Byl jsem strachy bez sebe. Co když by se vážně někudy dostal dovnitř? Mohl mě zabít, nebo cokoliv jiného, co by mu přišlo na mysl a já bych s tím nic neudělal.

„Pane bože, pane bože, pane bože." opakoval jsem stále dokola, jako zaseklý kolovrátek.

Chodil jsem po pokoji sem a tam, držel si rukama hlavu a mírně se tahal za vlasy. V kapse jsem měl mobil, který byl až do té chvíle úplně ticho. Málem jsem dostal infarkt. Rychle jsem ho tedy vytáhl z kapsy a podíval se, o co jde.

Naštěstí to byl jen hovor od mámy. Vzal jsem to a poslouchal, jestli se něco ozve, nebo ne, i když to byla máma, pořad jsem se bál. Mohl ji unést a žádat si výkupné, nebo cokoliv jiného.

Těch pár sekund, kdy jsem čekal, jestli se ozve mamka, nebo někdo jiný, mi připadlo jako hodina.

„Zlatíčko?" ozvala se a mě spadl obrovský kámen ze srdce.

„Ano, mami? Co potřebuješ?" zeptal jsem se ihned.

„Zlato, prosím tě, že bys mi na motorce zajel do města pro mléko, mouku a dvě sodovky?" zeptala se prosebně.

„Um, no, jo - jo, jasně." vykoktal jsem zaraženě.

„Jestli se ti tam nechce, tak to chápu, já to klidně vezmu po práci, ale takhle by to bylo rychlejší."

„Jo, já tam zajedu." ujistil jsem ji.

„Děkuji, tak pa a jeď opatrně." upozornila mě.

„Neboj, pa." rozloučil jsem se a položil to. Rozešel jsem se ke skříni, ze které jsem vytáhl svoji speciální bundu a oblékl si ji. Přešel jsem do garáže, nasedl na motorku a pomalu vyjel ven.

Samozřejmě jsem mezi tím nezapomněl na toho úchyláka, takže jsem se celou dobu zběsile rozhlížel všude okolo sebe, jestli náhodou někoho neuvidím, ale nikde nikdo, jako by se propadl do země. Chtěl jsem o něm mámě říct, vážně jsem chtěl, ale už tak toho měla nad hlavu, na všechno byla sama a pokud to byl jen nějaký hloupý žert - nechtěl jsem zbytečně plašit.

Stiskl jsem tlačítko, aby se zavřela vrata od garáže a aniž bych počkal, než se zavřou, jsem se vydal do města. Možná přesně to byla ta chyba, která změnila celý můj osud, ale v tu chvíli jsem prostě jen chtěl být z toho místa co nejdřív pryč. Bál jsem se, že kdybych tam zůstal jen o malou chvíli déle, odněkud by na mě vyskočil on.

--

Měl jsem nakoupeno, přičemž všechno proběhlo bez sebemenších problémů a já se tak mohl vrátit zpět domů. Trochu jsem se sice bál, ale uklidňovala mě myšlenka na to, že by přece tak dlouho nikdo jen tak nečekal u našeho domu.

Ten člověk, ať už to byl kdokoliv, už musel být dávno pryč, jenže nejhorší bylo, že jen co jsem na něj pomyslel, mi začal vibrovat mobil v kapse. Doufal jsem, že je to opět máma, ale bohužel nebyla, volalo mi neznámé číslo.

Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli to vzít, nebo ne, ale když to volající nevzdal ani po dvou minutách mého rozmýšlení, zvedl jsem to. Přiložil jsem si mobil k uchu a poslouchal, kdo, nebo co se ozve.

„Halo?" zeptal jsem se, když se ani po chvíli nic neozvalo.

„Máš tak úžasný hlásek." zavrněl chraplavý hlas na druhé straně.

„T-to jsi ty?" zeptal jsem se třesoucím se hlasem, přičemž jsem se rozhlížel všude kolem sebe.

„Ano, jsi tak moc sexy na té motorce." Ozval se mužský hlas znovu.

„Nech mě na pokoji!" vykřikl jsem, položil to a rychle vyjel zpět domů. Překvapoval jsem sám sebe, ale co jiného jsem měl dělat? Netušil jsem, jak reagovat. Kdybych zavolal policii, nejspíš by se mi jen vysmáli, vždyť jsem neměl ani žádný důkaz. Hloupé zprávy od neznámého čísla nejsou žádný vážný důkaz k zahájení vyšetřování. Navíc - to já jsem zahájil dnešní chat, já mu napsal, byla to moje hloupost. Moje vina.