Za mnou se ozval ten známý hlas:,,Vy!" hlasitě se zasmál a pokračoval:,,Vy se opovažujete smát? Tak abychom si to ujasnili, od teď na něj nikdo nesáhne, nepromluví o něm jediné špatné slovo, protože jinak... bude mít co dočinění se mnou. Od teď... je Yuzo pod mojí ochranou, patří k nám. Hmm, to už jste skončili?! Tak co tu ještě děláte! Nebo vám... špinavému odpadu stok, mám pomoct osobně do koše?"

Vůbec jsem ho nevnímal, myšlenky se mi míhaly jako v mixéru. Už toho mám dost, už nechci být k ničemu a potřebovat pomoc jiných, nechci být jen zátěží, já... chci být...

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a začal si urovnávat myšlenky. Ale... bylo to k ničemu.

Někdo mě uchopil pod pažemi a prudce se mnou škubnul, otočil si mě k sobě a zvedl mě do výšky. Kazeki... a ten jeho opičí ksicht. Chvíli jsme se oba koukali tomu druhému do očí, když ten dement zase něco inteligentního vypustil z té jeho opičí jámy:,,Kam doprovodím lady teď?" šibalsky se pousmál, jenže... já už nechci být tím rozklepaným ratlíkem, sedícím u pánovy nohy. Jakoby se něco uvnitř mě pohnulo a chtělo, ať...

,,Pff" nedalo mi to a zlomyslně jsem se zasmál. Krutě jsem se mu zahleděl do očí a neutrálně odpověděl:,,Jestli hned nepoložíš lady na zem, tak ti upraví ten tvůj křivej ksicht." Trochu zmateně se na mě podíval, ale nakonec mě postavil na zem.

,,Hmm, co to zkoušíš prcku? Vím, že nejsi žádný malý štěně, ale tohle k tobě nesedí, navíc si nemyslím, že bys-„

,,Drž hubu!" zakřičel jsem na něj a tím upoutal pozornost všech, co stáli na chodbě. ,,Já...co si to říkal o přidání se k vám? Myslím, že to nezní tak zle, ale mám jednu podmínku..."

,,Tak ty by jsi si už chtěl určovat podmínky jo? No já nevím, možná až-„

Pevně jsem mu zmáčkl určitý bod na krku a on se složil k zemi. Kdysi jsem se to naučil, už ani nemám páru kde, ale můj děda rád dělal tyhle věci, než umřel. Jednou rukou si chytil krk a druhou se opíral o zem. Překvapeně se na mě podíval. ,,Jak jsi to-"

,,Hodláš mě stále přerušovat nebo mě konečně necháš domluvit? Musím uznat, že ani já jsem si nikdy nemyslel, že bych něčeho podobného byl schopen, ale... to je jedno, zpátky k mému požadavku. Chci, abys mě naučil bojovat."

,,Jen tohle?" vyprskl ze sebe smíchy. ,,Hmmm, pak jsme tedy dohodnuti. Uvidíme se po škole a nemusíš se bát, já si tě najdu." Ani nevím, kde se to ve mně bere, ale... tahle má stránka se mi začíná líbit.

Otočil jsem se a pokračoval dál do třídy. Otevřel jsem dveře a kup divu se tu znova rozlehl hlasitý smích. Hm, takže, když tu není Kazeki, tak se ho nebojí. Myslím, že bych jim měl dát najevo, že já sem ten, koho by se měli bát, je to moje chyba, že jsem tak slabý a nic nedokážu bez pomoci ostatních.

Prudce jsem sebou trhl a otočil jsem se směrem do třídy. Tvář mi zdobil vražený výraz. ,,Je...tady... něco... k ... smíchu?" svá slova, jež jsem chtěl vyslovit již dávno, jsem pronesl tak chladně, že všichni ztuhli a jen upřeně civěli. Po chvíli si všichni začali šeptat a ten dement v první lavici... jak já ho nenávidím, začal vykládat, že jsem gay a kvůli tomu se na všechny kluky budu dívat jako úchylák na dítě v kočárku.

Pomalu jsem došel až k jeho lavici a pak ho prudce popadl za límec. Přitáhl jsem si ho k sobě a políbil ho. Vyděšeně mě pozoroval, dokonce bych mohl říct, že ze mě nemohl spustit oči. Jenže... pro mě to už nic neznamená. Pustil jsem ho a odkráčel do půli cesty ke své lavici, naklonil jsem hlavu směrem k němu a neutrálně s lehkým odporem dodal:,,Fuj, i líbat bezďáka na ulici by bylo příjemnější." Po třídě se znovu ozýval smích, až skleněné tabulky v oknech řinčely.

Zanedlouho začala škola. Celý den jsem prospal, takže vůbec nevím, co jsme dělali. No nic, něco jsem slíbil, tak bych měl...

,,Ah, vy už tu čekáte... jste rychlí." Prohodil jsem bez emocí.