Na obrázku uprostřed Kazeki a kolem jeho nejvěrnější z jeho gangu.

Konečně to ustalo. Mé srdce i mysl naplnilo ticho. Opatrně jsem pootevřel dveře, nebyla tu ani noha. Všichni někam zmizeli, i ten otravný učitel.

A-asi bych se měl přichystat do školy. Díky bohu, dnes máme jen čtyři hodiny. No nevím, co je lepší, jestli potupné posměšky ve škole nebo narážky Kaita tady.

Potichu jsem se jako myška vyplížil z koleje.

Stojím před tou obrovskou budovou, jejíž studenty tak nenávidím. Kolena se mi třesou jen z toho pohledu na ní a co teprve až tam vejdu.

Udělal jsem několik kroků zpět, do někoho jsem narazil. Zamrazilo mě po celém těle. Nade mnou se tyčila obrovská silueta jejíž ruka mi těžce dopadla na ramena. Celý jsem ztuhl a trochu přivřel oči, ale stále jsem se díval, spíš jen tupě zíral před sebe.

Náhle se zprava vynořil něčí obličej, neviděl jsem ho, byl v mrtvém bodě. Pozorně si mě prohlížel. Jen čekám, než mě uhodí nebo se začne hlasitě smát a pomlouvat mě před všemi kmoši i cizími lidmi, okrem toho, to mě čeká ve škole.

Jeho druhá ruka se vznesla k oblakům a... prásknul mi s ní o druhé rameno a prudce mě otočil k sobě.

,,Ježiši...!" vyjekl jsem, když jsem spatřil jeho obličej a hned poznal našeho největšího školního-, ne vlastně největšího rváče ve městě. Okamžitě jsem si zakryl pusu rukama, protože... tahle situace... není vůbec dobrá, měl jsem raději mlčet, teď mě zbije určitě.

Chytil mě za zátylek a přitáhl si mě pěkně blízko před svůj obličej a začal mě výhružně poučovat:,,Co si říkal? Jak se mnou máš mluvit skrčku? Haa? Nějaká další blbá připomínka? Co... už se třeseš jen z mí přítomnosti, co!"

Určitě mě zmlátí... Zmlátí mě, tak co můžu ztratit? Tohle jsem měl chuť mu říct už dlouho.

Obouma rukama jsem se odrazil od jeho ramen a co nejhlasitěji na něj zařval (no... moc mi nejde křičet, takže to znělo spíš, jako když normální člověk zvýší hlas) :,,Já nejsem žádnej skrček ty valibuku! Je mi u prdele, co si o mě myslíš! Nesnáším tě, ale ještě víc nesnáším tuhle zasranou školu a ty svině! Už mě všichni nechte bejt! Všichni... všichni jste.. jste jen..." nedokážu to zadržet, z očí se mi znovu derou slzy. Jak já se za to nesnáším, furt jenom bulim, jenže... prostě já to nedokážu zastavit.

Zoufale jsem se zakoukal do země a několikrát si promnul oči.

,,Hej! Co si to dovoluješ ty skrčku!" zařval na mě jeden z Kazekiho party a rozmáchl se na mě.

Kazeki ovšem... on ho zastavil a jednou dobře mířenou ránou ho složil k zemi. ,,Řekl ti někdo, že můžeš cokoliv mluvit, natož dělat bez mého souhlasu?!" zněl opravdu hrůzostrašně.

Znovu se na mě otočil a já cítil ten jeho chladný den funící mi do tváře. Díval se mi z očí do očí, bylo to jako hledět divokému zvířeti do tváře.

Několikrát zakroutil hlavou a pak se na celou školu začal smát. To bylo snad poprvé, co jsem ho viděl, když se směje, jenže... teď se směje mě. Ovšem, nesmál se kvůli tomu, čemu jsem myslel, ale...

,,Ty- ty si mě teda pobavil. Vypadáš jako malý roztomilý štěně, co ani neštěkne, ale teď si se teprve předvedl. Všichni, kdo se ti smějou, jsou jen velcí poseroutci, protože mi neřeknou ani a ani b, sotva mě vyděšeně přejedou pohledem. Začínáš se mi líbit čím dál víc Myslím, že by ses mi mohl hodit."

,,Cože?" potichu jsem vypískl.

Chytil mě za obě ramena a s úsměvem řekl:,,Přidej se k nám."

,,Ne!" zakřičel jsem z plna hrdla. Okamžitě se zamračil, přiblížil se ke mně a do ucha mi zašeptal:,, To nebyla otázka." Zase se oddálil, zazubil se jako měsíček na hnoju a dodal:,,Takže si pod naší ochranou... eto a mno...víc ti říkat nemusím, až budu chtít, tak si tě najdu, o to se nemusíš bát."

Nemyslím, že bych se bál, že mě nenajde, byl bych rád, kdybych ten jeho zvířecí ksicht už nikdy neviděl.

Po několika minutách toho útrpného smíchu mě poplácal na rameno a odešel i se svou partou děsivých stvůr.

,,Ah" oddechnul jsem si a překročil práh školy. Tohle bude ještě dlouhý den.

Srdce mi začalo bušit, žaludek se mi svíral a mou hlavou se honil nespočet myšlenek, ani si neumíte představit, v jakém jsem stresu, nevím, jestli dokážu přežít dnešní den, týden natož rok a všechny čtyři.

Školou se rozlehl hlasitý křik, smích a šepot. Všichni se vyvalili ze tříd na chodbu a dívali se na mě jako na zvíře v zoo. I ta chvilka mi přijde jako věčnost. Každým pohledem ztrácím sebedůvěru víc a víc, cítím se jako největší odpad. Jak dlouho to ale vydržím... Už se mi začínají klepat ruce, kolena, do očí se mi hrnou slzy, které se snažím udržet a můj hlas se klepe jako osika.

Náhle všichni utichli a já zaslechl několik hlasitých kroků za sebou, ale už jsem neměl odvahu se otočit.