Arcalimon byl z jejího chování zmatený, přesto mu to ale někde v koutku duše udělalo radost, i když by to nikdy nepřiznal nahlas. Nejistě ji objal nazpět. Jakmile ho rusovláska pustila, pohlédnul jí do očí, které zářily radostí. Zrudla jako rajče, když jí došlo, co udělala, a sklopila pohled k zemi jako dítě, které se provinilo krádeží bonbonů.
,,Promiň, " zašeptala a odmítala se na něj podívat. Jemně jí pozvedl bradu a opět vyhledal její pohled.

,,V pořádku. Asi jste dostala dobré zprávy, že?" usmál se na ni, ale potom opět nasadil svou ledovou masku a skryl veškeré emoce, které momentálně cítil. Prošla totiž kolem stráž a on si jako velitel nemohl dovolit se před nimi takto ponížit. Ztratil by autoritu. Rose to hrozně mátlo, protože nevěděla, co způsobilo tu náhlou změnu, že zase kolem sebe vystavěl tu ledovou hradbu. Nedošlo jí, že to bylo kvůli stráži, která Arcalimona uctivě pozdravila. 

,,Moc ti děkuji za rady, Arcalimone. Král mě zde nechá," usmála se na něj, až jí její zelené oči zajiskřily jako broušené safíry. Arcalimon se musel hodně bránit tomu, aby nedal najevo, jak moc se mu po této zprávě ulevilo. Ale jistých obav se zbavit nedokázal. Král Thranduil nikdy nedělal nic zadarmo, a tak není divu, že měl obavy, co si časem vymyslí nebo už vymyslel. I přes to mu však byl vděčný, že ji zde nechal o on jí tak mohl být nablízku. Byl odhodlaný jí jakkoliv pomoct s číkoliv, co má přijít.

,,Není zač, Rose. Nechtěla by ses jít podívat do zahrad, když to tady teď bude i tvým domovem? Myslím, že Poicë by ti procházku na čerstvém vzduchu povolila," navrhnul a doufal, že ho neodmítne. Začal jí tykat, protože ona to nevědomky udělala taky. Navíc bylo hloupé, aby si pořád vykali, když tady teď zůstane a z nich se začali stávat přátelé.
Rose se rozpustile usmála. ,,To je úžasný nápad. Už jsem se v tom pokoji začínala nudit."

Společně se vydali ven do zahrad, které byly obrovské a plné nádherných mohutných stromů, které tu stály už tisíce let. Byly staré jako hvozd sám. Celou zahradou se táhl potok s průzračnou křišťálovou vodou. Tráva byla světlá a jemná. Rose neodolala a sundala si boty. Bosa se poté vydala za Arcalimonem k jednomu stromu, který měl větve tak rostlé, že se na něj dalo poměrně jednoduše vylézt. Elf se hbitě vyhoupnul na jednu větev a poté pomohl nahoru i Rose. Na chvíli mezi nimi zavládlo trapné ticho, než se Rose odhodlala zeptat na něco, co jí už dlouhou dobu vrtalo hlavou. ,,Co znamená tvé jméno?"

Arcalimon jí pohlédl zpříma do očí a na chvíli se zamyslel. ,,Mělo by mít nějaký význam?" zeptal se a čekal, co mu odpoví. 

,,Četla jsem to v jedné knize, co jsem si půjčila od učitele. Psalo se tam, že vaše jména jsou stará jako tento svět a každé nese skrytý význam podle toho, jaký by měl dotyčný elf být. Zkrátka ho vystihuje," pokrčila rameny rusovláska a prohrábla si své husté rudé vlasy, které jí vítr foukal do obličeje.

,,Ano, v té knize to stálo správně," usmál se, protože ho potěšilo, že je tak vzdělaná. ,,Naše jména nesou svůj význam. Rodiče většinou cítí, co k jejich dítěti sedí. Jen málokdy se stane, že by se mýlili. Mé jméno by ve vašem jazyce mohlo znamenat vznešený nebo zářící," vysvětlil jí a sledoval při tom, jak ho pozorně poslouchá. ,,To jméno se k tobě hodí. Je to pěkné jméno," usmála se. 

,,Ale není tak hezké jako to tvé. Růže, nemýlím-li se?" zeptal se. Když Rose přikývla, tak pokračoval: ,,Obdivuji toho, kdo ti to jméno vybral, protože nic se k tobě nehodí lépe, než právě růže."

,,To soudíš podle barvy mých vlasů?" pozvedla obočí. Už se s tímto názorem nejednou setkala a nelíbilo se jí to. Přišlo jí to velmi povrchní.

,,Ne," usmál se Arcalimon tušíc, kam se ubírá směr jejích myšlenek. ,,Jsi stejně křehká a půvabná jako růže, ale umíš i vytasit trny a bránit se. Jsi stejně krásnáa vznešená jako ta květina," pravil a způsobil tak, že její tváře nabraly červeň. Podívala se na kolem letícího ptáčka, aby se vyhnula jeho pohledu a zamumlala: ,,Děkuji."

Takto si povídali celé odpoledne, dokud se nezačaly objevovat na obloze první hvězdy. Oba dva je zasněně pozorovali a Arcalimon se rozvyprávěl o příbězích, které považovali za svaté. O tom, jak hvězdy určují osud každého včetně toho, do koho se zamilují a jak to poznají jiskřením, které v přítomnosti té osoby cítí. Také jí sdělil povídání o smrti a jak hvězdy každou duši opouštející tento svět vezmou k sobě a na nebi tak vznikají stále hvězdy nové. Duše na nebi pak můžou být alespoň v noci se svými blízkými, které na zemi zanechali.

 Když Rose únavou padla hlava na Arcalimonovo rameno, opatrně ji vzal do náruče, seskočil ze stromu a i se spící dívkou se vydal do jejích komnat. Tak rád ji nosil v náručí. To by se ale moc nevyspala, proto ji položil na postel a zakryl dekou. Ještě chvíli s úsměvem pozoroval spící dívku, která mu přišla neskutečně roztomilá, ale jako růže, po níž má jméno, křehká a vznešená. Uvědomil si také, že se v její přítomnosti choval zcela jinak. Takhle uvolněný už dlouho nebyl. Byl to opravdu krásný den. Začali si tykat, chovali se k sobě tak krásně a nenuceně. Měl z toho nefalšovanou radost. A to jiskření, co cítil... Bylo to vůbec možné, aby mu hvězdy vybraly lidskou dívku?

Na moment zaváhal, ale nakonec se k rusovlásce sklonil a vtisknul jí rychlý polibek na čelo. To nádherné stvoření se pod dotykem jeho rtů usmálo, ale zůstalo dál v říši snů.
,,Sladké sny, Rose, " zašeptal, než opustil její pokoj.

---

Že by si Arcalimon konečně uvědomil, že je to tak pravá? Roztály ledy kolem jeho srdce? ... nezapomeňme ale, že tající ledy s sebou mohou přinést povodeň...

Mějte hezký den

Marrta 20