Arcalimon mířil svižným tempem k Thranduilovi. Král si ho nechal zavolat. I když tušil, že jejich schůzka se bude týkat té lidské dívky, Rose, doufal v něco jiného. Přeci jen mu jí bylo trochu líto. Nedával to nijak najevo. Nemohl. Král by to ihned poznal a mohlo by to ohrozit jeho pozici.

,,Můj pane, " poklek velitel před svým vládcem a sklopil svůj pohled k zemi. V jeho zorném poli se objevil dlouhý kabátec propletený zlatými nitěmi a plášť. Tolik honosnosti si mohl dovolit jedině samotný vládce lesní říše.

,,Vstaň, Arcalimone," pravil Thranduil a mladý elf jeho příkaz ihned uposlechnul. Pohlédl do chladných očí krále a snažil se v nich najít alespoň náznak toho, co po něm jeho vládce žádá.
Thranduil se chladně usmál. Byla to předzvěst něčeho zlého, co mladému veliteli nahánělo hrůzu. Král nebyl zlý, jen po tragické smrti jeho manželky a odchodu svého syna a Arcalimonova přítele, Legolase, se úplně změnil. Nedával znát své pocity, protože se bál znovu té bolesti ze ztráty.

,,Zavolal jsem si Tě kvůli té lidské dívce, která se nyní nachází v našich síních. Co jsi se od ní dozvěděl? " otočil se Thranduil zády k Arcalimonovi a udělal pár kroků vpřed. Táhl se za ním dlouhý plášť, ale žádný zvuk nevydával. Byl z té nejjemnější látky, jakou jsou schopni elfové utkat.

,,Probudila se před chvílí. Její jméno je Rose," promluvil po chvíli přemýšlení. Musel si dát pozor, co králi řekne.
,,Její jméno mě nezajímá. Pověz, co pohledávala v našem království?" otočil se král k veliteli a z očí mu sršely plameny. Nestrpěl zbytečné informace a ukázku jakéhokoliv citu od svých podřízených.

,,Její vesnici vyvraždili skřeti, chtěla jim utéct a schovat se v našem hvozdu. Pronásledovali ji až sem. Nebýt našich vojáků, zemřela by stejně jako ostatní lidé ve vesnici. Nikdo jejich řádění nepřežil, to už naši lidé prozkoumali a provedli vše potřebné, " pronesl Arcalimon. Už dávno poslal své muže, aby vesnici zkontrolovali a pohřbili mrtvé.

Thranduil semknul rty do úzcé linky. ,,Jak dlouho bude trval její léčba? Nestrpím tu žádného člověka déle, než bude nutné. Stačí, že jí naši nejlepší léčitelé věnovali kousek své drahocenné nesmrtelnosti a prodloužili o trochu její bezcenný život, který stejně dřív skončí, než začne. "

,,Týden, " odpověděl. Nelíbila se mu slova jeho pána o ostatních, co neměli tolik štěstí a nenarodili se jako elfové. Neodporoval však.

,,Ihned po vyléčení ji doprovodíš k hranicím říše."

Nedal na sobě nic znát, ale v jeho nitru to vřelo. Byl naštvaný a zklamaný. To děvče potřebovalo jejich pomoc. Ne jen týden léčby. Neměla se kam vrátit, neměla rodinu, domov, nic. A místo toho ji chtěl Thranduil poslat do světa bez ničeho a zcela bezbrannou.

,,Pane, to není nejlepší nápad. Ta dívka nemá nic. Ztratila všechny blízké i svůj domov. Nemůžeme ji jen tak poslat pryč. V divoké přírodě by sama dlouho nepřežila."

Přísný pohled krále ho umlčel a nedovolil mu vypustit další slova z úst. Král se zhluboka nadechl. I on začínal být naštvaný a to nikdy nevěstí nic dobrého. ,,Nějak jsi změknul, Arcalimone. Potřebuji v tobě generála, ne slabocha, který soucítí s ... lidmi," téměr vyplivl to slovo z úst, jako by bylo jedovaté. ,,Všechno bude tak, jak jsem řekl," zašeptal Thranduil a přimhouřil oči. Tento rozhovor ho začínal unavovat.

,,Má předchozí slova nejsou projevem slabosti, ale dobré vůle, kterou byste také mohl projevit a nechat ji zde déle." To Arcalimon přehnal a byl si toho moc dobře vědom. I přes to si pevně stál za svými slovy. Je čas, aby králi někdo trochu otevřel oči. Thranduil zrudnul vzteky.

,,Lidský život pro mě neznamená nic! Pár desítek let, co to je oproti nám?! Hain thel fir! (Stejně zemřou!)" řekl ostře Thranduil a spaloval Arcalimona pohledem plným zloby. Jak si mohl podřadný elf dovolit mu takhle vzdorovat?

,,Echil thel fir! Neveg thel fir! Edhil thel fir! (Lidé zemřou! Trpaslíci zemřou! Elfové zemřou!) Všichni zemřeme! Já, Vy, každý bez výjimky!" pravil Arcalimon a byl mu jedno dopad jeho slov. Králův nezájem o ostatní mu vadil už dlouho. Mimo jejich hvozd i v něm se začala stahovat temná mračna. To zlo bylo cítit a pokradmo se vkrádalo do srdcí všech.

Jak může někdo dobře a spravedlivě vládnout, když nemá žádný zájem o to, co se děje za kranicemi? Jeden by si býval myslel, že po odchodu jeho syna a smrti Tauriel se změní k lepšímu, avšak opak byl pravdou. Král byl ještě více uzavřený ostatnímu světu. A Arcalimon veděl, že to dělá jen z toho důvodu, aby pomohl ochránit svůj lid. Tato cesta ale pro to nebyla nejlepší. Naopak tím všechny posílal do záhuby.

,,Nedávej mi tu kázání o životě a raději odejdi dříve, než tě dám zavřít, protože si dovoluješ příliš! Zpochybňovat mě nebude nikdo, ani ty. A to tě beru jako vlastního syna! Jdi, zmiz mi z očí, Arcalimone, a místo rozjímání o životě se raději soustřeď na svou práci, bude to užitečnější. Můj rozkaz bude splněn tak, jak jsem řekl, " pronesl král svá poslední slova a po schůdcích se vydal ke svému trůnu.

Arcalimon se s povzdechem otočil a vydal se do útrob podzemních síní lesní říše. Tady už nic nezmůže.

—-

Další kapitolu posílám do světa. Co myslíte, umoudří se Thranduil?

Mějte hezký den.

Marrta20