Rose se Arcalimonovi vrhla kolem krku jen co se objevili na nádvoří. Objala ho tak pevně, že ho zraněná ruka zabolela a on sebou trhnul. I tak ji objal druhou rukou nazpět. Byl bledý, hodně bledý. Ztráta krve byla veliká a on ji na sobě začínal hodně pociťovat.

,,Propána," řekla Rose zcela v šoku, když si všimla jeho zranění. Byla vyděšená. Bála se o jeho život. Co když bude mít takové komplikace jako ona? To ne, přece je to elf, nemůže takové zranění nést tak těžce. Uklidňovala se touto myšlenkou, ale nějaký hlásek někde vzadu v hlavě jí našeptával, že to není tak úplně pravda. Rána dále krvácela  a proto Rose se nemohla uklidnit. Měla co dělat, aby se nerozplakala. Nechtěla o něj přijít.

,,Neboj se, dítě, my se o něj postaráme. A navíc bych řekl, že o tomto jeho hrdinském činu se budou jednou zpívat písně a vyprávět legendy. Více než čtyřicet skřetů zabil vlastní rukou a úplně sám. Tento elf má opravdu tuhý kořínek," pravil Elrond a už je vedl pryč, dál do síní Roklinky. Rose přikývla jako že chápe, nebyla totiž schopna žádného slova.

A jak Elrond řekl, tak udělal. Rána vypadala velice děsivě, ale po pár bylinkových mastích a obkladech se začala zacelovat a přestávala krvácet. Seděla vedle něj na kraji postele a držela ho za zdravou ruku. Prohlížela si ho a nemohla z něj spustit oči. Tak dokonale vypracované tělo muže ještě neviděla. Neviděla tedy ještě žádné tělo muže, abychom to trochu upřesnili. Možná proto se začala trošinku červenat. Arcalimon si toho všiml a mrknul na ni, což způsobilo, že se červenala ještě více.

V Roklince dny plynuli jako voda a Arcalimon s Rose se dostali do zdejšího běhu života. Zranění se léčilo, Rose četla mnoho knih a začala se učit elfsky. Byla hodně nadaná a tohle ji opravdu bavilo. Neměla problém si zapamatovat ani ta nejtěžší slova. A Arcalimon z toho měl radost.

Dnes měl ale mluvit s Elrondem o důvodu jejich příchodu, protože  už se cítil dobře. Byl z toho nervózní, doufal však, že mu sňatek povolí.

,,Paně Elronde, " pronesl, když vstoupil do místosti a pokynul mu hlavou. ,,Arcalimone, buď zdráv. Už tě nějakou chvíli očekávám. Posaď se," pokynul mu starší elf k volné židli. Arcalimon ho uposlechl a posadil se. Nevěděl, odkud své vyprávění začít, a tak to vzal úplně od začátku. Nevynechal žádný detail. Pověděl mu naprosto vše a upřímně. Elrond jen tiše poslouchal a byl ztracený ve spleti svých myšlenek. 

,,A ode mě nyní žádáš úkryt?" zeptal se Elrond, i když věděl, že to tak není. Ověřoval si jen, co je schopný tento elf pro Rose udělat. Zda ji doopravdy miluje a nebojí si to přiznat. On sám své dceři v lásce k jednomu Dúnadanovi bránil, i když věděl, že to není dobře. Byl v tomto sobecký a ze své chyby se trochu poučil.

,,Ne. Chci vás požádat o povolení svatby. V temném hvozdu to nebylo možné. Ale já si Rose chci doopravdy vzít. O nikoho jiného nestojím. Už nikoho nebudu milovat tak moc jako ji," pronesl Arcalimon hrdě. Tak trochu tušil, že ho Elrond bude zkoušet. Nikdy nedělal nic jen tak, vše musel mít trochu ověřené. Nikdy to nezažil na vlastní kůži, ale slyšel o tom.

,,Ale ona jednou zemře a ty tu stále budeš. Sám a opuštěný se zde budeš potulovat světem ještě po tisíce let" pravil moudrý elf snažíc se přivést Arcalimona na pochyby. On se ale nedal. Dávno tuhle hru prokouknul a stál si pevně za svým. ,,I tak o Rose stojím a žádná elfka pro mě nikdy  nebude znamenat to, co Rose. Chci si ji vzít. Ji. Nikoho jiného. A ani sama smrt mi v tom nezabrání."

,,Budiž. Tvé přání bude vyslyšeno, svatbu uspořádáme za dva týdny. Nikdo a nic vám nebude bránit žít si svůj život podle svého. To mi nenáleží," pronesl Elrond a na maličký moment se usmál. Arcalimonovi se neskutečně ulevilo. Teď už jim nic nebude bránit v tom, aby se vzali, byli muž a žena a žili po svém boku, dokud je smrt nerozdělí. Ta byla ovšem až příliš blízko.