,,Dobré ráno," usmál se Arcalimon a začal jí kreslit drobné kroužky na zádech. Rose na něj koukala zasněným pohledem, na tváři jí pohrával klidný úsměv. Aby také ne. Konečně mohli být spolu s vyhlídkou nějaké budoucnosti.

,,Dobré ráno," posadila se a protáhla si ztuhlá záda. Spaní v sedle a následně na zemi nebylo nic pohodlného. Obzvláště po tom, co si zvykla na elfí měkké postele. Ty byly opravdu úžasné a budou jí chybět.
Arcalimon jí podal veliký kousek lembasu, on sám si z něj ulomil jen malinkatý růžek. Věděl, že bez jídla vydrží dlouho. Byl už tolikrát ve válce, že nedostatek jídla pro něj byl to nejmenší.

,,Vem si ještě kousek, musíš mít hlad," pronesla dívka a podávala elfovi další kousek lembasu. On však odmítl se slovy:,, Nemám hlad. Dej si ty, ať máš dost síly na další cestu." A tak klidně jedli a dívka si až v tento moment uvědomila, jak veliký má hlad. Taky předchozího dne nic nejedla. Napili se ještě. Voda už jim taky pomalu začínala docházet.

,,Musíme jet, " povzdechnul si elf, i když by nejraději zůstal tady s touto rusovlasou dívkou, ale tlačil je čas. Nemohli si dovolit být zde déle. Do Roklinky jim zbýval ještě veliký kus cesty a navíc elfa naplnil nepříjemný pocit rostoucího nebezpečí. Postavil se a pomohl na nohy i Rose. Zabalil přikrývku a vyjeli na další pouť.

Dojeli až ke skalní mu převisu, když Arcalimon najednou zastavil, vytasil meč a čekal. Rose se strachem stáhl žaludek. Moc se bála, i když Arcalimonovi věřila, že je ochrání. Bohužel při její zkušenosti se skřety by se asi bál každý.
Nebyli to však skřeti, ale obklíčili je vojáci lesní říše ve zlatých zbrojích a mířili na ně luky s nataženými šípy. Rose se bála byť jen pohnout. Elfové stříleli opravdu přesně. Nechtěla, aby je někdo zasáhl. Nechtěla zemřít teď, když je s Arcalimonem. Nechtěla, aby on zemřel. Moc ho milovala.

,,Kdyby se cokoliv zvrtlo, tak chci, abys ujela do bezpečí," zašeptal.
,,Ne," odpověděla mu naštvaně Rose. Nehodlala ho opustit. Nechtěla to udělat ani v případě krajního nebezpečí.
,,Slib mi to, prosím. Udělej to pro mě, " zněl naléhavě a dívce to trhalo srdce, takže nakonec přikývla. Ve skrytu duše se ale rozhodla, že ho neopustí.

,,Ale, ale, ale... náš zrádce," pronesl posměšně Thradnuil jedoucí na majestátním jelenovi. Všichni vojáci mu synchronizovaně uhýbali z cesty. Rose z toho byla paf. Nikdy ještě nic podobného neviděla.
,,Nezradil jsem Vás, můj králi. Pouze jsem šel za svou láskou," pronesl Arcalimon na první pohled klidně a opětoval králi pevný pohled. Zase měl tu svou ledovou masku, ale v očích se mu lesknul strach. Strach o Rose.
,,Porušil jsi naši dohodu, takže já ji musím učinit tak, jak bylo slíbeno," tvářil se neoblomně král. Nebyl zlý, ale musel držet své slovo. ,,Dělám to pro tvé dobro, Arcalimone. Yr wyf yn mynd â chi fel fy mab. (Beru tě jako svého syna. )"

,,Pokud mě tak berete, tak proč mě chcete zničit? Chcete copak, abych svůj život ukončil jako Tauriel? Abych se zabil, protože má láska bude mrtvá? Že tady nebude osoba, kterou mi vyvolily samotné hvězdy? Tauriel jste taky bránil v lásce, protože jste ji bral jako dceru. Nedovolil jste jí milovat Legolase, nedovolil jste jí milovat toho trpaslíka. A po jeho smrti se zhroutila. I přes všechnu vaši snahu to tehdy ukončila," pronesl vážně mladý elf. Byla to tragická událost, o které se nesmělo mluvit. Král na to nerad vzpomínal. Nechtěl na to vzpomínat.

Thranduil zavřel oči, rty se mu mírně chvěly. Jedna slza, která mu stekla po tváři, změnila názor Rose na tohoto panovníka. Najednou ho spatřila jen jako neskutečně trpícího elfa, který se snaží zabránit smrti někoho, na kom mu moc záleží.

,,Legolas vás opustil, protože jste mu tak dlouho bránil v lásce. A pak Tauriel zamilovala do jiného. Do toho, koho jí vybraly hvězdy. Taková ztráta nikdy nepřebolí. A ani vás. Ale kvůli tomu nemáte právo bránit v lásce nám! My nemůžeme za to, co se tehdy stalo. A když nás necháte jít, budu vás brát opět za toho spravedlivého panovníka, kterým jste pro mě kdysi býval."

,,Dost!" vykřiknul Thranduil a prudce otevřel oči. ,,Co tedy žádáš? Mám vás nechat jen tak jít? Nebo vás snad tolerovat ve svém království?"

,,Jen jednu jedinou věc, můj pane. Dovolte mi odjet s Rose do Roklinky. Nechte nás tam v klidu žít. Nic víc nežádám," schoval vytasený meč. Thranduil dal pokyn armádě a ta  se stáhla do ústraní. Zato král přejel až k nim. Vypadal klidně, jeho oči ale ukazovaly opak. Byl smutný, trpěl. Nesnesl myšlenku, že ho opustí i Arcalimon. Nemohl přijít o dalšího elfa, na kterém mu začalo záležet. Za tuhle slabost se neskutečně nesnášel.

,,Nesmrtelnost ti dát nemohu," podíval se na Rose, která se tiskla k Arcalimonovi, jako by se jí měl před očima vypařit.
,,Ani ji nepotřebuju. Každá sekunda s Arcalimonem bude lepší než celá věčnost elfího života," pronesla vážně dívka a stiskla Arcalimonovu ruku. Tak moc ho milovala.
,,Máš mé požehnání, " položil Arcalimonovi ruku na ramena, a pak se otočil a pomalu odjížděl.
,,Děkuji, Fy brenin, fy nhad, fy ffrind. (Můj králi, můj otče, můj příteli.), " zvolal Arcalimon, pobídl koně a vydali se dál na cestu.