Rose se pomalu začala uzdravovat. Trvalo to několik týdnů, během kterých se za ní Arcalimon ani jednou nestavil a z toho ji bolelo srdce ještě více. Možná proto její uzdravování trvalo tak dlouho. Nechtěla se uzdravit. Jedinou osobou, kterou vídala, byla Poicë, která za ní chodila každý den. Hodně se s touto milou elfkou spřátelila a získala v ní oporu, za což jí byla neskonale vděčná.

Jednoho podvečera k ní Poicë dorazila tak jako vždy, aby si s ní popovídala a donesla jí večeři. Tentokrát však v dlaních nedržela jen lembas a čerstvé ovoce. Veliký balík a nervózní výraz Poicë Rose vyděsil. Doufala, že ji král teď nevyhostí. Že to není balík na rozloučenou. Poicë zavřela dveře a přešla ke stolku, kde položila jídlo, ale s balíkem došla k Rose.

,,Tohle ti posílá Arcalimon, " podávala jí balík, ale dívka ho nepřijala. Nechtěla o Arcalimonovi ani slyšet.
,,Nic od něj nechci. Opustil mě a když mi bylo nejhůř, vůbec se o mě nezajímal. Nepřišel se ani podívat," pronesla smutně a překřížila si ruce na prsou.

,,Protože nemohl. On ti to vysvětlí v pravý čas. Celý měsíc plánoval váš útěk, abyste mohli být konečně spolu, tak neprotestuj a vezmi si ten balík," vyloženě jí vrazila balík do rukou.
Rose si povzdechla a otevřela ho. Vykoukly na ni zelené šaty z pevného hřejivého materiálu a teplý plášť. Opatrně přejížděla prsty po látce a nemohla z ní spustit oči. Byla tak nádherná, mnohem hezčí než ta, ze kterých byly ušité šedé šaty, které běžně nosila.

,,Tak na co ještě čekáš? Běž se převléknout, za chvíli musíte vyrazit. Arto vás může krýt jen 10 minut, během kterých musíte opustit lesní říši. Budete mít jen chvíli," popohnala ji elfka.

Zatímco se Rose oblékala, měla hlavu plnou otázek. Jen jednu však řekla nahlas. ,,Kdo je Arto?" zeptala se a zapínala si přesku pláště.
,,Arto je zdejší stájník a můj snoubenec. Sní bylinku, po které se mu udělá špatně a bude muset dojít za mnou na ošetřovnu, kde mu podám protilék, který ale bohužel účinkuje velmi rychle. Doopravdy nebudete mít moc času. On vám pomůže jen tím, že nachystá koně na cestu," usmála se Poicë, moc dobře jí ale nebylo. Pokud se něco pokazí, všichni zaplatí svým životem.  To ji děsilo více než cokoliv jiného. Něchtěla o Arta přijít. Ne teď, když je v očekávání.

Oblečení Rose padlo jako ulité a zelená měla barvu jako její oči. Byl to navíc dokonalý kontrast s jejími zrzavými vlasy. Látka ji příjemně hřála. Nemohla být ani malinkatá šance, že by jí byla zima. A to bylo na cestách důležité. Hlavně, pokud pojedou i přes noc.

,,Sluší ti. Arcalimon skvěle trefil barvu. Ale teď už musíme jít, " usmála se Poicë a vykoukla na chodbu.

,,Můžeš vyrazit. Jdi nahoru a na první odbočce zahni doprava. Potom už jdi jen rovně. Najdeš to snadno. Na dveřích je veliká zlatá podkova. Zaklepej a řekni heslo: svoboda. Potom tě tam Arto pustí, spolkne bylinu a odejde. Pak už to bude jen o vás a vaší rychlosti," podala jí elfka instrukce a Rose se neubránila tonu, aby ji objala. Byla Poicë moc vděčná za to, co pro ně udělala. A co hlavně pro ni udělala. Kdyby tu nebyla, Rose by už dávno zemřela.
,,Děkuji ti za všechno. Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat."
Poicë jí objetí oplatila s velikým úsměvem na tváři.

,,Chtěla jsem, abys to věděla, kdyby se něco pokazilo. Je mi jasné, že by nás to všechny stálo život a o to víc si toho vážím," řekla Rose. Bála se. Moc se bála, co tenhle útěk může mít za následky.

,,Rose, nic se nepokazí. Vy to zvládnete. Musíš tomu věřit," položila jí elfka ruce na ramena, naposledy jí pohlédla do očí. Potom ji vystrčila ze dveří a nechala dívku na pospas jejímu osudu.