Dívka se probudila v neznámém pokoji, kterým prostupovalo jasné světlo. Byla to nádherná místnost plná květin, sloupky vypadaly jako propletené větve stromů a celkově to na ni působilo uklidňujícím dojmem. Byla zakrytá jemnou přikrývkou světlé barvy. Byla tak tenká a přitom hřejivá. Cítila se, jako by ležela na obláčku. Jsem mrtvá? To byla její první myšlenka. Odhrnula přikrývku a posadila se na kraj postele. Bodavá bolest v boku jí však oznámila, že toto nebude nebe. Pořád byla živá a hojící se rána toho byla živoucím důkazem.

,,Měla byste odpočívat," ozval se sametový hlas ode dveří. Vzhlédla k původci toho hlasu a spatřila mladého elfa s dlouhými bílými vlasy a šedomodrýma očima jako obloha za soumraku. Ty oči odněkud znala, ale v první chvíli si nebyla jistá, odkud. Elf byl oděn v oblečení z drahých stříbřitých látek a u boku měl připevněnou pochvu se zářícím stříbrným mečem. Dívka z něj dostala strach, i přesto se však odvážila zeptat: ,,Kde to jsem?"

Elf se nad její otázkou mírně pousmál, pak však nasadil zpět svou ledovou masku. Působil na ni chladně. Byl to úplný opak toho, jaký dojem nabrala z tohoto čarovného místa. ,,Nacházíte se v Lesní říši, domovu elfů a veličenstva Thranduila. Musím se Vás zeptat, co jste zde pohledávala bez pozvání? A proč jsme vás našli v tak milé společnosti?" Pronesl ladně a povýšeně a jeho hlas zněl melodicky, přesto jízlivě a odměřeně.

Dívka najednou posmutněla a sklopila pohled ke svým bosým chodidlům. Kupodivu ji nestudila, i když stála na kamenné podlaze. Poklesla zpět na postel pod tíhou bolestných vzpomínek. Velitel stráží za sebou zavřel dveře a přešel blíž k dívce. Posadil se do křesla naproti ní a vyčkával, až se rozpovídá.

,,Nebyla jsem doma, když se to stalo, " začala opatrně vyprávět, ,,šla jsem na svou oblíbenou louku kus od naší vesnice. Když jsem se vracela, spatřila jsem dým, jak pomalu stoupá k obloze. Utíkala jsem rychle zpět, ale jakmile jsem to spatřila, " povzdechla si a složila hlavu do dlaní. Bylo to pro ni tak čerstvé. ,,Celá vesnice byla v plamenech, okolo stáli skřeti a nepustili odtamtud nikoho pryč. Smáli se. Oni se smáli bezbranným lidem," vzhlédla dívka a její uplakané oči se střetly s klidným pohledem elfa, se kterým její vyprávění ani nehlo. Byl zvyklý na hrůzy války a krutost skřetů. Jen její uplakané oči v něm snad na malý moment vytvořily mírné chvění kolem srdce, které rychle potlačil tam, odkud přišlo.

,,Spatřili mě, a tak jsem se dala na útěk. Pronásledovali mě dlouho a daleko. Když jsem spatřila tento les, doufala jsem, že se jim tady schovám a oni ztratí mou stopu. Bohužel jsem se dostala do pasti a oni mě obklíčili. Pak jeden zaútočil a- " sáhla si rukou na zraněný bok. ,, Potom už mám vše rozmazané jako v mlze. Pamatuji si jen-" v tu chvíli jí to došlo. Došlo jí, že před ní sedí člověk, tedy spíše elf, který ji zachránil se spárů skřetů. To jeho oči, tak zvláštní a kouzelné, si pamatovala. On stále mlčel a čekal, co mu poví, dívka se však topila v jeho pohledu. ,, To vy jste mě zachránil, že?"

,,Za svůj život vděčíte bojovníkům krále Thranduila," pravil elf ledově. Dívka k němu vzhlédla a zakroutila mírně hlavou. Tváře měla stále poseté slzami. Byla si naprosto jistá, že to byl on, kdo jí pomohl. Ty oči jí napovídaly, že se neplete.

,,To Vy jste mě zachránil, jsem si tím jistá. To vaše oči, jsou jediné, co si pamatuji z toho zmatku," povzdechla si. Mrzelo jí, že své zásluhy popíral. ,, Děkuji Vám."

Elf jen pokynul hlavou. Nechtěl, aby mu děkovala. Dělal jen svou práci, nic jiného, nic významného. ,,Trochu se prospěte, ztratila jste hodně sil," pravil elf a přešel ke dveřím. V dívce poskočila jiskřička naděje, a proto sebrala trochu odvahy k jedné otázce. ,,Jak se jmenujete?"

Mladík starý stovky let se k ní otočil a navázal s ní krátký oční kontakt. Ach ty jeho oči... ,,Arcalimon," pronesl a snad se i trochu pousmál, ale byl to jen nepatrný záchvěv emoce, který se v jeho tváři objevil. Nemohl si to dovolit. Jeho ledovou maskou nesměly pocity proniknout. Bez toho by nemohl být kapitánem bojovníků.

,,Já jsem Rose," zavolala ještě, ale nebyla si jistá, jestli ji vůbec slyšel, protože než se nadála, tak byl pryč a ona opět osaměla v cizím pokoji. Rozhodla se uposlechnout jeho slova a opět ulehla do postele. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat, a tak za chvíli znovu klidně oddechovala s malým úsměvem na rtech. Snila o lepších časech, o době, kdy ještě měla rodinu a domov.

—-

Dnes ještě jedna kapitola. Kniha bude vycházet rychle, protože jak jsem zmínila dříve, je celá napsaná, prochází jen korekcí od většiny gramatických chyb. Jinak ji nechávám v původní formě, jak byla tehdy zamýšlena. Jaké jsou vaše první dojmy?🤔

Mějte hezký den.

Marrta20