2. kapitola

Měl jsem štěstí, že jsem se probudil právě v nemocnici, a ne třeba v knihovně. Nic proti knihám, čtu rád, ale těžko bych tam našel jídlo, oblečení, nebo třeba zbraně. Takový skalpel, kupříkladu, je moc šikovná věcička.

Hodně toho zmizelo, uznávám, ale ti, kdo tu kdysi rabovali, odešli ve spěchu. To já měl oproti tomu času dost.

Z různých indicií jsem brzy poznal, co se stalo. Pohozené noviny, články, zapomenuté v kopírce, fotky, lékařské záznamy, z toho všeho jsem získal informace o nákaze.

Nákaza, nákaza. Ani pořádné jméno pro to nevymysleli. Ten virus, který měnil lidi v zombie. Nemrtvé.

To, co mě dostalo do nemocnice, mi nakonec zachránilo život. Nejspíš si mysleli, že jsem jeden z nich nebo kostra, která nestojí ani za ohlodání.

Všichni, jenž přežili, byli evakuováni. Kam, to jsem měl už brzy zjistit, ale prozatím se stala mým útočištěm opuštěná nemocnice.

Věděl jsem, že tam nemůžu žít věčně, brzy dojdou i ty zapomenuté konzervy a já budu muset vyhledat lidi, ale než se tak stane, rozhodl jsem se, že zachráním, co se dá.

Nejdřív jsem se musel zbavit rozkládajících se zbytků těl. Naštěstí jich nebylo mnoho. Vím, že jsem je měl řádně pohřbít, ale na to jsem neměl sílu, ani žaludek. Prostě jsem je vyházel z okna, zabalená do prostěradel.

Ať už nemocnici raboval kdokoli, zaměřil se jen na sklady. Nikoho nenapadlo podívat se do nočních stolků a šuplíků pacientů. Tam se našly pravé poklady.

Mobilní telefony a tablety mi byly k ničemu. Zrovna tak kreditní karty. Hotovost jsem si však pro jistotu vzal. A také šperky. Těch prstýnků, řetízků a náušnic, různé poschovávaných, byla pěkná hromádka. Dokonce jsem našel i revolver. To sakra nikdo nekontroloval, co si kdo bere do nemocnice? Ten člověk ležel ve vedlejším pokoji, mohl to být klidně sériový vrah.

Ne nadarmo jsem od dětství sledoval postapokalyptické filmy a seriály, aspoň jsem teď věděl, co dělat. Co má cenu a hodnotu i v takovéto situaci, revolver se mi teď hodil. Dále jsem našel různé léky, čokolády žvýkačky, alkohol, cigarety a plechovky sardinek.

V prádelně a pokoji lékařů jsem posbíral tolik oblečení a bot, aby mi vydržely dostatečně dlouho, a též abych je mohl směnit za něco jiného. Rovněž jsem sbalil použitelné deky a prostěradla.

Dalších několik dní jsem strávil střídavě cucáním benzinu z opuštěných vozidel a zvracením. Chuť benzínu není ta nejlepší na světě.

Nicméně se mi podařilo zprovoznit jednu sanitku a shromáždit dost paliva do plastových kanystrů. Do nákladního prostoru vozu jsem nacpal tolik zásob, kolik se tam vešlo. Desítky lahví s pitnou vodou, léky a já nevím co ještě. Věděl jsem, že budu muset spát v kabině, ale zásoby byly důležitější.

Nastal den odjezdu. Neměl jsem mapu, neměl jsem plán, nevěděl, co dělat, ale musel jsem najít další lidi.

Potom jsem si všiml vjezdu do podzemní garáže a udělal tu chybu, že jsem se vydal na průzkum i tam.

Velkou chybu.