Až na kost

1. kapitola

„Již skončen myší voj, zase jiné hnusné stvůry děr zemských vylézají: housenky, štíři, můry, odporní chrobáci, lepkaví slimáci, vyzáblých pakobylek stíny mátožné, a s rukama sepjatýma kudlanky nábožné. A všechna ta zvěř po vyhublém těle vzhůru se šplhá, zuby a kusadly na bezvládné tělo se vrhá..."

Jiří Verner

***

Anorexií trpí jen holky. Největší nesmysl, který jsem kdy slyšel. Je pravda, že jsem si myslel, že mě to nikdy nepotká... Vlastně nemyslel, proč bych se vůbec měl něčím takovým zabývat. Měl jsem normální život, hrál jsem hokej, holky po mě byly jak divý.

Až do toho úrazu, pak byl s aktivním sportem konec a holky se vypařily. Kdo by se chtěl taky ukazovat se sešívaným jednookým kulhavcem? Vypadal jsem jako Frankenstein. Stále mi někdo opakoval, ať jsem rád, že jsem tu havárii vůbec přežil, že jsou to jen kosmetické vady, ale vykládejte to někomu, komu je devatenáct.

Někdy v tu dobu jsem přišel na to, že když už netrénuju několik hodin denně v maximální zátěži, nemůžu nikdy spálit tolik kalorií, kolik jsem dokázal sníst, a já toho dokázal sníst opravdu hodně. A tak jsem prostě jednoho dne přestal jíst. Téměř úplně.

Dobrých pět let jsem to měl jakž takž pod kontrolou, ale poslední dva roky jsem si musel přiznat, že je to fakt průšvih.

Když má čtyřicet kilo holka, která měří metr šedesát, může to být i koukatelný, ale já měl metr devadesát.

Když se to stalo, ležel jsem právě v nemocnici na kapačkách, kde se snažili mě stabilizovat. Trochu mě vykrmit, měla být další fáze, ale k té už nedošlo.

***

Probudil mě hlad, a to bylo v mém případě hodně neobvyklé. A taky trochu zima.

Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, že není něco v pořádku, ale co, to mi došlo až za několik dní. Dalších pár dní mi trvalo, abych tu myšlenku přijal, ale to vůbec nebylo podstatné. I kdybych ji nepřijal, nic by se nezměnilo. Svět se změnil a na mém přání nebo názoru pramálo záleželo.

Všechny ty filmy a knihy se mýlily. Nepřišlo to najednou, ještě poměrně dlouho plynul život více méně normálně. U některých jedinců se změny projevovaly rychleji, u jiných pomaleji. Těch, u kterých se nákaza projevila byla stále menšina a lidé věřili, že stačí jednoduchá izolace a karanténa. Z rukou se to vymklo až později, mnohem později.

Dalším z filmových nesmyslů byl ten, že většina filmů se odehrávala potmě, ne v noci, ale potmě. Slunce neustále zahaleno mraky, stromy bez listí, a bahno místo trávy. Opak byl pravdou. Slunce vyšlo každý den, obloha byla modrá, občas sprchlo, a s pomalu utichající dopravou a průmyslem, se příroda hlásila o slovo silněji než jindy. Tak zelené město jsem nikdy předtím neviděl.

Probral jsem se, odpojil hadičky a když mi došlo, že žádný bratr ani lékařka nepřijde, vydal jsem se hledat něco k jídlu.

O tom, co jsem viděl, nemělo cenu vést debaty. Chodby byly prázdné, pokoje vykradené a v postelích se válely ohlodané kostry. Myslel jsem, že mě ten smrad snad zabije. Zabalil jsem se do jednoho z lepších prostěradel a vydal se na průzkum.

Všechny pokoje pacientů na tom byly stejně a v pokoji lékařů jsem našel akorát trochu instantní kávy. Měl jsem na ni chuť, přímo zoufalou, ale záhy jsem zjistil, že stejně nefunguje elektřina, a tak bych si ji neměl jak uvařit.

Prošel jsem dalšími a dalšími dveřmi a teprve po dlouhém hledání jsem narazil na sklad potravin, bohužel totálně vybrakovaný. Nakonec jsem zpod hromady odpadků vyhrabal aspoň pár konzerv fazolí. Jednu z nich jsem otevřel a doslova si ji nalil do pusy. Zvedl se mi žaludek, na tolik jídla jsem nebyl zvyklý, ale podařilo se mi ho udržet uvnitř. Posadil jsem se na bednu, otevřel druhou konzervu a snědl ji mnohem pomaleji. Potom, s plným žaludkem, jsem konečně mohl přemýšlet.

Co se stalo? Kde jsou moji rodiče? A kam se sakra všichni poděli?