„Kolikrát vám mám vštěpovat do hlavy, abyste s mým hostem zacházeli dobře?" pronesl Galbatorix (na obrázku) vyčítavě. Dvojčata jen zahanbeně sklopila plešaté hlavy před pronikavým královým pohledem a jedním trhnutím paží strhli vyčerpaného a zraněného mládence s havraními vlasy na kolena. „Omlouváme se, králi, ale bylo to nezbytné. Celou cestu se vzpíral a odmítal poslušnost. Museli jsme jednat," hájila se Dvojčata, která promlouvala současně až v nelidské shodě. Dívce, jíž se podařilo obelstít stráže a ze sklepení se dostat do úkrytu v přijímací královské síni, se ti dva kouzelníci vůbec nelíbili. Opovržlivě je sledovala a dělila se v mysli s touto situací se svým drakem, který se z podzemí Urû'baenu neodvážil vyjít na světlo světa.

Král oba kouzelníky ještě nějakou dobu trpělivě sledoval a vypadalo to, že s nimi komunikuje prostřednictvím mysli. Nakonec zamumlal několik slov ze starověkého jazyka a Dvojčata se začala v bolestivých křečích svíjet na naleštěné podlaze síně. Dva páry vojáků přiběhly a odvlekly je za doprovodu nelidských skřeků, které vycházely z úst kouzelníků, dveřmi ven.

V místnosti zůstal pouze mladík, král a dívka, která se krčila v přítmí kamenné sochy. „Murtaghu, tak rád tě po tolika letech vidím. Velice ses změnil," řekl král, načež se zvedl z trůnu, sešel po třech nízkých schodech a za klapotu svých bot po chladné podlaze pokračoval v hovoru, jako by byl mladík jeho starým přítelem. „Proč jsem opět zde? Je snad mým osudem, abych vám sloužil?" skočil Murtagh králi do řeči. „Osud? Pokud v něj věříš, pak je tomu tak. Ovšem pokud myslíš racionálně, což vím, že děláš, musí ti být jasné, že jsi synem Morzana a z toho vyplývá jistá oddanost ke mně." Král sevřel dlaň v pěst a udeřil si jí do prsou, až to zadunělo. „Nejsem vázán žádnou přísahou ani žádným slibem!" prskl mladík a konečně odlepil pohled od země. Tvář měl zkřivenou bolestí a znechucením nad svou situací. Černé vlasy mu padaly do očí, ze kterých šlehala zuřivost, rty svíral pevně k sobě a postupně se napřímil v ramenou, aby dal najevo svoji vnitřní sílu.

„Máš pravdu, Murtaghu. Dosud jsi nebyl vázán žádnou přísahou, a proto mi nyní jednu proneseš ve starověkém jazyce," uzavřel celou debatu král. Mladík jen nesouhlasně vrtěl hlavou a snažil se udržet kamenný výraz v obličeji. Dívka ovšem věděla, že proti královu rozhodnutí nemá sebemenší šanci. Rozhodla se proto místnost rychle opustit. Potichu se proplížila kolem druhé dračí sochy, přelezla přes šupinatý a ostny pokrytý ocas Šruikana, který tvrdě spal, a vytratila se do tmavé chodby. Podél zdi se svezla na zem a snažila se najít smysl v tom, čeho byla svědkem.

„Tak jsi byla svědkem nepříliš slavného návratu Murtagha. Jaký na to máš názor?" ozval se nad dívčinou hlavou Galbatorixův hlas. Tauriel se okamžitě vyšvihla na nohy a se zrychleným srdečním tepem se králi poklonila a snažila se netvářit zahanbeně. „Já... Přemohla mě zvědavost a já neuposlechla vašich rad. Mrzí mě to a už se to nikdy nestane, můj králi," hlesla v odpovědi téměř neslyšně. „Ano, nestane se to, ale co říkáš na Murtagha? Mohlo by se pro něj vylíhnout druhé vejce?" pokračoval krutovládce v otázkách. Dívka jen nejistě přiznala, že by mladík mohl být jistým kandidátem, ne-li rovnou tím vyvoleným, a poté byla králem propuštěna zpět do podzemních kobek.

Změna směru větru a teploty dívku probudila ze spánku, kterému vévodily vzpomínky na dobu Galbatorixovy vlády z jejího vlastního pohledu. Opatrně otevřela oči, aby přivykla šeru, a zjistila, kudy právě letí. Freurn si stále udržoval stejnou výšku a pokračoval nad hřebeny Dračích hor. Ovšem čím více na severu byli, tím víc na ně útočila příroda mrazivými teplotami a sněhovými srážkami, které každou hodinou přibývaly.

Bude nejlepší, když se někde utáboříme. Ta sněhová bouře, která se k nám žene, se mi vůbec nelíbí a mohla by být nebezpečná, oznámil drak své jezdkyni a zahájil postupné klesání. Vítr se kolem nich stáčel ve spirálách, a čím blíže k zemi byli, tím chladnější vzduch je obklopoval. Za letu se totiž drželi nad mraky a do zad je hřály slabé paprsky slunce, kdežto pod mračny se držela zima a zahalovala celou krajinu jinovatkou a místy i sněhem.

Freurne? Co si myslíš o tom, že od královy smrti mívám ve snech spíše vzpomínky, které na něj poukazují? Znamená to něco?

Mnohokrát jsme s ním do kontaktu nepřišli, ale jeho smrt nás velice zasáhla. Byl naším učitelem a pečovatelem. On z nás vychoval to, co jsme nyní. Vděčíme mu za život a za starost, kterou vůči nám projevoval. Myslím, že si jen snažíš udržet na něj vzpomínku, prohlásil drak a napjal křídla tak, aby zbrzdil přistávání.

Zlehka dosedl na zem a jeho jezdkyně se vymanila ze sedla. Veškerou zátěž, kterou s sebou Freurn nesl, přenesla Tauriel na suché místo a vydala se na rychlý lov. Tentokrát se s nikým v lese nestřetla a přinesla za krk tři divoké kachny. Nebyly moc velkého vzrůstu, ale na rychlé zasycení žaludku to bohatě stačilo.

Zítra ráno si vyrazím ulovit něco pořádného. Potřebuji naplnit síly a ta kachna byla pro mě jako nic, zanaříkal Freurn s pobaveným tónem v hlase. Dívka se tomu zasmála a s mírným úsměvem se stočila do klubíčka vedle drakova šupinatého břicha. Trvalo jen chvilku, než přes její promrzlé tělo přehodil své blanité, popelavě šedé křídlo a Tauriel obklopilo teplo, vycházející z Freurnova nitra.