Tauriel se vydala svižným krokem pryč z komnaty, v níž ještě doposud přetrvávala podivná atmosféra plná nevysvětlitelného jiskření. Ve spáncích jí zběsile tepala krev a v uších jí hučelo. Freurn se snažil se svou Jezdkyní spojit, ale ona před ním tvrdohlavě uzavírala mysl. Chtěla být sama, sama se sebou a svou hanbou. Jak mohla vůbec dopustit, aby se k ní Murtagh přiblížil? Vždyť by se neměla na nikoho vázat. Slíbila si už v dětství, že si k nikomu nevytvoří silné citové pouto, tedy kromě Freurna. V jeho případě tomu ani nešlo zabránit.

Prudce zahnula za roh a v tu ránu v plné rychlosti narazila do plechového brnění. Padající kov naplnil dlouhý hradní koridor hlasitými ranami. Dívka si musela rukama zakrýt uši, aby se proti randálu obrnila. Její smysly byly až moc citlivé. Zbytkům klátící se sochy se obratně vyhnula a pokračovala do jídelního sálu na snídani. Chtěla své chmury zajíst. Ovšem smůla se jí ten den doslova lepila na paty. Jakmile překročila práh kulaté místnosti a zamířila k podlouhlému, robustnímu a obdélníkovému stolu, na němž se vyjímaly mísy s ovocem, sladké brambory s nespočtem bylinek, dušené plátky masa a houby na mnoho způsobů, zpozorovala, že v místnosti není tak úplně sama. Na protější straně seděl na židli Murtagh a když si všiml Tauriel, která jako by zamrzla na místě, zděšeně do sebe vtáhl vzduch a rázem mu zaskočilo nerozkousané sousto. Dívka využila chvíle, kdy se Jezdec dusil a pomalu červenal v obličeji, přiskočila k nejbližší míse, popadla dvě jablka, a co nejrychleji vběhla do chodby, v níž nechala zničené okrasné brnění. Poklusem dorazila na dlážděné nádvoří a lačně nasála čerstvý vzduch. S chutí se zakousla do jablka a vyrazila za Freurnem.

Drak se slunil opodál na zelené louce a jako kočka svou velkou tlamou chňapal po létajících mouchách a včelách. Tauriel svou mysl konečně otevřela a pocítila, že její věrný přítel překypuje radostí. Vynahrazoval si své urychlené dětství, které strávil zavřený v podzemí. Zářící slunce překryly bílé chomáče mraků a Freurn upřel své stříbřitě lesknoucí se oko na Jezdkyni.

„Stejně jako mraky zahalily slunce, vrhla tvá mysl stín na mé veselí. Co se stalo?" Tauriel rukou odehnala komára, jenž si ledabyle pobzukoval kolem jejího ucha. „Nechtěla jsem, aby sis toho všiml. Navíc se jedná jen o maličkost, takže můžeš pokračovat v lovení včel."

„Známe se tak dlouho a ty stále zapomínáš, že v tobě čtu jako v otevřené knize," zabručel Freurn a aby svou Jezdkyni netrápil opakováním oné nepříjemné situace, nechal ji, aby mu celou scénu vypověděla myšlenkami. Její němé vyprávění bylo prosyceno tolika pocity, často protichůdnými a navzájem se vylučujícími, že drak pod jejich tíhou také trpěl.

„Maličká, nám není souzeno, abychom si našli druha." Tvář bojovnice působila jako vytesaná z kamene. Tato slova ji velice ranila a zaryla se hluboko do srdce. Drak to nemohl pochopit, nedokázal se vcítit do bolavé duše mladé dívky. Aby zmírnil její žal, otřel se jí čelistí o pravou ruku. Ona automaticky zvedla dlaň a položila mu ji na čumák. „Máme jeden druhého a to je víc, než si mohou obyčejní smrtelníci kdy přát."

„Už to neřešme, Freurne. Pojď, musím ti vydrbat šupiny, máš je nějaké matné."

*

„Co se to se mnou děje?!" bědoval mladík a znovu surově pěstí vrazil do stolu, až se jeho dřevěná deska prohnula. Kde se v něm vzala taková síla, nevěděl, ale potřeboval z těla dostat vztek nejen na sebe, ale převážně na své city. „Tvé myšlení je vskutku dojemné, ale to, že se budeš proklínat, ničemu nepomůže."

„Co ty o tom můžeš vědět? Nikdy se ti nepoštěstilo, abys potkal svou dračí družku," zavrčel vztekle a pocítil v mysli bodnutí ostnu bolesti. Právě se dotkl svého zvířecího přítele a hluboce ho ranil. „Jednáš a hovoříš v afektu, ale dávej pozor na to, co říkáš. Slova bolí mnohdy více než padesát ran bičem." Murtagh se rázem cítil zahanbeně. Chtěl se Trnovi omluvit, ale drak ho vůbec nepustil ke slovu. „Já o tvé chlácholivé promluvy nestojím, jsem na naše rozepře zvyklý, ale Tauriel si je zaslouží."

Jezdec věděl, že jeho drak má pravdu, jako vždy. Avšak při zmínění dívčina jména si nebyl úplně jistý, jestli vůbec dokáže čelit jejímu ublíženému pohledu. Nedokázal si ani ve snu představit, co jí svým počínáním musel způsobit. Nakonec, po dlouhém a vyčerpávajícím přemýšlení, vzdal veškeré snahy svého podvědomí o stažení se pod hrdou slupku mladické cti a rázným krokem vyrazil do zahrad, odkud se ozývalo šplouchání vody a nadšené dívčí švitoření.

Našel Tauriel od hlavy až po paty mokrou s mýdlovými bublinami přilepenými na zplihlé vlasy a vlhké oblečení. Její obličej v onu chvíli vyhlazený veselím vypadal z profilu jako vytesaný z mramoru, tak byl dokonalý. Murtagh byl rád, že si ho zatím nevšimla, proto mohl pozorovat její ladné linie, mládím vyřezané kontury tváří, vznešený a elegantní postoj a chůzi, kdy našlapovala lehce, jako když vítr nadnáší ptačí peříčko a nechává ho jemně se dotknout stébel trávy.

Z hlubokého snění ho vytrhlo vyslovení jeho jména. „Murtaghu?" otázala se dívka udiveně a pro jistotu o dva kroky couvla. Jezdec rázem zapomněl, proč přišel a nebýt neustálého Trnova povzbuzování, už by dávno utekl jako malý kluk se zahanbeným ruměncem ve tváři

„Co tady děláš, Murtaghu?" zaznělo tentokrát poněkud otráveně.

„Chtěl bych se ti omluvit, Tauriel." „Vidíš, bylo to jednoduché," zavrněl mu v mysli posměšně Trn, ale mladík vycítil, že si z něj jeho drak jen utahuje. Sám moc dobře věděl, že je jen otázkou času, než dívka zlostí vybuchne a pestře mu vybarví, jaký ve skutečnosti je.

„Zajímalo by mě, za co se chceš omlouvat, ale pokud máš takovou potřebu, můžeš začít. Ráda si tě vyslechnu." Z jejích slov odkapával sarkasmus silný jako jed. Oči měla zlostně přivřené a pohrdavě si Murtagha měřila. Její spalující pohled ho však málem sežehl na místě.

„Neměl jsem dopustit, abych se přestal ovládat a podřídil se náhlému popudu citů. Zdravý rozum mi nejspíš zastřela rozespalost, proto jsem nemohl racionálně uvažovat a uchýlil jsem se k něčemu tak hloupému, jako byl..." v tu chvíli už ani nevěděl, jestli má zbytek věty vůbec vyslovit. Tauriel ho pozvednutým obočím vyzvala, aby pokračoval.

„V životě jsem nevěřil, že to řeknu, ale nikdy jsem neměl uvažovat o tom, že bych tě políbil." Jakmile to vyslovil, zdálo se, že z něj spadlo těžké břemeno. Přes dívčinu tvář však přelétl ublížený stín. Když si svou poslední větu mladík opět přehrál v hlavě, zjistil, že nadělal více škody než užitku. „Tauriel, to jsem nechtěl!" vykvikl, ale ona ho umlčela vztyčeným ukazovákem. Přešla až těsně k němu a zabodla mu dříve zvednutý prst do hrudi, až to zabolelo.

„Už nikdy, nikdy, ti říkám, se nesnaž na mě promluvit! Tvá slova bolí víc než dýka zaražená v zádech a nejhorší na tom všem je, že si to ani neuvědomuješ. Chceš se omluvit, ale naděláš škodu větší než slon v porcelánu. Kdybys jen věděl, co jsou to city a jak člověka ovlivňují." Dívka musela dvakrát mocně nasát vzduch do plic, aby zahnala pláč. Jezdec si všiml, jak se jí v očích hromadily třpytivé slzy.

„Tauriel, já-" „Mlč, ty ničemo!" křikla a udeřila ho do hrudi. Lehce se zapotácel, ale jinak zůstával stát pevně jako skála. „Já bláhová si myslela, že možná pro někoho něco znamenám, že se mi podařilo rozbít tu tvou neprostupnou krustu a ukázat ti, že život není tak zlý. Ty jsi tomu totiž díky Galbatorixovi věřil. Já hlupačka měla poslechnout Freurna, když mi každým dnem kladl na srdce, že mi není souzeno najít člověka, pro něhož bych něco znamenala. Pak se rozhodneš zamotat mi hlavu a stejně rychle, jako jsi mi dal falešnou naději, se stáhneš zpět." Teď už se dívka neudržela a hlasitě vzlykla. Otočila se na podpatku a zakousla se do hřbetu ruky, aby utlumila svůj pláč.

Bylo pro ni nesmírně těžké čelit splašeným citům, které nikdy předtím neměla šanci poznat a nemohla se jim poddat. Murtagh na tom byl podobně, až na to, že podobné vzplanutí kdysi proběhlo i v Nausadině případě. Nyní se však nezmohl na nic jiného, než na tichý šepot.

„Je mi líto, kolik bolesti jsem ti způsobil a věř, že na to nejsem hrdý a budu si to vyčítat. Trn mě napomínal stejně tak jako tebe Freurn, ale copak mohu srdci poručit? Jestli chceš vědět, proč jsem se tak rychle stáhl zpět a vnukl ti onu falešnou a krutou naději, povím ti to."

„V životě jsem nepotkal mnoho dívek. Na královském dvoře se potulovaly jen dámy lačnící po penězích a šlechtickém titulu. Já, jakožto syn prvního Křivopřísežníka, splňoval sny mnoha žen, ale ani jedna mě nikdy nezajímala. Když jsem se dostal k trpaslíkům, potkal jsem poprvé Nasuadu a ihned k ní zahořel vřelými sympatiemi. Ještě dnes si to vyčítám, protože díky tomu jsem Galbatorixe donutil, aby ji unesl, a já ji pak musel mučit.

Po vítězství Vardenů jsem uprchl na sever země, kam jsi nakonec přišla ty! V Dračích horách jsem si zvykal na samotu a city k Nasuadě mě téměř opustily. Doufal jsem, že už nikdy nic takového nepocítím, ale to, že ses zčistajasna tajemně objevila v lesích, pak uprchla, nakonec se dostala na mé sídlo a i přes veškerá zranění, která jsem ti způsobil, jsi u mě zůstala, donutilo mé srdce znovu začít páchat škodu.

To ráno, kdy jsem se probudil vedle tebe, bylo něčím zvláštní a jediným důvodem, proč jsem tě nepolíbil, bylo, že jsem najednou místo tebe spatřil Nasuadu."

Na zahradě zavládlo ticho a atmosféra rázem zhoustla. Při mladíkově doznání Tauriel přestala vzlykat a otočila se k němu čelem. Nyní na něj jen ohromeně zírala a snažila se, aby se jí netřásla brada. Nevěděla, kde se v ní najednou vzala taková smělost, ale přistoupila k Murtaghovi blíže a konečky prstů ho lehce pohladila po tváři. Jezdec slastně přivřel oči a naklonil se k ní. Teď už se nebál, že místo bledé dívčiny tváře spatří Nasuadinu čokoládově hnědou. Jemně se otřel svými rty o ty Taurieliny a pocítil slastné zajiskření. Vzápětí se odtáhl a dívka zašeptala: „Prozatím zůstaneme jen přátelé."

„Prozatím, není kam spěchat," přitakal.

Mí drazí čtenáři, po dvou měsíčním čekání mám pro vás další kapitolu. Z celého srdce doufám, že se vám líbí a prosím vás o prominutí, že je to taková slaďárna. Bohužel i na mě přišlo jakési dívčí období a z původní drsňačky se vyklubala naivní romantička. Snad vám příliš nevadí, že jsem si do této kapitoly lehce vylila srdce a emoce, jimiž nyní oplývám, ale potřebovala jsem je nějak dostat ven, když v reálném životě nemají být s kým sdíleny.

Budu ráda za jakýkoli komentář. :)

Nechť vás štěstí a dobrý vítr provází.

Togira Ikonoka