Další den ráno probudila dívku rusovlasá žena, která i na to, jak staře ve tváři vypadala, rozrazila dveře do místnosti s takovou silou, až hlasitě zaprotestovaly. Celá udýchaná strhla z Tauriel přikrývky a i přes dívčiny hlasité protesty a otázky ji táhla za ruku ven. Proběhla úzkou kamennou chodbou, až se ocitla na malém nádvoří téměř zarostlé zříceniny kdesi v horách. Celou dobu utíkala, nevnímaje své stáří, dokud nedorazila do tmavého tunelu, jenž se zavrtával do skal.

„Freurne, pomoz mi!" vykřikla v mysli Tauriel, aby upoutala drakovu pozornost od čerstvé kýty k sobě. Nevím, kde jsi.
Jezdkyně sebou zmítala, aby svou ruku vyprostila z příliš pevného sevření, ale vše bylo marné. Žena měla prsty pevně obemknuté kolem dívčina zápěstí a stále ji rychle vedla za sebou. Čím hlouběji do tunelu se nořily, tím méně mladá bojovnice viděla. Všude byla tma a pod nohama jim křupal štěrk. Znenadání se podloží změnilo a malé kamínky vystřídaly velké, kluzké a oblé kameny. Tauriel několikrát zakopla, ale díky stářím vyhublé paži, o kterou se vždy včas zachytila, zůstala pokaždé na nohou.

„Kam mě to vedete?" zeptala se, aniž by se opět snažila vytrhnout. „Přilétla ke mně holubice od králových zvědů, kteří přežili útok na Urû'baen, a přinesla mi znepokojivé zprávy."

„Jaké zprávy?" naléhala dívka na ženu, zatímco se s ní snažila držet tempo.
„Nasuada zaslechla od mnoha lidí, že několik zvrhlých Urgalů, kteří sloužili králi, nesli do hor tělo zvířete. Prý jim to tělo připomínalo draka, což Nasuadu velice znepokojilo. Teď zatočíme doleva, přidržuj se stěny. Nynější královna vyslala několik svých válečníků, aby pročesali hory z jednoho konce na druhý a pátrali po onom zvířeti."

„Chcete říct, že viděli Freurna? Co to pro nás znamená?" tázala se Abbey s obavami v hlase. „Měla bys svého draka okamžitě varovat, aby se pokud možno zdržoval v jeskyni na úbočí hory, dokud k němu nedorazíme."

V tu chvíli dívka na nic nečekala a rozhodla se spojit se svým drakem. „Freurne, vrať se co nejrychleji do jeskyně. Venku to není bezpečné." Následně mu detailně popsala celý rozhovor a vyčkávala na jeho odpověď. Pokud Nasuada lidem věří, bude po nás pátrat čím dál tím víc. Kdyby zde byl Murtagh s Trnem či Eragon se Safirou, určitě by je hledáním pověřila. Jelikož ti dva se svými draky opustili střed Alagaësie, nehrozí nám tak veliké nebezpečí, odvětil Freurn.

„Oba Jezdci opustili hlavní dění Alagaësie? Jak je to možné?"

Eragonovi bylo souzeno už od nalezení Safiřina vejce, že Alagaësii jednoho dne zcela opustí a Murtagh se rozhodl se svou hanbou odtrhnout od lidí, proto odletěli hned po Galbatorixově smrti daleko na sever.
„A co třetí vejce? Doufám, že se mu nic nestalo, když se celý palác zřítil," pronesla vystrašeně Tauriel. Třetí vejce unesla princezna z Ellesméry, Arya. U ní se také Fírnen vylíhl, tudíž lidé znají už tři Jezdce s jejich draky. My dva jsme pro celou Alagaësii tajemstvím a nejlépe bude, když to tak ještě nějakou dobu zůstane, odpověděl Freurn, zatímco skládal svá popelavě šedá křídla a tiskl je k šupinatým bokům tak, aby prolezl malým otvorem do bezpečného úkrytu jeskyně.

Jako první vyšla z tunelu do prostorného skalního úkrytu stařena následovaná Tauriel, která nevěřila svým očím. U protější strany ležel Freurn se způsobně složenýma nohama a upíral na nově příchozí zářivé stříbřité oči. Konečně jsi tu. Už jsem se bál, že nedorazíte, ozval se radostně v dívčině mysli.

Tauriel se na tváři rozlil šťastný úsměv, který ale vzápětí pohasl, když spatřila drakova křídla. Tenká šedá membrána byla místy protrhaná, jak na Freurna padala suť a kamení, a z okrajů těchto ran místy vytékala ještě čerstvá krev.
„Oh, Freurne! Jak moc zraněný jsi?"

Není to nic, co by se nedalo vydržet, odvětil drak a mrkl na svou Jezdkyni. Tauriel k němu přistoupila a lehce se dotkla neporušené membrány, načež jí Freurn odpověděl hrdelním zapředením. „Opravdu pochybuji o tom, že jsi čistokrevný drak. Museli tě zkřížit s kočkou," popíchla ho dívka. On ji zase na oplátku švihnutím ocasu srazil k zemi a schválně vycenil ostré zuby v náznaku úsměvu.

Stařena všemu mlčky přihlížela a nechtěla jejich chvilku shledání rušit, ale musela jim osvětlit, jak se věci mají. Odkašlala si a dva páry očí, jedny stříbřité a druhé oříškově hnědé, se na ni upřely. „Je mou povinností sdělit vám, jak budete dál postupovat. Nasuada nechá pročesat celý celé okolí, a proto vám radím, abyste v noci odletěli do severní části Dračích hor. Bude to pro vás nejbezpečnější místo a nikdo vás tam alespoň prozatím nebude hledat."

Zeptej se jí, kde najdeme naši výzbroj, potravu a všechna Galbatorixem darovaná Eldunarí, pronesl Freurn jako okamžité zareagování na rusovlásčiny pokyny. Tauriel jeho slova zopakovala nahlas. „Urgalové vám do setmění přinesou veškeré zbraně, brnění, velkou truhlici, do které jsme opatrně uložili všechna Eldunarí, dostatek potravy a vody na dva dny. Více zásob vám poskytnout nemůžeme, protože sami máme až bídně málo prostředků," odpověděla žena na Freurnův dotaz a následně odkráčela tmavým ústím do tunelu, jenž vedl zpět ke staré zřícenině.

Tauriel počkala, než utichly poslední kroky, a pak i přes své vysílení přiložila pravou dlaň, na které se stříbrně třpytila gedwëy ignasia, na drakovu potrhanou membránu a jala se pomocí kouzel zacelit rány na křídlech. Stálo jí to mnoho sil, a když skončila, cítila se velice vyčerpaná a hladová. Sesula se podél nerovné zdi k zemi a zavřela oči. Zpomaleně dýchala a snažila se načerpat své síly zpět.

Neměla bys svoji výdrž takto pokoušet. Jsi ještě příliš slabá, takže tě i nejjednodušší kouzlo může připravit o život, vynadal dívce Freurn. Ale jsem ti za zacelení křídel velmi vděčný.

„To nestojí za řeč. Udělala bych to znovu," odvětila Tauriel a dovolila spánku, aby ji přemohl.

Se západem slunce dívku probudily dunivé kroky uvnitř tunelu a Freurnovo zavrčení. Rozlepila víčka a zaostřila pohled na vchod do skály, odkud začali vycházet Urgalové s kusy brnění, zbraněmi, truhlicemi a naplněnými brašnami. Tauriel pohotově vyskočila na nohy a s děkováním si od králových přisluhovačů brala zpět své věci.

„Vše jsme pečlivě vyhrabali ze sutin a opravili, nar Tauriel," zaburácel Urgal v kleku, ale i tak byl stejně vysoký jako dívka. „Děkuji. Vyřiďte té ženě mé i Freurnovy díky a kdyby cokoli potřebovala, budeme tu pro ni," zatrylkovala Jezdkyně a pokynula Urgalům rukou, aby opustili jeskyni.

Když jejich kroky odezněly, pustila se dívka do veškerých příprav na noční let. Popadla Freurnovo sedlo a přehodila ho přes jeho hřbet, kde mezi ostny zela mezera tak velká, aby se tam mohl jezdec pohodlně usadit. Drak se ze sedu vyšvihl na nohy, aby mu mohla přes břišní šupiny kožené sedlo uvázat a kolem nohou obmotat zbylé kožené řemeny, které zabraňovaly posouvání sedla za letu. Jakmile tuto práci dokončila, pohledem sklouzla k brnění, které se povalovalo na jedné hromadě. „Co s tím? Nemůžeme prchat před Nasuadinými bojovníky s takovou zátěží," namítla dívka.

Bylo by nejlepší vzít s sebou jen potřebné věci a brnění zde nechat, ale pokud na nás někdo zaútočí, budeme muset spoléhat na vlastní síly, odvětil v její mysli Freurn. Tauriel souhlasně přikývla a vrhla se k truhlici naplněné několika Eldunarími. „Pomocí kouzla je můžeme v neviditelném vaku nést za sebou po celou cestu. Budou čerpat sílu sami ze sebe, takže mou energii to nijak neovlivní," rozhodla dívka. Opatrně Eldunarí vyskládala na skalní římsu, zamumlala požadovanou větu ve starověkém jazyce a dračí srdce srdcí se nejprve zachvěla a poté zmizela před jejich očima. Toto kouzlo z Tauriel vysálo jen nepatrné množství sil, a tak mohla v přípravách pokračovat. K opasku si připnula černou pochvu vyšívanou stříbrnými nitěmi do tvaru spirál, které se stáčely vždy k levému okraji, do ní zasunula svůj mistrovsky vyvážený a vždy velice ostrý meč, jehož jílec byl vykládán kapičkami z jantaru. Následně vybalila z brašen dušené maso a odebrala z něj několik kusů pro sebe. Zbytek nabídla Freurnovi, který souhlasil, a před prchavým a dlouhým letem se rozhodl pořádně nasytit.

Po rychlé večeři začaly vchod do jeskyně osvětlovat měsíční paprsky a Tauriel usoudila, že je čas vyrazit. Popelavě šedý drak se v noci ztratí a mohou tak doletět alespoň do středu Dračích hor. Odklidila kusy brnění a brašny stranou, přehodila si přes záda toulec se šípy a elfský luk, který ukradl Galbatorix jednomu z osobních strážců samotné Islanzadí, a vyhoupla se do sedla svého draka.
„Jsi připraven?" otázala se dívka s rostoucí touhou po volném letu v hlase.
Samozřejmě. Tato jednoslovná odpověď přiměla Freurna k tomu, aby došel na okraj jeskyně a skočil do mnoha desítek metrů hluboké prohlubně pod nimi. Několikrát máchl křídly, aby se vznesl až k oblakům, které zakrývaly jen nepatrnou část oblohy, a neslyšně plachtil společně se svou Jezdkyní nocí.