Dalšího rána probudil dívku mrazivý chlad. Její i Freurnova mysl byla plně propojena a Tauriel najednou svět vnímala drakovýma očima. Své tělo nechala ležet v zatuchlém vlhkém vězení Murtaghova sídla. Zcela se ponořila do divokého lovu v zasněžené části Dračích hor. Blanitá křídla přimkla pevně k šupinatým bokům, aby si nepotrhala tenkou membránu o nebezpečně ostré větve nepřátelsky vyhlížejících jehličnanů. Svalnatýma nohama tiše našlapovala krajinou, když stopovala osamoceného jelena, jenž ladně proplouval lesním porostem. Nechávala za sebou v zemi rýhy od drápů, jak se bořila do promrzlé hlíny, aby ve stísněném prostoru mezi stromy udržela balanc.

Zanedlouho se ke své kořisti přiblížila natolik, že je dělil jen jeden mohutný skok. Přikrčila se co nejvíce k zemi, ohrnula spodní pysk, aby mohla vycenit velice ostré zuby, z hrdla se jí vydralo chrčivé zavrčení, které přikovalo jelena na místě. Odrazila se, vyskočila a ještě za letu ho srazila přední tlapou k zemi. Svými zuby se jala trhat jelenovu kůži, pod kterou prořízla svrchní části svalu. Celá tlama se jí naplnila důvěrně známou kovovou pachutí krve, po níž následovalo slastné vychutnávání syrového masa. Nebylo to sice tak dobré, jako kdyby ho pojídala dušené, ale pro tyto mrazivé podmínky to bylo ideální.

Když se Tauriel vrátila myslí zpět do svého těla, vytvořila se jí na tváři znechucená grimasa, jak si vzpomněla na chuť syrového masa. Představa, že by se živila jako její drak, jí byla absolutně proti srsti. „Jak si můžeš vychutnávat svou kořist, když ti po šupinách teče ještě horká krev?" ptala se dívka svého draka a snažila se překulit na bok. Ovšem musela toho okamžitě nechat, protože se její zničená záda hlasitě ozývala. Kdybys byla drak, pochopila bys, odpověděl Freurn a snažil se dívčinu bolest přenést co nejvíce na sebe. Nebylo to ovšem nic platné. Čím více jí chtěl pomoct, tím víc Tauriel trpěla, a tak toho drak raději nechal.

Kéž bych ti mohl nějak pomoci, ale ty mi nedovolíš se k Murtaghovu sídlu přiblížit!

„Freurne, to zvládnu. Zavolám si tě, až bude ten správný čas," odpověděla dívka a okamžitě jejich myšlenkové spojení oslabila jen na sdílení krajních pocitů, jelikož do místnosti vešel Murtagh.

Procházel kolem železných mříží a pozoroval, jak se Jezdkyni ve tváři zračila bolest, kterou se marně snažila potlačit. Z koutků očí si po bledé tváři razily slanou cestu slzy, které nabíraly na intenzitě, až tekly v jednom kuse a odkapávaly na lůžko. Dívka pevně svírala oční víčka a mladík ji sledoval nejprve s chladným výrazem a bez emocí, jak byl zvyklý od Galbatorixe, ale postupem času jeho srdce zjihlo a začal jednat. Od opasku si odňal svazek klíčů, jimiž otevřel dveře vězení, bez pozvání vstoupil dovnitř a přešel k dívce, která mezitím otevřela oči a pozorovala ho nejistým pohledem. Když zvedl ruku do úrovně pasu a otřel se paží o jílec meče, zaslechl Taurielin splašený tlukot srdce. Avšak ublížit jí nechtěl. Pokračoval v pohybu rukou blíže k dívce, až se svou drsnou dlaní otřel o její čelo. Vyjekl, jak bylo rozpálené. Pro jistotu spočinul na její pokožce delší dobu, a když si byl jistý, že horečka stále stoupá, zabodl pohled do jejích očí.

„Myslím, že ti raději zkontroluji rány. Zvládneš se otočit, nebo ti mám pomoct?" zeptal se, a když Jezdkyně zavrtěla hlavou, lehce ji uchopil kolem ramen a za doprovodu jejího bolestného naříkání, ji překulil na břicho. Opatrně roztrhl zkrvavenou košili a odkryl tak děsivou spoušť na původně, díky tvrdému tréninku, vypracovaných zádech. Dříve se na nich skvěly hlubší rány s narudlými okraji a vytékající krví. Nyní však mladík našel pouze zažloutlé až lehce hnědé strupy, pod kterými se nahromadil hnis, jak se rány zanítily.

Prudce do sebe vtáhl vzduch, což dívku přinutilo natočit hlavu směrem k němu. Nechápavě se na něj dívala a snažila se z jeho výrazu cokoli vyčíst. „Je to hodně zlé?" zasípala nakonec a Murtagh spatřil, že ji díky horečce i krátké mluvení velice vysiluje. „Do ran se dostala infekce, díky níž tě přepadla horkost. Neznám žádné kouzlo, které by dokázalo vyléčit vše najednou, ale mohu ti pomoct."

„Pokud otevřu rány a dostanu z nich všechen hnis, pak bych tě mohl ošetřit pouhými kouzly. Ovšem ta první část tě bude stát velice sil a bude nesmírně bolestivá," hovořil mladík a horečně přemýšlel, jak to celé provede. Bylo důležité připravit si kouzelnou formuli předem, aby ji mohl pak okamžitě použít a také musel dbát na to, aby jeho plán fungoval přesně tak, jak on sám chtěl. „Mohl bys- Mohl bys mi, prosím, něčím zavřít ústa? Nechci tady křičet bolestí," přiznala se dívka a nesmírně se jí ulevilo, když přinesl roubík a utáhl ho kolem její hlavy tak, že nemohla ani promluvit.

Murtagh si z pravé strany opasku odepjal dýku. Naposledy se dívce podíval do očí, stiskl jí levou paži, aby jí vyjádřil alespoň částečnou soustrast s bolestí, odhrnul z jejích zad zbytek košile a prořízl první strup, ze kterého okamžitě začala proudit hustá nažloutlá tekutina. I přes roubík Tauriel hlasitě a táhle křičela a vzpínala se bolestnému zákroku. Mladíkovi její bezmoc a utrpení drásalo uši a přistihl se, že mu z oka vytekla jedna neposlušná slza, ale musel celý postup ještě několikrát zopakovat. S každým dalším říznutím se dívčin vřískot zesiloval, až najednou zničehonic ustal. To Jezdkyně upadla do bezvědomí, což Murtaghovi usnadnilo práci. Mohl tak v menším stresu z ran dostat zbytek hnisu a pomocí kouzla celá záda zahojit, až na růžové jizvy, které budou Tauriel navždy tento den připomínat.

Na konci své práce mu z čela skapával pot a ruce se mu třásly, ale ještě si dokázal svléknout svou košili, kterou následně bez jediného pohledu na dívku omotal kolem jejího trupu, když její původní svršek musel zničit. Postaral se i o snížení horečky, a když se ujistil, že už bude v pořádku, odpochodoval ven, aby si vyčistil mysl od celé této nehezké zkušenosti.