Tauriel rukama pevně svírala krční osten Freurnova krku a užívala si lehký vánek, který ji šlehal do tváří, zatímco spolu plachtili mezi chundelatými bílými mraky. Murtagh na Trnově hřbetu letěl před nimi a mířil zpět ke svému sídlu na rozlehlé planině, jež lemovala okraj Dračích hor. Opakované máchání dračích křídel oba Jezdce uvrhlo do blaženého klidu, kdy se těšily z přítomnosti svých okřídlených partnerů a nic jiného pro ně v tu chvíli neexistovalo. Myšlenkami se toulali v končinách tak dalekých, až hraničily s fantazií a popíraly skutečnost.

„Zdá se, že Murtagh už po tvé krvi neprahne," ozval se Freurn a přetrhl tím vlákno dívčiných myšlenek. „Zaslechla jsem ve tvém hlase snad pohrdání? Měl bys být rád, že se mě nesnaží zabít a věří nám," odvětila dotčeně.

Vedle nich proletěly dvě holubice a kličkovaly kolem drakovy hlavy. Nebály se ho a působily, že ani jeho přítomnost nezaznamenaly. Freurn naštvaně zavrčel, ohnal se po nich tlamou a scvakl čelisti k sobě. Jejich bílá křidélka se zatřepotala a holubice zamířily k zemi. Jakmile se dostaly o pár stop níže, teplý proud vzduchu s nimi zatřásl a odnesl je opačným směrem.

„Kdyby ti chtěl ublížit, roztrhal bych ho i s jeho mládětem na kousky." Aby dostál svému slovu, zakroutil drápy, až se od nich zlověstně odrazily sluneční paprsky, z nozder vypustil obláček kouře. Tauriel se jeho reakci zasmála. „Jsi až přehnaně sebevědomý, Freurne."

„Má to být urážka? Nemůžeš pochybovat o drakovi, to je nerozvážnost," varoval ji Freurn. Levé křídlo přitiskl k boku a přetočil se na pravou stranu tak, že letěl břichem vzhůru. Dívčiny vlasy se podřídily zemské přitažlivosti, a kdyby neměla nohy připoutané koženými řemínky k sedlu, okamžitě by spadla.

„Co tě to napadlo?" zavýskla vyděšeně a snažila se přitáhnout zpět ke svému drakovi. Nemáš pochybovat o mých slovech ani činech, napomenul ji Freurn a srovnal svůj let. Mladá Jezdkyně mu jen ovinula paže kolem krku a zhluboka vydechla. Její srdce bilo jako o závod a před očima se jí dělaly mžitky, žaludek měla jako na vodě. „Omlouvám se, bylo to ode mne nerozvážné a hloupé. Jen tě prosím, neunáhluj se k takovým manévrům. Nikdy jsme spolu tolik nelétali, když nám to král nedovolil. Musím si na to zvyknout."

„Je to nádhera, že?" zeptal se Freurn.

„Je to nádhera," přitakala Tauriel a narovnala se v sedle.

Výhled z dračího hřbetu byl neskutečný. Stromy pod nimi se jevily jako tenké větvičky a kamenné balvany se nezdály větší než nehet na dívčině malíčku. Mraky kolem nich proplouvaly a paprsky slunce je barvily od zářivě bílé po světle růžovou a někdy i šedou, podle toho, kolik vody v sobě nesly. Blankytně modré nebe nad jejich hlavami a smaragdově zelené vrcholky stromů pod nimi probouzely v jejich srdcích divokost a hlavně svobodu. Nikdy se necítili tak volní.

Kochali se krajinou natolik, že si ani nevšimli, když Trn před nimi zmizel. Místo toho se objevil po jejich pravém boku. Draci vedle sebe letěli blízko, aby spolu jejich Jezdci mohli mluvit, ale zároveň tak daleko, aby měli dostatek prostoru na rozpětí svých křídel. Vedle sebe klouzali po vrstvách vzduchu a využívali pohánění větru, který jim vál do zad.

Murtagh se v sedle zavrtěl a pohlédl na Tauriel s tázavým pohledem. „Co to mělo znamenat?" zeptal se a myslel tím jejich předchozí manévr. „Pochybovala jsem o síle svého draka, proto se ji rozhodl demonstrovat." Na to Freurn souhlasně zavrčel a dívčinu tvář rozzářil upřímný a pobavený úsměv. Mladíkovy koutky také lehce zacukaly vzhůru, ale odmítal se poddat jakýmkoli emocím.

„V životě by mě nenapadlo, jak může létání člověka i jeho duši osvobodit. Ani se mi nezdálo, jak krásné to může být," pronesla Tauriel zasněně a zavřela oči. Chtěla vnímat svět na drakově hřbetu i jinými smysly a rozpoznat jejich trasu jinak než pomocí zraku.

„Ty jsi nikdy neletěla volnou krajinou?" Murtagh nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel, proto na jeho tváři hrál údiv hlavní roli. „Ani já, ani Freurn. Král nás držel ve sklepení a jakkoli byly naše prosby vážné, odmítal nám vyhovět. Mnohokrát nás kvůli této žádosti potrestal, což byla jedna z nejhorších věcí, které jsem kdy zažila."

Mladík moc dobře věděl, o čem mluví. Sám toho byl svědkem a bohužel to poznal i na vlastní kůži. „Když vidíš trpět svého draka, je to ta největší bolest, jaká tě může potkat," zašeptal a ústa se mu zkřivila v bolestném úšklebku. Tauriel na něj soucitně pohlédla. V jejích očích se odrážela hloubka pocitů, které ji při trestech ovládaly.

„Blížíme se k našemu sídlu, ale cítím tam přítomnost lidí," oznámil Trn a dívka i Freurn si úlekem uvědomili, jakou udělali chybu. Nechránili své mysli dostatečně silně, proto k nim mohl červený drak tak otevřeně mluvit. Murtagh vycítil jejich obavy a ujistil je, že této chvilkové slabosti nechtěli zneužít.

„Víš, kdo tam je, Trne?" zeptala se Tauriel váhavě. „Nasuada."

Murtagh sebou vylekaně trhl, jakmile její jméno zaslechl. Vzpomínka na její věznění v Urû'baenu byla příliš čerstvá a jemu se její mučení promítlo v hlavě v řádu několika vteřin. Nikdy si nepřipadal zranitelnější než v její přítomnosti, tak moc na něj působila. Chtěl být sám právě proto, aby ji už nikdy nemusel vidět a zapomněl na ni. Její příchod do jeho sídla Murtagha značně znepokojil.

„Pokud se Trn nemýlí, není pro vás tato oblast nyní bezpečná. Leťte na sever podél pásu borovic, ten nepřehlédnete. Stromy tam budou mnohem hustější a tmavší. Na jeho samém konci je naše tajné tábořiště, ale špatně se tam dá přistát. Freurn musí dát pozor, aby si nepotrhal křídla. Jakmile vyřeším to, proč sem Nasuada přijela, vrátíme se pro vás," rozkázal Murtagh a rychle se podíval dolů na zem, jestli je už náhodou někdo nezpozoroval.

Tauriel se nechtěla rozloučit, protože nevěděla, co od nynější královny může čekat. Ovšem jejich úkolem i nadále zůstávalo zůstat skrytí před ostatními obyvateli Alagaësie. Zaměřila se svou myslí na tu mladíkovu a během chvíle jeho zábrany povolily a ona mu mohla své obavy sdělit pomocí pocitů a vjemů. „Neprozraď nás, Murtaghu, o nic víc vás nežádám. Ačkoliv je to pošetilé a ještě v poledne jste usilovali o můj život, věřím vám. Z celého srdce doufám, že nejste Galbatorixem tolik zkažení, abyste mne i Freurna zradili."

Mladík na ni upřel svůj pronikavý pohled a snažil se její neklid v srdci zahnat, ale dívka se z jeho mysli okamžitě stáhla. Stočil pravou ruku na hruď, což dělali elfové, když někomu vyjadřovali úctu, a řekl: „Un du evarínya ono varda."

Murtagh sledoval vzdalující se siluetu popelavého draka a vlající kaštanové vlasy jeho jezdkyně, dokud se neponořili do skupiny mraků a nezmizeli mu z dohledu. Poté dovolil Trnovi, aby přitáhl křídla k bokům a spustil se střemhlav dolů k zemi. Prudký vítr ho bičoval do tváří, až mu začaly slzet oči. Kvůli tomu je přivíral, takže viděl jen malými škvírkami, jimiž ani nerozpoznal, jak vysoko nad zemí jsou. Vzápětí Trn svá křídla roztáhl a tento rychlý pohyb málem jeho Jezdce vymrštil ze sedla. Kdyby se pevně nezachytil krčního ostnu, proletěl by kolem červeného šupinatého krku a přistál by na hromadě kamení pod nimi. Drak se pomalu snesl na nádvoří jejich sídla a elegantně na ně dosedl.

Mladík se vymanil ze spárů kožených řemínků a pomocí třmenů seskočil z Trnova hřbetu. Odvázal od něj sedlo a pohodil ho do nedalekého kouta. Drak se radostně protáhl a jeho šupiny ve svitu slunce rudě zazářily.

Murtagh se trhanými pohyby, jak byl z letu ztuhlý, dostal až k hlavní bráně, kterou následně otevřel. Zrak mu padl na Nasuadu a její jízdu, jež se skládala pouze z Temných jestřábů, jejích strážců. Dva Urgalové sesedli z koně, aby pomohli své paní bezpečně seskočit na zem. Ona je však odehnala se zamračeným výrazem od svého hnědáka pryč a slezla sama.

„Nejsem malé bezbranné dítě, které potřebuje vaši neustálou kontrolu a péči," obořila se na svůj doprovod a urovnala si šaty. „Paní Temnolovkyně, naším úkolem je vás chránit," hájil se jeden z Urgalů, ale Nasuada jeho poznámku záměrně přeslechla.

„Zdravím tě, Murtaghu," pronesla pevným panovnickým hlasem. Mladík se vnitřně otřásl a snažil se působit majestátně. Vypjal hruď a vystrčil bradu. „Nasuado," odpověděl věcně a přistihl se, jak mu poskočil hlas. Trn na něj zavrčel, ale sám věděl, s jakým vnitřním bojem se jeho Jezdec potýká.

„Co sem královnu přivádí? Jistě má mnoho důležitých věcí a povinností, které musí v zájmu říše provést po svržení Galbatorixe. Co je tedy důvodem tvé nečekané návštěvy?" Murtagh se ani neobtěžoval, aby ji pozval do svého sídla. Nasuada se zavrtěla a dala tím jasně najevo, že s ním před všemi nechce mluvit. „Myslím, že bychom si měli promluvit někde v soukromí. Zde to není bezpečné."

„Ujišťuji tě, že tento kraj obývám jem já s Trnem, ale pokud jsi na pochybách, pojďme dovnitř." Rukou ukázal na nádvoří a vyrazil jako první, aby ji vedl. Temní jestřábi se kolem vládkyně semkli v obranném útvaru a bedlivě pozorovali okolí. Když na ně Trn vypustil obláček kouře, pohrozili mu kopími a tasenými meči.

Mladík vedl své nezvané hosty spletitými chodbami starého sídla dávných Dračích Jezdů, v němž tak rád pobýval, a za sebou slyšel obdivné pohvizdování Nasuadiných strážců. Nedivil se jim. Když toto místo sám objevil, nemohl se na jeho krásu vynadívat. I když celá stavba na první pohled působila chátrajícím dojmem, na druhou stranu pozorovatele uchvátila svou majestátností.

Elfové byli mistři ve svém oboru. Toto sídlo bylo důkazem. Důmyslné a propracované jednotlivé části zvýrazňovaly svou odlišnost od okolí, ale jako celek neodmyslitelně zapadaly do krajiny. Elfím uměním bylo vyzpívat věci do požadovaného tvaru za pomoci starověkého jazyka a kouzel, ale sídla jezdů nemohli vystavět z přírodního materiálu. Použití kamene a mramoru proto přinutilo i ty největší odpůrce obyvatel Du Weldenvarden, aby vzdali hold jejich práci.

Skupina pokračovala chodbami do hlavního sálu, jenž v minulosti sloužil k přijímání diplomatických návštěv. Mladík tuto místnost zásadně nepoužíval. Nasuada se usadila na jednu z honosných židlí a zadívala se na tapiserii na zdi. Po chvíli přikázala svým strážcům, aby na ni počkali venku.

„Paní Temnolovkyně, to je nepřípustné! Musíme vás střežit. Murtagh je nebezpečný a vy to dobře víte. Nevěříme mu tak, abychom vás s ním nechali o samotě," protestoval jeden z trpaslíků. „Ale já mu věřím!" odsekla Nasuada a tím umlčela další protesty. Mladík se celou dobu ani nehnul, ale nyní otevřel naštvaným strážím dveře a s nečitelným výrazem je vyprovodil na chodbu. Poté si pro sebe zamumlal několik slov ve starověkém jazyce a zabránil tak komukoli, aby jejich rozhovor poslouchal.

„O čem jste se mnou chtěla mluvit, královno?" zeptal se Murtagh a dával si velice záležet na tom, aby působil vyrovnaně a chladně. Nasuadu jeho chování zjevně popudilo, protože rozhodila rukama a začala lamentovat: „Proč se chováš jako nadutý snob, Murtaghu? Copak tys mne někdy považoval za autoritu, že si nyní hraješ na slušného poddaného?" Její hlas se s každou další větou zvyšoval, až se najednou zarazila uprostřed slova, když si všimla, že ji neposlouchá. Vydechla přebytečný vzduch z plic a opět se usadila do židle. Promnula si spánky a na čele se jí vytvořila ustaraná vráska.

„Omlouvám se, ale potřebovala jsem se na někom vykřičet. Neustálé obavy Temných jestřábů, jejich napomínání a stav země po svržení Galbatorixe mi zatemňují úsudek. Mrzí mne, že jsem po tobě tak vyjela." Jediným mrknutím oka Jezdec královnu uklidnil, že si její slova k srdci nebral.

„Co jsi tedy chtěla původně probrat?" zeptal se a cítil, jak se mu do mysli vkrádá Trn a jeho prostřednictvím poslouchá jejich rozhovor. Utvrdil ho, že na něj dá pozor, kdyby jeho ovládání před Nasuadou zakolísalo a mladík mu byl nekonečně vděčný.

„Donesly se ke mně znepokojivé zprávy. Mnoho lidí zahlédlo nedaleko Urû'baenu draka, o němž předtím nikdo nic neslyšel. Údajně byl celý šedý a v letu ho omezovala četná zranění. Podařilo se mi zlomit některé z králových přisluhovačů a ti mi prozradili, že byl z Urû'baenu Galbatorixem očarovanými Urgaly vynesen drak i s Jezdcem. Je možné, že jsou lidé z nedávno ukončené války pobláznění, ale nemohu tuto hrozbu přejít mávnutím ruky. Přišla jsem za tebou, abych se zeptala, jestli ty nebo Trn, o něčem takovém nevíte."

Nasuada na něj významně pohlédla a pozvedla jedno obočí. Murtagh však zůstával ledově klidný a odvětil: „Bylo mi známo, že Galbatorix měl pouze tři vejce, Safiřino, Trnovo a poslední, ze kterého se nedávno vylíhl Fírnen. Není možné, aby uschoval ještě nějaké, Vardenové by o něm museli mít zprávy."

„To jsem si také původně myslela, ale zdá se, že nám něco uniklo." Pohledem se do něj stále více zavrtávala a snažila se prohlédnout jeho postoj, což se jí nedařilo. Nevyznala se v něm od té doby, co ji proti královým rozkazům léčil po bolestivých mučeních.

„Pochybuji, že existuje drak s Jezdcem, o kterém by věděl jen Galbatorix. Vyrůstal jsem v Urû'baenu také a nikdy jsem nikoho takového neviděl a Trn také ne. Pokud tě to ale uklidní, prohledáme každý kout této země, dokud nenajdeme přesvědčivé důkazy, že nikdo takový není." S těmito slovy se Nasuada zvedla a došla k němu. Rty naznačila „děkuji" a stiskla mu pravé rameno. Toto gesto bylo ale natolik důvěrné, že se Murtagh jejímu sevření vysmýkl a bez jediného slova ji vyprovodil ven, kde se jí ujali Temní jestřábi.

Spolu s Trnem sledovali, jak její jízda odjíždí a nervozita z nich opadla, až když koňskými kopyty zvířený pyl ze sluncem vysušených rostlin zmizel z jejich dohledu. „Musíme Tauriel s Freurnem pečlivě skrýt a chránit je před Nasuadinými zvědy. Dostali se do velkého nebezpečí." Trn přikývl svou velkou šupinatou hlavou a dodal: „Všiml jsem si, že jsi vycítil tu hrozbu, která z Nasuady sálala. Ty jsi s ní strávil více času než já a vzpomínky z vašich setkání přede mnou bedlivě střežíš. Co měl její postoj znamenat?"

Murtagh na to nechtěl odpovídat, ale musel. „Nasuada chce Tauriel i Freurna zabít."

IV4RC