Monotónní máchání Freurnových křídel a svistot větru Tauriel na část cesty ukolébal do blaženého polospánku, ve kterém mohla znovu načerpat síly a podpořit tak hojení svých ran ze dne, kdy málem se svým drakem zemřela v podzemí. Několikrát se probudila zpět do plné pozornosti, aby zkontrolovala cestu, kudy Freurn letěl, i když to bylo zbytečné. Drak sám moc dobře věděl, jak nepozorovaně plachtit nocí, a záměrně se vyhýbal osídleným oblastem. Čím více na severu byli, tím méně vesnic se zde vyskytovalo.

Je čas přistát. Za chvíli vyjde slunce a nebude bezpečné letět, ozval se najednou Freurn a tím vytrhl dívku ze zamyšleného kochání se noční krajinou. „Jakmile dorazíme do Dračích hor, můžeme v letu pokračovat. Lidé tam nechodí a zvěř si nás všímat nebude," pronesla Tauriel a snažila se Freurna v mysli přesvědčit o pravdivosti svých slov, ale drak se odmítal vzdát svého názoru. Zapomněla jsi snad, že sem na sever Alagaësie odletěl Murtagh s Trnem? Oni si svůj klid budou hlídat a nevíme, jak silní jsou. Proto by bylo lepší přistát a utábořit se na zemi. Jsem z letu unavený a potřebuji na chvíli složit křídla.

Tauriel se snažila namítnout něco proti, ale Freurn přitlačil křídla k tělu a vrhl se střemhlavým letem k úpatí Dračích hor, které osvětlovaly poslední paprsky měsíce. Dívce se z úst vydral radostný výkřik, který od jejích rtů odvanul ostrý vítr, jenž jí díky prudkému klesání narazil do tváří. Několik metrů nad vrcholky stromů Freurn svá křídla opět roztáhl a vítr, který se do nich vší silou opřel, zbrzdil jejich pád, až dívka v sedle poskočila. Poté drak i se svou Jezdkyní pokračoval v plachtění nad vysokými jehličnany směrem do středu Dračích hor, dokud Tauriel neukázala na mýtinu, jež byla vhodná pro přistání.

Po lehkém dosednutí do vlhké trávy dívka vyprostila svá ztuhlá chodidla ze třmenů a svezla se po boku svého draka na pevnou zem. Ze sedla odvázala brašnu s jídlem a dvěma velkými dekami, které si s sebou pro jistotu vzala, a vše vyskládala pečlivě na suchou trávu mezi smrky. Následně popadla několik suchých větví, s nimiž rozdělala oheň a ohřála zbytek dušeného masa pro sebe i Freurna. Nebylo toho mnoho, ale i tak si na skromné snídani velice pochutnali, obzvlášť drak, který měl za sebou celonoční let v končinách, kde víc a víc mrzlo.

„Půjdu se podívat hlouběji do lesa a zkusím ulovit nějaké divoké zvíře. Pokud se mi to nepovede, přinesu alespoň další suché dřevo na oheň," obeznámila Tauriel s plánem svého věrného společníka. Drak jen na souhlas zabručel a stočil se nedaleko ohně, aby si nahřál břišní šupiny, přes které i tak sálalo jeho vnitřní teplo.

Dívka si odepnula meč i s pochvou od opasku a přivázala ho k sedlu, od něhož si vzala toulec přeplněný šípy se sněhově bílými brky a ostrými hroty, do rukou popadla mistrovsky vytvořený a pružný luk vyzpívaný elfy, poklusem opustila mýtinu a ponořila se do stínu stromů.
Buď opatrná, ozval se dívce v hlavě drak, a poté jejich myšlenkové spojení přerušil, když si dopřál chvíli drahocenného spánku.

Plížila se tiše krajinou, v ruce luk s šípem a napůl napnutou tětivou, a zatímco jí nad hlavou sálalo slunce, které se snažilo ledový horský vzduch alespoň trochu ohřát, sledovala stopy stáda srn. Kdesi v křoví se něco pohnulo a dívka tím směrem namířila šíp, ale byl to jen zbloudilý ptáček, který se zamotal do změti větviček. Jak tak Tauriel pokračovala v plížení, stopy se zdály čerstvější a hlubší. Srny se musely pohybovat velice blízko ní, ale stále směřovaly hlouběji do lesa.

Zanedlouho uslyšela dívka zurčení horského potůčku a ihned se rozpomněla, že zvěř sem musí chodit pít. V horách nebývalo moc míst s čerstvou tekoucí vodou, a proto se Jezdkyně rozhodla uhnout z cesty vyšlapané zvěří, přejít potok dále po proudu na druhý břeh a z úkrytu se pustit do lovu. Proběhla proto skrz houští a s rukama stále připravenýma k útoku se snažila udržet balanc, když přeskakovala kluzké kameny v potoce. Na posledním však zavrávorala a skácela se k zemi. Naštěstí před sebe stihla natáhnout alespoň jednu ruku a to tu, na které měla zářivou gedwëy ignasiu. Dlaň se jí zabořila do sypké hlíny a dívka zaklela. Když se vyšvihla zpět na nohy, uvědomila si, že zakrytá značka bude pro ni mnohem bezpečnější a pro větší věrohodnost si stejně ušpinila i druhou ruku. Poté opět zaujala lovecký postoj a pokračovala proti proudu ke stádu srn.

Nakonec je spatřila. Shluk této vysoké zvěře čítal dobrých patnáct kusů a každý člen se snažil vydobýt si své místo u vodního zdroje. Dívčinu pozornost upoutala dospělá srna, která postávala sama na okraji stáda. Dělilo ji možná pět metrů od jejích společnic a to se Jezdkyni velice hodilo. Z kleku přešla do stoje, aniž by přitom vydala sebemenší zvuk, napjala tětivu, až jí vypětím zacukalo v pravé paži, zamířila a ve chvíli, kdy se chystala vypustit třesoucí se šíp na svobodu, zaslechla za sebou praskání větví. Chtěla se za zvukem otočit, ale než stihla povolit tětivu a přinutit tělo k pohybu, ucítila na svém krku chladnou čepel meče.
„Zkus se jakkoli hnout a nedožiješ se příštího rána," pronesl mužský hlas, ze kterého dívce přeběhl mráz po zádech. Dovolila si jen lehce zalapat po dechu, ale jakmile polkla, ostří se jí lehce zarylo do jemné kůže. Nepatrně sykla bolestí a doufala, že muž stisk zbraní povolí, ale nic se nestalo. „Kdo jsi a co tady pohledáváš?" prolomil nakonec dusivé ticho opět hluboký hlas. „Mohu se zeptat na totéž," odvětila dívka nepříjemně a nedbala na to, co by se mohlo díky její drzosti stát. „Jsem Murtagh, dračí Jezdec," odpověděl muž, nebo teď už spíš mladý muž, či starý chlapec? Tauriel při vyslovení jeho jména ztuhla a svaly se jí v těle napjaly. V tu chvíli se s ní v mysli spojil Freurn, kterému se její pozice zajatkyně vůbec nelíbila, a chystal se přiletět jí na pomoc.

„Zůstaň kde jsi, Freurne! Ještě se z toho mohu vyvléct a sám jsi slyšel, že je to Murtagh. Určitě někde kolem poletuje Trn. Bylo by nerozvážné ukazovat se zrovna jim," zadržela svého draka dívka, od které Jezdec nejspíš očekával odpověď na svou prvotní otázku. Nelíbí se mi to, ale máš pravdu. Dávej na sebe pozor, zavrčel Freurn.

Murtagh se rozhodl povolit stisk svého meče u dívčina krku, ale jakmile to udělal, využila Tauriel jeho ustoupení, odrazila jeho paži třímající zbraň a prosmýkla se pod jeho levou rukou. Dračí Jezdec byl jejím manévrem natolik rozhozený, že mu značnou chvíli trvalo, než se otočil a spatřil dívku prchající po proudu potoka do hlubin lesa.

Tauriel se ze svých svalů snažila vydat maximum, ale Murtagh byl rychlejší a s každým krokem ji doháněl. Okamžitě začala panikařit, protože si nedokázala představit, jaký trest by ji za útěk postihl. Tento Jezdec je přeci synem Morzana, prvního a posledního Křivopřísežníka, tudíž není jasné, jak se zachová.

Dívčinou záchranou byly ovšem nedaleké vodopády řeky, do níž se potok vléval. Hukot padající vody zahnal paniku, které proudila jejím tělem, a přinutil ji utíkat mnohem rychleji. Doběhla na skalní římsu a spatřila na dvacet metrů hlubokou propast. Ve svém běhu však nepolevila a až když jí pevná zem zmizela pod nohama, vydral se jí z úst výkřik. Kromě svistotu větru zaslechla, jak Murtagh za ní zakřičel: „Ne!"

Dále už vnímala jen prudký náraz do ledové vody, který jí na malý okamžik paralyzoval celé tělo. Když se dívce povedlo získat opět kontrolu nad svými končetinami, i přes veškerou snahu nemohla vyplavat na hladinu. Zaklínila se pod dopadající vodou, která do ní zběsile bušila s takovou intenzitou, že dívka klesala stále více ke dnu. „Freurne! Tohle nedoká-" Její proud myšlenek však přetrhla náhlá změna směru pohybu. Dvě silné svalnaté paže ji popadly kolem hrudníku a táhly ji na hladinu.

Jakmile se Tauriel objevila na vzduchu, rozkašlala se, aby z plic dostala veškerou vodu. Několikrát zamrkala a až pak poznala svého zachránce. Byl jím Murtagh, který brunátněl vzteky. „Co sis myslela, že děláš?!" křikl na ní, zatímco ji stále přidržoval nad vodou a sám přitom kopal nohama, aby nešel ke dnu. „Snaha o útěk i za cenu smrti," podotkla mladá bojovnice a dračí Jezdec nad jejím činem jen nevěřícně zakoulel očima. „Ty máš odvahy na rozdávání, to se jen tak nevidí," zachraptěl trochu vlídněji Murtagh a Tauriel se na tváři rozlil vděčný úsměv, kterým během chvíle nakazila i svého vodního společníka. „Děkuji, bylo to nerozvážné. A abych odpověděla na tvou první otázku, jsem Tauriel."