Zdlouhavou cestu přes více jak polovinu Alagaësie zdolal Eragon za tři úmorné dny. Jeho i Safiru potkala písečná bouře, jež se vytvořila nad východním koncem pouště Hadarak a pronásledovala je celou dobu, než vyprahlou pustinu přeletěli. Dračice si neustále stěžovala na drobná prachová zrna, která jí každým dnem špinila šupiny a ubírala jí na kráse. Její egoismus byl v tu chvíli na místě, poněvadž i Jezdec cítil potřebu se vydatně umýt a udělat ze sebe nového člověka.

Jejich přílet do Ilirey probudil v lidech bouřlivé reakce. Duch oslav korunování nové královny se nesl v lidských příbytcích i půl roku od onoho soudného dne a návrat Jezdce-spasitele prozářil celou krajinu štěstím a radostí. Ovšem v hlavách těch prozíravějších vyvstaly obavy, proč se do své rodné země vrátil tak časně po svém odchodu. Vždyť bylinkářka Angela všem připomínala, že se Eragon do Alagaësie nevrátí. A přesto jeho dračice přistála nedaleko paláce.

Nasuada si byla vědoma, že si mnozí domyslí, že se mohla v království znovu zrodit hrozba. Nechtěla šířit paniku, proto vyslala své nejvlivnější diplomaty a šlechtice, kterým důvěřovala, aby do každého domu donesly smyšlenou zprávu o tom, že na východě Jezdec nenašel vhodné místo pro výchovu draků, a proto se přes Alagaësii přesouvá na západ. Toto protiopatření vymyslela Safira a nebylo pochyb, že by jejímu nápadu někdo nevěřil.

Eragon odepnul kožené řemínky, jimiž měl přivázané kotníky, přehodil pravou nohu přes hřbet své dračice a seskočil na žulové nádvoří. Ihned se kolem něj seběhli přihlížející a vítali ho nadšenými pokřiky.

„Vítej, dračí Jezdče!"

„Jak krásná jsi, ó Safiro!"

„Eragone! Safiro!" dolehl k nim hlas královny a poddaní vytvořili uličku, aby mezi nimi mohla projít.

„Nasuado," kývl mladík hlavou na pozdrav a po boku své věrné společnice vyrazil za královnou do nitra hradu. Kráčeli potemnělými chodbami, v nichž i po mnoha měsících zůstávaly patrné pachy smrtících jedů, ze zdí trčely nebezpečné kovové pasti a na podlaze zůstaly cákance dračí krve, když zde mnohokrát procházel raněný Trn.

„Omouvám se, Safiro. Vím, že to musí být strašný pohled spatřit krev někoho tvé rasy, ale ať jsem povolala kohokoli, nikdo nebyl schopen se jí zbavit." „Nelam si s tím hlavu, Nasuado. Trn by byl jistě pyšný, kdyby věděl, že zde zůstaly připomínky jeho utrpení, když proti své vůli sloužil Galbatorixovi. Prožil zde část svého života, proto zde na něj musí zůstat alespoň nějaká vzpomínka."

Dorazili do hlavního sálu. Jeho podlahu stále pokrývaly dlaždicové čtverce, v nichž se na sebe v odrazu usmívaly překrásné umělecké malby na stropě. Stěny hrdě obývaly rozvětvené konstrukce s hořícími svícemi, díky čemuž se jindy zšeřelý prostor mnohonásobně prosvětlil.

Královna usedla do svého robustního trůnu a pokynula Jezdci, aby zaujal místo v protějším pohodlném křesle, které nechala přinést právě pro tuto příležitost. Safira se natáhla jak dlouhá tak široká na chladnou zem a z nozder vypustila obláček kouře. Po cestě byla stále ještě vysílená.

„Přejděme rovnou k věci, Eragone. Každý den jsem ti podávala zprávy o tom, kde se podle mých špehů Murtagh nachází a bohužel se mé obavy potvrdily. Mnozí vojáci, kteří se podle mých pokynů, vydali do lesů Dračích hor, byly svědky dračího řevu. Jeden starší muž dokonce tvrdí, že zahlédl rudá křídla, ovšem to by souhlasilo, sever přece obývá Trn. Stejně si ale myslím, že tam s Murtaghem musí být i jiný Jezdec," promluvila Nasuada a ztrápeně se zahleděla někam do neznáma. V obličeji se jí vytvořil snad půl tucet vrásek, které při prvním spojení s Eragonem ještě vůbec neměla. Musela probdít mnoho nocí, když shromažďovala důkazy o existenci dalšího draka.

„Nasuado, nechci se tě nijak dotknout a předem říkám, že tvé obavy chápu, ale pokud všichni viděli a slyšeli jen Trna, nemáš sebemenší důkaz, že na severu žije ještě někdo jiný," spustil Jezdec opatrně, ale mnohem lepší by bylo, kdyby držel jazyk za zuby.

„Nemáš sebemenší ponětí o tom, kolik důkazů mám!" rozkřikla se na něj královna a poprvé v jejím hlase Eragon pocítil panovnickou autoritu. „Po Galbatorixově pádu mí špehové viděli, jak skupina dvaceti až třiceti Urgalů odnáší obrovské tělo s blanitými křídly. Nesnaž se nic namítnout, Eragone, já těm lidem plně důvěřuji. Pověřila jsem všechny kouzelníky Du Vrangr Gata, aby postupně vyslechly všechny svědky tohoto přenosu, přičemž jsem jim dala povolení, aby společnými silami zdolali každý odpor. Přikázala jsem jim, aby nedbali na soukromí vyslýchaných a pokud by to bylo potřeba, aby použili i násilí."

Safira zlostně zavrčela a její Jezdec bezděky lapal po dechu. To, co jim právě teď královna v afektu prozradila, si nejspíš chtěla nechat navždy pro sebe. Ukázala jim totiž svou stránku, kterou by u ní nikdy nepředpokládali objevit. „Nasuado," ozvala se dračice, „celý svůj život jsi zasvětila tomu, aby se neomezovala svoboda lidí v tomto království, bojovala jsi pod slibem svému zemřelému otci, že přemůžeš Galbatorixe a nastolíš v celé říši řád. Nyní ses ovšem zachovala stejně podle jako předešlý krutovládce. To na tvou pověst vrhá velice temný stín."

Nasuada se pod káravým tónem moudré dračice přikrčila, ale i přesto bojovně vystrčila bradu.

„Nejsem stejná jako Galbatorix. Možná jsem se tímto provinila a zklamala tak spoustu lidí, jimž jsem kdysi udělila sliby, ale já jsem zoufalá! Tak zoufalá, že si to nedokážete představit!" Prudce vyskočila na nohy a začala rázně přecházet na vyvýšeném podiu, na němž dominoval rozložitý trůn. „Tak moc chci nastolit v království pořádek a hlavně ochranu pro všechny jeho obyvatele, že se v poslední době uchyluji k ohavným činům. V noci nespím, jak se proklínám. Už nevím, co mám dělat." S těmito slovy se opět složila do sedu. Dovolila své hrdosti, aby ustoupila, a propustila již dlouho zadržované slzy na svobodu.

Eragon nevěděl, jak by se měl zachovat. Nasuada pro něj byla vždy velice dobrou a blízkou přítelkyní a i přes její přešlapy ji měl moc rád. Jako muž však netušil, jak by ji měl utěšit. Bál se jakkoli pohnout, aby zhroucenou královnu nevyděsil, proto uvítal, když se Safira opatrně zvedla a za klapotu svých drápů o dlaždice přešla k podiu. „Maličká," zašeptala v duchu a Eragon se zarděl, když použila toto oslovení pro někoho jiného, než pro něj.

„Nezavrhuj se sama před sebou, to ničemu neprospěje, ba naopak přitíží. Napáchala jsi mnoho chyb, ale to i ti nejmoudřejší dělají, proto vstaň, osuš si tvář a pohlédni na mne." Královna chvíli váhala, než ji uposlechla. „Nyní se zahleď do svého srdce a připomeň si, pro co jsme tak dlouho bojovali a pro co jsi zasvětila svůj život. Teď se musíš jít omluvit těm, kterým pod tvými rozkazy Du Vrangr Gata způsobili nepříjemnosti při výslechu. Věř, že ti odpustí, protože tě tvůj lid miluje. Poté se vrať a celý večer věnuj jen sobě, aby sis utříbila priority a myšlenky. Já s Eragonem vyrazíme za Murtaghem a buď nalezneme, nebo nenalezneme to, co tebe tíží."

Nasuada se nezmohla na nic jiného než na krátké přikývnutí a vřelé pousmání. Safiřina slova ji zahřála u srdce, to Eragon poznal. Byl na svou dračici velice pyšný. Dokázala královně promluvit do duše a nastolila v její mysli alespoň prozatím klid. Teď pouze museli splnit slib a vyrazit za Murtaghem.

„Čím dřív se vydáme na cestu, tím lépe. Musíme Nasuadě podat výsledky dřív, než opět něco podnikne." „Souhlasím, ale nejprve bych ráda povečeřela a popila z pár sudů medoviny. Však víš, jak moc mi chyběla," zavrněla Safira.

„Pořád se chováš jako nerozvážné mládě, ale to mám na tobě nejradši." Dračí vrnění ještě zesílilo a naplnilo celý sál.

*

Murtagh pomalu otevřel oči a hlasitě zívl. Ani si nevzpomínal, kdy a jak usnul, ale spalo se mu poměrně dobře. Několikrát zamrkal, aby se zorientoval, a až pak si uvědomil, že je stále v místnosti, kde se Tauriel svěřil se svým trápením. Ještě okamžik si vychutnával tu lehkost, když se zbavil těžkého břemena, a poté se chtěl zvednout. Pohnul se jen o kousek, když zjistil, že mu v dalším pohybu brání spící dívka. Svou levou paží ji objímal a ona spala s hlavou opřenou o jeho hrudník. Její vlastní horní polovina těla se zdvihala v pravidelných rytmech. Mladík v tu ránu procitl. Jeho dech se zrychloval spolu s tlukotem srdce. Vytřeštěnýma očima pozoroval, jak se mladá žena neklidně zavrtěla. Trvalo to jen chvilku, než se probrala, aby si uvědomila, co se děje. Okamžitě vystřelila na nohy a dvěma dlouhými kroky se od Jezdce vzdálila do bezpečné zóny.

Murtagh ji pozoroval s rozšířenými zornicemi a Tauriel na oplátku těkala pohledem všude možně po pokoji, ale jemu se vyhýbala. „Co to... Jak se to..." Na víc se Jezdec nezmohl. Ještě stále mu srdce hlasitě tlouklo a nebyl schopen popadnout dech.

„Myslím, že jsme asi usnuli," zašeptala Tauriel a bázlivě se na mladíka podívala. „Nepovídej," odpověděl, přičemž mu hlas poskočil o oktávu výš. Dlaněmi se zapřel do křesla a vydrápal se na nohy. Ve vzpřímené poloze se mu přemýšlelo mnohem lépe, ale i tak se stále zuby nehty držel onoho mlhavého opojení z chvíle, kdy se probudil a v náruči držel Jezdkyni.

„Omlouvám se. Vůbec si nepamatuji, že bych usínala a už vůbec ne, že bych usínala u tebe." Konec věty dívka sotva zašeptala, ale i tak si to Murtagh domyslel. Pozvolna se k ní vydal a zpozoroval, že se jí klepou kolena. Zjevně byla stále dost v šoku, ale ani se jí nedivil. Sám nerozuměl tomu, co se v něm odehrávalo. Přemlouval se, aby se okamžitě otočil a opustil místnost bez jediného slova, ale nedokázal se k tomu přinutit. Místo toho stále opatrně pokračoval k Tauriel a jakmile před ní stanul, pravým ukazovákem jí nadzdvihl bradu. Neklidně pomrkávala a z lehce otevřených úst jí vycházel sípavý dech.

„Ty promiň mně," zachrčel Murtagh a levou dlaní pohladil třesoucí se dívku po pobledlé ale jemné a hladké tváři. Zachvěla se a očima vysílala nevyřčenou otázku „co to děláš?"

Jezdec poslouchal zběsilý tlukot svého srdce a v mysli děkoval Trnovi, že mu dopřál alespoň na tuto chvíli soukromí a nekomentoval jeho počínání. Mozek a svůj úsudek měl zcela zastřený nenadálou touhou. Vpíjel se do dívčiných očí a lehce se k ní naklonil. Věděl, že to, co chce udělat, je správné a nevyčítal si to. Dusil se představou, že by ji nepolíbil, proto se nahnul ještě více. Na svých rtech cítil Taurielin horký dech a podvědomě přivřel oči stejně jako mladá bojovnice před ním. Jakmile to však udělal, v hlavě se mu objevil čokoládově hnědý obličej, plné rty a pronikavé oči patřící Nasuadě. Zasekl se a prudce do sebe vtáhl vzduch. Ten obraz zapůsobil, jako by Murtagha někdo polil ledovou vodou. Bez jediného slova se narovnal, pustil Tauriel a rázným krokem odpochodoval z místnosti. Byl na sebe neskutečně nahněvaný a chtěl co nejrychleji od dívky pryč.

Jezdkyně stála na místě jako opařená a poslouchala vzdalující se kroky. Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, jako by jí mělo z hrudi vylétnout a její rty se dožadovaly Murtaghovy pozornosti. Jezdec však znenadání uprchl, proto Tauriel zůstala v místnosti osamělá a ptala se sama sebe, kde nastala chyba.

.���k�U�