Následující rýmovačka je jedna z mála tady, která se netýká žádné povídky. Je mou osobní (možná až moc osobní) zpovědí a jakýmsi představením mého charakteru pro ty, kdo mě ještě neznají. Když jsem to před několika měsíci psala, byla to choulostivá a soukromá věc, jenže pak jsem si uvědomila, že je to jenom básnička, navíc na mé poměry docela povedená, takže proč to nezveřejnit? Ostatně, to, co tam popisuji, je má osobnost, věc, která není nijak tajná.

P.S.: Už asi chápete, co všechno máme já a Reineteril (hl. hrdina mé vlajkovky Prodavač kamenů) společného, viďte?

P.S.S.: Ale náhodou, jednu polehčující okolnost k těmto rýmům mám - psáno v hodině fyziky.

V převleku za štěně

Zatímco tvořím mluvnické rýmy,

hledám možnost k úprku,

kdybych mohla, bodla bych si

tu propisku do krku.

Jsem prostě odpad-

i když zahodím pýchu,

stejně ve mně zbývá

pět ze sedmi hříchů.

Pro své já tu nemám k mání

nic než zhnusenost a pohrdání

a když pýchy plná volám nebe,

znechucuji sama sebe.

Povyšuji se nad ostatní

a neumím přijmout kritiku

jen závidím těm, kdo jsou duchem statní

a spoustu lží mám na triku,

tudíž je to pro mě strašný div,

že mi lidi ještě věří,

vždyť já nikdy nedodržím slib

a přísahy jen stěží.

Vážně nechápu, co na mě vidí -

vždyť vlastním svůj patent

na zklamávání lidí...

Možná klamu vzhledem!

Se vzorným rozvrhem na stěně,

se slovy kypícími medem...

já, šmejd přestrojen za štěně.

Možná se tu právě teď

vyskytlo nedorozumění,

já se totiž nelituji,

což situaci mění-

má povaha je totiž

mým hlavním zdrojem radosti,

a nejvíce jsem z toho hrdá

na můj nedostatek hrdosti,

vždyť litovat se nemá smysl,

stejně se to nezmění...

a navíc, mít tak hnusnou mysl

je svým způsobem umění!

Sic to možná není vidět,

jsem však šťastná jak se dá,

já miluji se nenávidět,

bez toho to nejsem já.