Lauren klečela u Petera s pohledem upřeným před sebe. Jen okrajově vnímala dění kolem. Hučení motorů, ostré světlo, vlasy šlehající do tváře. Její mysl si nechtěla připustit realitu. Cítila naprosté prázdno. Na chvíli jí přišlo, jako by se zastavil čas. Zadívala se na tělo ležící kousek od nich. Krátce se zadívala do prázdných tmavých očí bez života a roztřeseně vydechla. V hloubi duše doufala, že se pohne, ale žádnou známku života neviděla. I když ji někdo začal zvedat ze země, dívala se na Michaela a pomalu jí začalo docházet, že je konec. Vedli ji z budovy pryč, mluvili na ni a nějaká žena jí dokonce mávala rukou před obličejem, ale nedokázala se na nic soustředit. Stále před sebou viděla krev na Peterově hrudi a prázdný pohled mrtvého člověka.

„Lauren? Lauren!"

Zvedla pohled a zadívala se do očí svého otce. Vypadal ustaraně a bledě. Na čele měl malou ranku a kolem ramene obvaz. Až teď si všimla, že sedí na sedadle v nějakém letounu a kolem ní pobíhali lidé v uniformách, kteří na sebe pokřikovali.

„Tony, je v šoku. Musíme je oba dostat pryč co nejdřív," řekla žena s hnědými vlasy staženými do culíku a podívala se na ni s napjatou tváří. Sice vypadala klidně, ale měla strach.

„Jsou mrtví, že jo?" zeptala se Lauren tiše. Tony ji chytil za ruce a klekl si k ní. Po tvářích jí začaly stékat horké slzy. Pevně chytila Tonyho ruce, aby se její tolik netřásly. Lauren se v hlavě neustále opakovalo to osudné slovo. Mrtví, mrtví, mrtví. Vinila se za to. Kdyby tehdy držela jazyk za zuby, nikdy by se to nestalo. Kdyby Michael byl...

„Lauren, klid," pronesl Tony konejšivě a vymanil se z jejího křečovitého sevření, aby ji mohl obejmout zdravou paží. „Peter bude v pořádku." To ji nijak neuklidnilo. V hlavě se jí začaly rojit vzpomínky a nemohla zadržet slzy. Objala Tonyho a rozbrečela se.

Bylo to vyčerpávající a během cesty quinjetem usnula v Tonyho náruči. Probudila se zabalená do přikrývky v měkkém lůžku. Otevřela oči a posadila se se zoufalou nadějí, že to všechno byl jen sen. Naděje vyprchala, když kolem sebe uviděla jen ponuré šedé stěny, ocelové dveře a slabé světlo, které pronikalo do místnosti zpod dveří. Lauren se chytila za hruď, která se jí bolestně stáhla, a začala se ztěžka nadechovat. Slezla z postele a se vzrůstající hrůzou přešla ke dveřím. Zabrala za kliku. K jejímu překvapení se dveře s lehkostí otevřely, až málem spadla. V úniku jí zabránil mladý muž v tmavě modré uniformě s nášivkou, na které byl nějaký pták. Rychle couvla do pokoje.

„Nechte mě být!" vykřikla a tentokrát byla odhodlaná se bránit, i kdyby to znamenalo ho pokousat či poškrábat.

„Klid, klid. Já ti nechci ublížit," vyhrkl hned a zvedl ruce. „Pracuji s tvým tátou, panem Starkem." Chvíli na sebe mlčky hleděli, než se Lauren uklidnila. Nevypadal, že by lhal a ani u něho neviděla žádnou zbraň, ale nedokázala se přimět k slepé důvěře. Lehce zavrtěla hlavou a mladík pochopil. „Dobře, dojdu pro něho, ano?" mírně se usmál, vyšel z pokoje a zavřel za sebou.

Lauren si lehla zpět na postel. Schoulila se do klubíčka a čekala. Slyšela kroky a hlasy, ale byly vzdálené, takže jim vůbec nerozuměla. Zavřela oči a snažila se potlačit paniku. Pamatovala si, že byla s tátou v tom letounu, ale pak najednou měla výpadek. Nemohla si ani pořádně vybavit, co se vlastně dělo předtím. Pamatovala si jen toho robota, ostré světlo a hukot motorů. Věděla, že je Michael mrtvý a na detaily si nechtěla rozpomenout. Lehce zavrtěla hlavou a vzpomněla si na Petera, kterého držela. Nebo nedržela? Rychle se zvedla z postele, když zaslechla blížící se kroky. Do pokoje vešel Tony v čistém oblečení s paží zavěšenou v šátku.

„Tati!" přistoupila k němu a prohlédla si ho. „C-co se ti stalo? Kde to jsme?" zeptala se a chytila ho za zdravou paži. Chtěla se ujistit, že se jí to jen nezdá, ale byl tu a to bylo hlavní. Spadl jí velký kámen ze srdce, ale hned si vzpomněla na Petera. „Kde je? Můžu za ním, prosím?"

„Je na ošetřovně a v pořádku. Jen si potřebuje dát ještě pohov. Měl štěstí," usmál se mírně Tony. Až teď si všimla, jak unaveně vypadá.

„Půjdu za ním," řekla a nejistě se zadívala na dva agenty za jeho zády. Ten mladík a starší plešatý muž s prošedivělým strništěm.

„To jsou agenti. Pracují pro jednoho mého... přátelského agenta," odpověděl nejistě a poté si odkašlal. „Zavedou tě za Peterem a pak půjdeš něco sníst, ano?"

„Dobře," přikývla, než se letmo rozhlédla. „Ví - ví o tom babička? Nebo někdo ze školy?" Babička musela mít určitě starosti. Lauren jí vždycky psala nebo volala, aby probraly, co je nového.

„Neboj, všechno jsem zařídil," ujistil ji Tony a pomalu se s ní rozešel ven z pokoje. Oba agenti je následovali, ale po chvíli se Tony zastavil. Do cesty se jim postavila agentka, kterou viděla už předtím, nebo jí byla podobná. Lauren si nebyla jistá nejspíš na ní chvíli zkoumavě zírala, než odvrátila pohled ka zemi.

„Coulson vás chce v řídící místnosti," řekla a krátce se zadívala na Lauren s lehkým pokývnutím hlavou. Lauren měla co dělat, aby pobrala své okolí. Musela být na nějaké základně, která se nacházela bůhvíkde. Možná patřila nějaké vládní bezpečnostní složce, jinak by tu Tony nebyl.

„Tati," ozvala se Lauren a zvedla k němu pohled, „děkuji." Byla mu opravdu vděčná, stejně jako Peterovi, kterého se už nemohla dočkat. Proto dál nezdržovala a rozloučila se s Tonym, který okamžitě zamířil s agentkou chodbou pryč. Ona za doprovodu obou agentů vyrazila na ošetřovnu. Před dveřmi se zarazila a pomalu se otočila na oba muže, kteří se na Lauren zvědavě podívali.

„Počkáte tady?" Byla to spíše řečnická otázka, což oba muži pochopili. Lauren vzala za kliku a po chvilce váhání vešla dovnitř. Zhluboka se nadechla. Hned ucítila pach dezinfekce, kterou je prosycená každá nemocnice. Zatnula čelist při pomyšlení na nejhorší. I když ji Tony řekl, že je v pořádku, bále se toho, co uvidí. Podívala na Petera, který k ní zvedl pohled od papírů a překvapením pootevřel ústa. Hruď mu obvázali obinadly a v pravém předloktí měl napíchnutou kanylu, ale jinak vypadal dobře.

Peter se zvedl z lůžka a bez jediného slova přešel k ní. Lauren ho objala kolem krku se slzami v očích, které se snažila potlačit. To se jí ale moc nedařilo, protože byla tak šťastná, že ho vidí. V hloubi duše byla však zlomená, protože se stále snažila vypořádat se ztrátou Michaela, který jí dokázal udělat v hlavě takový zmatek, že netušila, co k němu má vlastně cítit. Kdyby zemřel i Peter, nejspíš by přišla o rozum. Peter si ji k sobě jemně přivinul a jemně ji pohladil po zádech.

Netušila, jak dlouho tam stáli. Upřímně jí to bylo jedno. Byla rozhodnutá ho nepustit, ale nakonec se přeci jen odtáhla. Byla celá mokrá od slz a potřebovala se vysmrkat. Zvedla k němu pohled a hřbetem ruky si rychle otřela tváře.

„Tohle už mi nedělej, ano?"

„Pokusím se," odpověděl Peter a zazubil se na ni, jako by o nic nešlo. Lauren mu úsměv oplatila a chvíli před ním nejistě stála, než ho obešla a s úlevou popadla z košíku nějaké ubrousky. Musela vypadat hrozně. Opřela se o stůl a pomalu se otočila zpět k Peterovi, který se posadil na postel. Přešla k němu, sedla si hned vedle něho a opřela si hlavu o jeho rameno. V ruce držela zásoby ubrousků, kdyby to na ni zase přišlo. Kupodivu se cítila lépe. Aspoň trochu.

„Děkuji, že jsi pro mě přišel," řekla Lauren po chvilce ticha a Peter ji jemně chytil za ruku. Propletla si s ním prsty a usmála se.