Lauren se vrátila domů s povznášejícím pocitem, který jí neustále vyvolával úsměv na tváři. Bylo hezké trávit čas s Peterem a Nedem, který se nakonec Lauren jevil jako skvělý kluk. Happy ji odvezl domů a při cestě se neustále vyptával, jak to nakonec dopadlo, ale vlastně mu neměla moc co říct. Hlavní bylo, že to mezi nimi neskřípe jako předtím. Nechtěla Happyho zdržovat, a tak ho hned poslala domů, ať si užije večer. Jakmile vešla do svého bytu, spokojeně si rozsvítila světla, odložila tašku, přešla ke stolu a položila na něj klíče. Chtěla se posadit, ale náhle ztuhla, když se z ložnice ozvaly kroky. Roztřeseně se nadechla a tiše našlapovala zpět ke dveřím. Natáhla se pro tašku, ve které měla mobil, a začala couvat hmatajíc po klice. Nikdo do bytu jít nemohl, pokud to nebyl domácí, ale ten by jí snad bez dovolení neslídil v ložnici. Cukla sebou, když se dveře otevřely a její pohled spočinul na Michaelovi, který si ji letmo prohlédl a pokynul osobě za ním.

„Co tu sakra děláš?" zeptala se rozhořčeně s mobilem v ruce a pevně ho sevřela. „Jak jsi se... proč?" Nechápala, jak se dostal dovnitř a co víc, jak si to mohl dovolit. Už toho měli spolu pramálo společného. V tu chvíli měla vážně chuť ho praštit, ale když do místnosti vešla žena v černém brnění, kápí a maskou z šestiúhelníků, kterou pulzovalo rudé světlo, otočila se na patě a rozrazila dveře. Než však stačila vyběhnout na chodbu, chytila ji kolem pasu silná paže a odhodila ji zpět do bytu. Lauren vyjekla a tvrdě dopadla na zem. Mobil jí vypadl z ruky a Michael jeho cestu po podlaze zastavil nohou.

Žena zavřela dveře a přešla pomalu k ní. Lauren pohlédla na mobil a pomalu vzhlédla k Michaelovi, který letmo pokynul rukou a Lauren náhle stála na nohou.

„Promiň, Lauren," začal a pomalu sebral mobil, který hodil ženě vedle její pravice. Aniž by sledovala letící předmět, chytila ho a poté svěsila paži podél těla.

„Je v něm sledovací zařízení," řekla tlumeným mechanickým hlasem. „Byt je jinak čistý."

„Sveď je ze stopy," řekl a zadíval se na Lauren, která už na první pohled vypadala, že vůbec neví, o co tu jde. Vlastně ji litoval, ale neměl jinou možnost. Pomalu k ní přešel, ale Lauren hned vystřelila noha. Kdyby rychle neuhnul, noha by skončila přesně tam, kde Lauren nejspíš zamýšlela.

„Co chceš?" vyštěkla a zajíkla se, když ji androidka – nebo co to sakra bylo – chytila zezadu za krk. Zatnula čelist a snažila se potlačit strach. Přesvědčovala sama sebe, že by jí Michael neublížil, ale rychle začala mít pocit, že mladíka před sebou nezná.

„Zaměstnavatelé mého otce mají mou sestru. Snažil jsem se je nějakým způsobem přesvědčit, ale nechtějí ji pustit. A ty jsi to nejcennější, co jim můžu nabídnout." Netvářil se zrovna nešťastně, spíš unaveně a otráveně, jako by chtěl mít tuhle záležitost co nejrychleji za sebou. „Věř mi, že pokud budeš spolupracovat, nic se ti nestane."

„Michaele, co to sakra děláš? Jací zaměstnavatelé?" zavrtěla lehce hlavou a zatěkala pohledem po bytě, ale nic ji nenapadalo. Srdce jí v hrudi začalo bít jako zvon, když ji začala pohlcovat panika. „Tímhle si fakt nepomůžeš. " Koutkem oka se podívala na androidku, která ji stále pevně držela. Věděla, že z tohohle se sama nedostane.

„Není to s nimi jednoduché, zvlášť teď, a otec nemá zrovna nejlepší postavení. Moje sestra je mutant... jiný mutant. Má schopnosti," řekl vážně a zamračil se. Očividně ho ta věc trápila, a nechápala, proč nepoprosil o pomoc. Nedokázala ho litovat, i když se jednalo o jeho sestru. Cítila jen strach a odpor. „Viděl jsem, kde ji drží, a vím, co s ní chtějí udělat. Je to moje sestra, Lauren. Nechci, aby z ní udělali zbraň. Doufám, že to chápeš."

Lauren se snažila pobrat, co říká, ale její mozek nedokázal ani vstřebat tuhle situaci. Před chvílí byla s Peterem a teď jí nějaký robot drtil krk a Michael ji chtěl předat nějaké mafii? „Michaele, pusť mě!" Pokusila se o tvrdý tón, ale v půlce věty se jí zlomil hlas.

„Víš, co máš dělat," řekl Michael androidce a Lauren ignoroval. Lauren se málem podlomila kolena, když ji androidka pustila, aby se mohla věnovat jejímu telefonu. Michael Lauren chytil a přitáhl k sobě. I když se snažil působit přátelsky, Lauren se od něho snažila odtáhnout. Jeho blízkost se jí hnusila.

„Jarve!?" vykřikla a na mobilu vyskočilo jeho spojení. Michael ztuhl a rychle Lauren překryl ústa. Androidka okamžitě mobil zkratovala výbojem elektřiny, který vystřelil z její dlaně. Lauren překvapeně zamrkala, ale i tak doufala a věřila, že Jarvis stačil nějak zareagovat. Měla aspoň malou naději se z tohohle dostat.

„Řekl jsem, že se ti nic nestane, když budeš spolupracovat," zašeptal jí Michael ostře do ucha a odstrčil ji od sebe, když se ho pokusila bouchnout loktem. „Vezmi ji do auta. Odvezu ji sám."

„Michaele, můžeme ti pomoct, tohle nemusíš dělat!" vyhrkla Lauren a zadívala se na něho prosebně, ale Michael se na ni ani nepodíval. Androidka Lauren chytila za vlasy a naklonila jí hlavu na stranu.  Jehla skoro bezbolestně pronikla kůží, ale samotná aplikace uspávacího jedu nesnesitelně pálila. Lauren se po ní chabě ohnala, ale její předloktí narazilo do tvrdého ramene. Bránit se robotovi byla už pouhá zoufalost.

Lauren se začalo zatemňovat před očima a zamotala se jí hlava. Michael Lauren vzal do náruče a vynesl z bytu. Naposledy se zadívala na jeho kamennou tvář a hlavou jí proběhla vzpomínka, kdy byli spolu v jeho pokoji a ona bláhově doufala, že by mohli být něco víc, než přátelé. Teď ji unášel z vlastního bytu rozhodnutý ji vyměnit jako nějaké zboží. Jaká ironie.

***

Když se Lauren probrala, měla pocit, že jí v hlavě chrastí střepy. Nikdy nezažila takovou bolest a pár minut měla problém se vůbec soustředit nebo vzpomenout si, co se vlastně stalo. Vnímala jen bolest, která s každým roztřeseným nádechem pomalu odeznívala. Pokusila se porozhlédnout, ale viděla jen šmouhy. Z té bolesti se rozplakala a držela se za hlavu, jako by se bála, že se rozpůlí. Bolest nakonec ustala, ale stále cítila jemné brnění po celém těle a přišlo jí, že se nemůže pořádně hýbat. Jako by měla svaly z gumy.

Posadila se a uvědomila si, že má pod sebou měkkou postel ustlanou do čistého ložního prádla. Uprostřed místnosti byl kulatý stůl a na protější zdi visela televize, vedle které byly další dveře. Nechápavě zírala před sebe, než se odhodlala postavit. Málem skončila na zemi, ale ustála to za pomocí stolu, o který se rychle opřela. Místnost nebyla velká, za to ale útulná. Svítila zde napodobenina petrolejové lampy, která visela nad postelí.

Matně si začala vzpomínat, a když si uvědomila, že vlastně sedí v cele, odhodlaně vyrazila ke dveřím. Zabrala za kliku, ale bylo zamčeno. Pomalu sjela po hladkém dřevě na zem a cítila, jak se jí opět zmocňuje panika.

Kde to sakra jsem?!