Všechno probíhalo hladce a zcela vzorově. Nic jiného si ani dovolit nemohli, když převáželi samotného Kapitána Ameriku a jeho společníky. Naštěstí jejich výlet nikdo aktivně nedokumentoval a média nyní neměla informace předhozené pod nos. Celý soud se sice tvářil velmi vážně, ale Adelais to přišlo jako jedno velké divadlo. Celou cestu přemýšlela, jaký to má vlastně smysl. Očernit je? Znemožnit? Nebo je mají v plánu skutečně zavřít? Jestli chtějí rozložit Avengers, jaký to má smysl? Tolik otázek, na které nikdo neznal odpovědi.

„Jsme tady," oznámil voják a přes černou helmu mu skoro nebylo rozumět. Další tři se po zastavení auta zvedli a šli otevřít dveře. Poslední voják šel za Adelais a pažbou zbraně ji strčil do zad, když seskočila na silnici. „Žádný divočiny."

Adelais se letmo rozhlédla a všimla si pár zvědavců, kteří očividně neměli nic lepšího na práci. Povzdechla si a vyšla mramorové schody, které vedly k proskleným dveřím soudu. Byla to krásná budova, ale moderní vnitřek se bil s historickou fasádou.

Po cestě si všimla Clinta, který těch pár let byl spíše pasivní člen. Podle toho, co jí řekl Coulson, byl Clint na velmi dlouhé dovolené a mise v Africe byla vlastně první od toho útoku na New York. Mohla jen hádat, co během své dovolené dělal, ale uměla si představit, že na rozdíl od ostatních žije relativně normální život.
Banner byl hned druhý a Adelais napadlo, že kdyby se fakt naštval, možná by měla dobrou propustku na svobodu. Mihlo se kolem něho pár lidí a pak ho odvedli stranou. V budově vládl uspořádaný chaos a vše skončilo ve chvíli, kdy vešla do soudní síně.

Obří místnost s velkými okny byla plná lidí. Jak od S.H.I.E.L.D.u, tak i od armády. Porota se krčila v lavici po pravici soudce, který si povídal s jedním ze senátorů, který se chtěl na představení také podívat. Bylo tu pár důležitých lidí, ale Adelais netušila jak moc důležitých. Všimla si však, že tu není Stark. To ji ani nepřekvapilo. Mezi lidmi ze S.H.I.E.L.D.u zahlédla agentku Hillovou, která očividně nebyla ve své kůži.

Vojáci ji posadili na své místo a postavili se hned za ní. Těžké dubové dveře se zavřely ve chvíli, kdy dovnitř zavedli zpozdilého Clinta, a hned se ozval šum hlasů.

Bylo zvláštní se dívat na Steva jako na zločince. Nataša, Sam, Bucky a Steve seděli kousek od ní. Provinili se jen tím, že ji Steve nemohl nechat jít. Jestli tu někdo má nést vinu, byla to ona.

„Ticho, prosím," ozval se poměrně mladý soudce a rozhlédl se po přítomných. „Koukám, že se pan Stark nedostavil. To jsem si mohl myslet..." Poslední slova si zamumlal spíše pro sebe, ale Adelais ho slyšela. „Zahajuji řízení ve věci napomáhání mezinárodnímu zločinci, velezrady a... falšování smrti. Obžalovanými jest Adelais Rockfordová, kapitán Steven Grant Rogers, seržant James Buchanan Barnes, Samuel Thomas Wilson a Natalia Alianova Romanovová. Prosím, ať první obžalovaný předstoupí."

Voják do Adelais ne zrovna jemně šťouchl pažbou, aby se zvedla. Postavila se a podívala se na tu jeho černou helmu s dost ostrým pohledem, ale oba věděli, že momentálně má navrch on. Proto se poslušně rozešla a předstoupila před muže s Biblí.

„Přísaháte na svou čest, že o všem, nač budete soudem tázána, vypovíte úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčíte?" zeptal se.

„Ano," odpověděla suše a koutkem oka se zadívala na soudce, který nevypadal nijak zaujatě. Ve chvíli, kdy si sedla na dřevěnou stolici po jeho levici, klepl kladívkem. „Vina ve všech bodech obžaloby."

„Co? To bylo rychlé," zamumlala a musela se tomu tiše zasmát. Soudce se na ni podíval s dost nenávistným pohledem.

„Je Vám něco k smíchu?" zeptal se a mírně se k ní naklonil. „Při tom útoku mi ti Vaši mutanti zabili manželku. No tak, smějte se," vyzval ji a pak se opět napřímil a pokynul vojákům, aby ji odvedli.

Adelais na to neměla co říct, i když ten útok nebyl její vina. Chápala, že je proti ní zaujatý snad každý v sále. Byla jediná, na které si mohli vybít vztek. Vojáci ji posadili zpět na své místo a s kamennou tváří sledovala zbytek dění. Soudce si poté přehrál nahrávku, kterou poslal Stark, a hned měl soudce ještě mizernější náladu.
Stark je svým brilantním jazykem poslal do háje a dal jasně najevo, že celá ta věc je pěkný divadlo, s čímž většina musela vnitřně souhlasit. Letmo se rozhlédla kolem a její pohled se na chvíli střetl s párem jasně modrých očí. Steve se na ni podíval, ale hned uhnul pohledem a zvedl se, když ho vyzvali. Zhluboka se nadechla a sledovala každý jeho krok.

Složil přísahu a poté se posadil. Byl to vážně špatný pohled. Podívala se na soudce, který se Stevem nejednal zrovna v rukavičkách.

„Kapitáne, je pravda, že jste Rockfordové pomáhal a bránil jste ji i přes fakt, že spolupracovala s Evelyn Dimitriovou, též známou jako Královna?" zeptal se a zadíval se na Steva dost kritickým pohledem, kterým ho propaloval.

„Ano," odpověděl jednoduše a bez sebemenších výčitek. „A pokud si dobře pamatuji, pomohla nám ji najít." Podíval se na své přátele, kteří znali pravdu, ale ostatní v sále jasně nesouhlasili.

„Patří k těm mutantům! Jak jí můžete věřit?" ozval se někdo z davu lidí v místnosti a soudce zvedl svůj přísný pohled.

„Ticho!"

„Já jí věřím stejně jako ostatní z týmu. Zrada přišla od jiných lidí." Ta slova byla mířena na lidi z armády. Škoda, že tu nebyl Ross ani Pierce. Oba stáli za souhlasem Královnu i Adelais vybombardovat.

„Chápu, že máte slabost pro zločince," pronesl kousavě soudce a opřel se lokty o pult. „Ale nechápu, proč zrovna ona."

„Věřím, že každý má právo na druhou šanci. Adelais se chtěla změnit a přidat se k nám. Zrovna ona si tu příležitost zasloužila. Minulost se nedá změnit, ale člověk se z ní může poučit a stát se lepším člověkem," zhluboka se nadechl a krátce se zadíval na Adelais, která jen mírně nakrčila obočí a uhnula pohledem stranou. „Chci jí v té cestě pomoct."

„Mohl byste být zklamaný. Někteří lidé se prostě nepoučí. Bůhví, co se jí honí hlavou, a cokoliv by mohlo změnit její postoj. Není zrovna důvěryhodný typ. Pokud vím, tak ani během své smrti se nedržela zpátky a zabíjela dál."

Steve se na chvíli zarazil. „Byly to rozkazy. Chcete snad soudit každého špióna nebo vojáka? Sám z toho nejsem nadšený a hned jí to neodpustím, ale dělala jen to, co musela."

„Jaký spolu máte vztah?" zeptal se soudce.

„Do toho Vám nic není," odpověděl Steve a podíval se na soudce poněkud chladně.

„Omyl," oponoval soudce a poklepal si prsty o předloktí. Zvedl pohled ke stropu, když nad budovou soudu proletělo snad tucet helikoptér. Nespokojeně zavrtěl hlavou a vrátil se pohledem ke Stevovi. „Odpovězte. Jste nějak předpojatý? Nemusíte se stydět."

„ Co se děje?" ozvala se Adelais, která se letmo rozhlédla a mírně nakrčila obočí. Nejspíš byla jediná, která měla ten divný pocit. Rychle ji obklopilo neblahé tušení a cítila mrazení na šíji. Pár lidí se na ni podívalo s nenávistí v očích, ale Adelais si jich nevšímala. „Hej?" Voják se na ni podíval a pak zvedl hlavu k oknu. Vojáci u vchodu se otočili a zmizeli na chodbě. Místností se ozvalo klapnutí zámku a nepokoj se přenesl i na ostatní.

Sál zaplnilo šumění pobouřených hlasů a sám soudce se zvedl, když už bylo hučení nepřeslechnutelné. „Ticho v soudní síni!" Lidé v zadní lavici se zvedli a vysoký muž zabral z kliku. Byli tu zamčení.

Adelais se rychle zvedla stejně jako ostatní, a i když soudce začal vyřvávat, aby byl klid, nikdo ho neposlouchal. Rychle přeběhla ke Stevovi, který bez váhání opustil své místo a tázavě se jí podíval do očí.

„Něco se děje. To ti vojáci... " zamumlala a otočila se na svůj doprovod, který se snažil uklidnit pobouřené přítomné. Zatnula čelisti a snažila se zjistit, co je na nich divného. Než stačila vylíčit, co cítí, ozvala se Nataša.

„To jsou helikoptéry," zamumlala s pohledem upřeným z okna.

„Nejsou od armády," ozval se Bucky a bez zaváhání vyrazil ke dveřím, aby je vyrazil.

„Co se děje?" ozvala se Hillová s Clintem v patách, která přešla k nim a sama se podívala ven z okna.

Adelais se zmateně rozhlédla a pak se vrátila pohledem ke třem strojům, které se k nim rychle blížily. „Musíme pryč." Nemohla si nevšimnout, že všechny helikoptéry jsou ozbrojené nejen kulomety, ale i raketami, které shodou okolností mířily přímo na ně.

Když se Bucky pustil do zamčeným dveří, vojáci přestali usměrňovat dav a vzali do rukou zbraně. Voják blíže k východu prostřelil Buckymu koleno. Křik přehlušil všechno ostatní a druhý voják začal bezhlavě střílet kolem sebe a neřešil, koho má na mušce.

Steve se automaticky snažil dostat všechny do bezpečí, ale Adelais věděla, že se nemají kam schovat. Nebyl čas. Adelais se rozeběhla a skočila. Nebyla sranda přeskakovat z jedné lavice na druhou a ve chvíli, kdy se voják střílející kolem sebe otočil na ni, vyskočila a pokrčila nohy. Koleny ho udeřila rovnou do hlavy a oba se svalili na zem. Tělo jí pokryl chitin a prsty prodloužily ostré drápy. Podívala se na vojáka, jehož přilba byla rozbitá a vylámaným hledím byla vidět maska tvořená šestiúhelníky, kterými pulzovala jasně rudá energie. Zatajila dech, když se jí do uší i přes křik dostalo známé svištění.

Kolik vteřin? Pět? V duchu rychle počítala a za lavici strhla co nejvíce lidí.

Rakety proletěly okny a Adelais pevně zavřela oči. Cítila, jak se jí z hrdla dere křik, ale ve chvíli, kdy sál pohltilo ohnivé peklo, ji obklopila blažená tma.