Pátek přišel jako voda a Haechanova oslava už byla připravena, teď jenom čekáme, až se náš oslavenec probudí.

Byl jsem tu já, Yuta se svým přítelem, Taeil, se kterým jsme byli na video hovoru, a také Lucas. Ano, ten Lucas. Můj převysoký kamarád, který je až moc hlasitý a Haechan se ho nejspíš od minulého setkání stále bojí, ale přinesl mu dárek, tak se to snad mezi nimi spraví.

,,Nechceš ho jít vzbudit?" navrhl Yuta, když Haechan pořád nepřicházel.

,,Mám?" koukl jsem na všechny, aby mi poradili a oni přikývli k souhlasu.
,,A nepokazíme tím tak překvapení?" dodal jsem další otázku.

,,Určitě ne." promluvil Taeil z počítače.
,,Haechan bude překvapený, i když mu to řekneš hned, jak se vzbudí. On je prostě takový." pousmál se.

,,Opravdu?" nadzvedl jsem obočí.
,,Jsi si naprosto jistý?" pořád jsem si tím nebyl příliš jistý.

,,Jsem si jistý." ujistil mě.
,,Už s ním nějaký ten pátek žiju." poznamenal a uchechtl se.

,,Taky pravda..." zamumlal jsem si pro sebe.
,,No, dobře. Jdu ho teda vzbudit." a s tím jsem šel do Haechanova pokoje. Zaklepal jsem na dveře, chvíli počkal, kdyby náhodou odpověděl a když nic, tak jsem potichu věšel.
,,Dobré-" zasekl jsem se a hned si sedl k němu na postel.
,,Haechane, co se děje?" natáhl jsem se pro kapesníky, které má na nočním stolku a podal mu je.

Haechan si jeden vzal a utřel si s ním oči, ze kterých mu i nadále tekly slzy po jeho tvářičkách.

,,Všechno v pořádku?" zeptal jsem se znovu, ale jen trochu jinak položil otázku; třeba mi teď odpoví. On pouze zakroutil hlavou v nesouhlasu a koukl na mě.
,,Pročpak? Vždyť máš dneska narozeniny." snažil jsem se ho povzbudit.

,,No právě-ě." sklopil svůj smutný pohled do svého klína.

,,Ale..." přemýšlel jsem, co říct.
,,Narozeniny by se měli pořádně oslavit. Hlavně když ti je už 21." promluvil jsem nadšeně, aby se mi ho podařilo dostat do usměvavého stádia.

,,Jenž-že tu není Taeil." vzlykl.

,,Ale Haechane..." kousl jsem se do rtu. Nemůžu mu říct, že Taeil čeká dole i s ostatními (sice je to pouze videohovor přes počítač, ale i tak tam čeká), zkazí to překvapení.

Haechan se na mě opět podíval a čekal, co ze mě vyleze. Co si budeme, také mě zajímá, co ze mě vyleze.

,,Mám pro tebe dole překvapení." pokusil jsem se ho nalákat. To mu přece děti neodolají, překvapení má každý rád; většinou.

,,Já ho nechci." a on zrovna musí být ten případ, který v dané situaci překvapení nechce.

Co teď?
Mám dojít pro počítač?
Teda, pro Taeila... Nechci mu ale zkazit to překvapení, hlavně, když dole čekají ostatní.

,,Prosím." udělal jsem na něj psí oči.
,,Chci, aby jsi se šel podívat na mé překvapení." vyšpulil jsem spodní ret, abych tomu dodal tu intenzitu roztomilosti.

Haechan opět zvedl pohled na mě a chvíli mě jen pozoroval.
,,Jsi smutný?" jeho uslzená očička se změnila ve starostlivá.

,,Ano." přikývl jsem. Třeba když budu hrát, že jsem smutný, tak ho to ovlivní a půjde se mnou dolů.

,,Ne, ne, ne." zvedl se z postele.
,,Nechci, aby jsi byl smutný." začal se rychle oblékat do oblečení, které jsme, spíš on, nachystali večera večer před spaním (měl jsem strašlivé nutkání se usmát, ale udržel jsem to a dál hrál smutného).
,,Už nejsi smutný?" otočil se ke mně, když byl oblečený.

Jenom jsem zakroutil hlavou, že už smutný nejsem a usmál se na něj; dál už hrát smutného nemusím

Haechan mi úsměv oplatil a přišel ke mně.
,,A teď jdeme na to překvapení!" řekl nadšeně, chytil mě za ruku a začal mě táhnout dolů. Musel jsem se nad ním uchechtnout (nakonec jsem měl pravdu, překvapení vždy pomůže).

Vešli jsme do obýváku a ostatní kluci hned začali zpívat 'Hodně štěstí, zdraví' pro našeho oslavence; Yuta držel počítač s Taeilem na rukách. Haechanovi se rozzářily očička, doslova v nich měl jiskřičky štěstí. Když všichni dozpívali, Haechan nám začal tleskat.

,,Jak se ti líbí překvapení?" zeptal jsem se.

,,Moc se mi líbí." široce se usmíval.
,,Dokonce je tu i Taeil!" vykřikl nadšeně, jakmile svého bratra spatřil v počítači.

,,Ano, Zlatíčko." zasmál se Taeil.
,,Jsem tady taky a máš tu ode mě i dárek." pověděl mu.

,,Dárek?" podíval se na nás všechny Haechan zvědavým pohledem.

Přikývl jsem.
,,Máš přeci narozeniny a od každého z nás dostaneš dárek." natáhl jsem se pro ten svůj a podal ho Haechanovi.

,,Koupil jsi mi dárek?" vykulil oči a menší balíček si ode mě převzal.

,,To se ví." usmál jsem se.

,,Dě-ěkuji moc." objal mě.
,,Hned si ho otevř-řu." sedl si ke stolu, ke kterému jsme si sedli i my ostatní, a začal můj dárek rozbalovat.

,,Zvládneš to sám?" optal se WinWin, Yutův přítel.

Haechan jen přikývl a chvíli na to se mu podařilo dostat hračku ven.
,,To je Mark!" vykřikl nadšeně, když vytáhl plyšáka ve tvaru lva. Všichni u stolu se tomu zasmáli, i Taeil z počítače.

,,Líbí?" nadzvedl jsem obočí v naději, že se mu plyšák opravdu líbí. Nevěděl jsem totiž, co mu koupit, a pak jsem narazil na plyšáka ve tvaru lva a vzpomněl si, že má rád Aslana, tak jsem mu ho koupil.

,,Samozř-řejmě-ě." usmál se a plyšáka pevně objal.
,,Bude se jmenovat Mark." řekl pyšně, že přišel s tak úžasným nápadem.

,,Hele." ozval se Lucas.
,,Ještě máš dárky tady od nás." připomněl mu, aby na ně nezapomněl.

Haechan se na Lucase podíval takovým vyděšeným, ale zároveň překvapeným výrazem.

,,Mluvil jsem zase moc nahlas?" podíval se na mě nervózně.

Haechan se nahl k mému uchu.
,,Ten hlasitý kamarád mi taky koupil dárek?" zašeptal mi do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel.

,,Ano." odpověděl jsem.
,,A klidně mu můžeš říkat strýček Lucas." pověděl jsem mu.

,,Mark má pravdu." přitakal Lucas.
,,Vadit mi to nebude, vlastně budu i velice rád." usmál se, aby si Haechana dostal na svou stranu.

,,Strýč-ček Lucas." Haechan se na něj usmál.

,,Ano! To jsem já!" řekl hlasitě Lucas; bohužel až moc.
,,Všechno nejlepší!" podal mu svůj dárek.

Haechan si bohužel rukama zacpal uši, kvůli hlasitému zvuku a nemohl si tak dárek převzít.

,,Oh, promiň." ztišil se.
,,Tady je tvůj dárek." nechal ho na stole kousek před Haechanem.

,,Strýč-ček Lucas je poř-řád moc hluč-čný." řekl upřímně Haechan a ruce dal dolů z uší.

,,S tím naprosto souhlasím." přidal jsem se k Haechanovi a zasmál se nad výrazem, který Lucas udělal.

Oslava skončila o několik hodin později. Všichni už byli dávno pryč, já měl dokonce už obývák uklizený a Haechana okoupaného.

,,Tak co, líbila se ti oslava?" lehl jsem si opět vedle něj. Haechan si to přeje, tak mu přeci nebudu odporovat, ne?

,,Uhm." usmál se.
,,Tohle byly moje nejlepš-ší narozeniny." dodal.

,,Opravdu?" otázal jsem se překvapeně.
,,To jsem velice poctěn." pousmál jsem se; opravdu jsem moc rád, že tohle byly jeho nejlepší narozeniny.

,,Marku?" oslovil jsem ho. Otočil jsem k němu hlavu a tím naznačil ať pokračuje.
,,Mám pro tebe taky dárek." zamumlal se sklopeným pohledem.

,,Pro mě?" nechápavě jsem nakrčil obočí.
,,Ale já dnes narozeniny nemám."

,,To nevadí." konečné se na mě podíval.
,,Chci ti to dát."

,,Dobře." kývl jsem.
,,A co to je?" najednou jsem se zajímal, co by pro mě Haechan mohl mít; určitě to bude nějaký pěkný obrázek.

,,Zavř-ři oč-či." rozkázal mi a já udělal, jak řekl.

Nějakou dobu se nic nedělo, a když jsem se chystal otevřít pusu, abych něco řekl, ucítil jsem na svých rtech Haechanovi měkké polštářky. Než jsem stihl zaregistrovat, co se právě stalo, Haechan se odtáhl a schoval si hlavu pod peřinu.

Po tvářích se mi rozlil červený pruh a aniž bych něco řekl, Haechana jsem objal.
,,Dobrou noc, Haechanie." zašeptal jsem.
,,Tvůj dárek se mi moc líbil." dodal jsem a dál už nic neříkal.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Nebudu lhát... Netušila jsem, že vydám kapitolu tak rychle.

Každopádně...
Jak se vám líbila ? Co říkáte na poslední scénu ?

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere