,,Už-ž půjdeme za Taeilem?" zeptal se mě Haechan, když jsme seděli na pohovce.

,,Ještě ne." zakroutil jsem hlavou.

,,A kdy půjdeme?" nedal se a ptal se dál.

Podíval jsem se na hodiny.
,,Až za dvě hodiny." odpověděl jsem a koukl se na něj.

,,Dvě-ě hodiny?" nadzvedl obočí.
,,To je moc." překřížil ruce na hrudi a nafoukl tváře.

Uchechtl jsem se.
,,To vydržíš." pousmál jsem se.

,,Kdo to je?" zeptal se Haechan, když uslyšel klepání na dveře.

,,To bude můj kamarád." pověděl jsem mu.
,,Neboj se, je milý." zvedl jsem se z pohovky.

,,Kamarád?" nakrčil obočí.
,,A co tady dělá?" také se zvedl z pohovky a šel se mnou ke dveřím.

,,Přinesl mi oblečení a nějaké věci, abych tady s tebou mohl zůstat." koukl jsem na něj a on pouze přikývl. Hned na to jsem otevřel dveře a mně se tak naskytl pohled na mého přerostlého kamaráda.
,,Ahoj, Lucasi." pozdravil jsem ho s úsměvem na tváři.

,,Marku!" vykřikl nadšeně, jakoby mě několik let neviděl (což dělá pořád, tak nevím, čemu se tolik divím) a věšel dovnitř.

Haechan se bohužel hlasitých zvuků bojí, a tak se lekl a schoval se za mě s rukama na uších.

,,Tohle je ten kluk, co ho hlídáš?" podíval se na Haechana.
,,On je ale roztomilý!" pořád mluvil příliš nahlas a chudáka Haechana tím děsil víc a víc.

,,Lucasi." oslovil jsem ho rázně, abych upoutal jeho pozornost. Lucas se na mě pouze nechápavě podíval.
,,Mluv tiše, ano? Haechan nemá rád hlasité zvuky a ty jsi plný hlasitých zvuků." obeznámil jsem ho s tím, jak se má kolem Haechana chovat (snad si na to teď bude dávat pozor, taky mě z toho občas bolí hlava).

,,Oh, pardon." řekl potichu a dal si ruku před pusu.
,,To jsem nevěděl." řekl šeptem.

,,Já vím, proto ti to říkám." otočil jsem se čelem k Haechanovi.
,,Už je to dobrý. Lucas bude mluvit potichu." usmál jsem se na něj.

Haechan se na mě koukl, pak na Lucase a zase na mě a u toho dával ruce pomalu dolů.

,,Tvůj kamarád je moc hlasitý." postěžoval si.

,,Já vím, ale už křičet nebude." pověděl jsem mu znova a Haechan přikývl a opět se podíval na Lucase; šlo na něm vidět, že se necítí moc dobře a má z něj strach.

,,Haechane, co kdyby jsi šel do pokoje si hrát?" optal jsem se ho.
,,Potom můžeme jít za tím Taeilem." usmál jsem se.

,,Taeil?" při zmínce jeho staršího bratra úplně zapomněl na tuhle celou situaci s Lucasem a rozzářil se.

,,Ano, tak si jdi hrát, ať ti to rychle uteče." popohnal jsem ho do pokojíku, ale jen proto, aby už nemusel být ve stejné místnosti s Lucasem. Haechan na nic jiného už nečekal a běžel k sobě do pokoje si hrát.

Otočil jsem se zpět k Lucasovi se zamračeným výrazem a dal mu menší pohlavek.

,,Au!" Lucas se chytil za bolavé místo.
,,Za co to bylo?" také se na mě zamračil.

,,Prevence." nevině jsem se usmál. Ve skutečnosti to bylo kvůli tomu, že vystrašil Haechana. Sice nevěděl, že ho hlasité zvuky děsí, ale nemusí pokaždé křičet, když někde je; i normálním lidem to občas vadí.

Lucas nade mnou jenom překroutil očima a podal mi velkou sportovní tašku, kterou jsem si od něj převzal.

,,Mělo by tam být vše potřebné na dva týdny." oznámil mi.

,,Děkuji moc." tašku jsem si dal přes rameno.

,,Hele..." drbnul do mě rukou.
,,Můžu mít otázku?" tu svou položil velice opatrně, jak kdyby si nebyl jistý, jestli se na ni vůbec chce zeptat.

,,Jasně." podíval jsem se na něj a čekal, co z něj vyleze; jestli vůbec.

,,To jako spíš s ním v posteli nebo?" začal rukama tak divně machát, jak kdybych podle toho měl poznat, co myslí tou druhou věcí.

,,Ty jsi debžot, Lucasi!" praštil jsem ho do ramene a opět se na něj zamračil.
,,Mají tady pokoj pro hosty, ve kterém spím já. Haechan má svůj vlastní." vysvětlil jsem mu to.

Lucas přikývl.
,,No, tak já už půjdu, nebudu vás tu rušit." zakmital obočím, jen aby mě vyprovokoval.

,,Jdi už nebo tě zase praštím." otevřel jsem mu dveře.
,,Opatruj se, když s tebou nebudu."

,,Neboj se, já jsem naprostý andílek." zasmál se a vyšel ven.

,,Když myslíš..." zakroutil jsem hlavou.
,,Ahoj." rozloučil jsem se s ním.

,,Ahoj." také se se mnou rozloučil a ještě mi zamával. Zavřel jsem za ním dveře a tašku si odnesl k sobě do pokoje pro hosty, který teď obývám.

,,Haechane?" zaklepal jsem na dveře od jeho pokoje. Dveře se hned otevřeli a mně se tak naskytl pohled na rozcuchaného Haechana.
,,Co se ti stalo s vlasy?" zasmál jsem se.

,,S vlasy?" nadzvedl obočí a koukl nahoru.
,,Co je s nimi š-špatně-ě?" otázal se.

,,Podívej se do zrcadla." pověděl jsem mu a snažil se víc nesmát (nechci, aby to vzal nějak špatně, když ví, že mluvíme o jeho vlasech a navíc jsem se už jednou zasmál; to mi musí stačit).

Haechan vběhl do koupelny a vrátil se i s hřebínkem v ruce.
,,Můž-žeš-š mě-ě Marku uč-česat?" otázal se s naprosto nevinným pohledem.

,,To víš, že můžu." hřebínek jsem si od něj vzal a začal ho česat; přeci jen k Taeilovi ho musím pořádně vyparádit.
,,Ták a hotovo." usmál jsem se a hřebínek vrátil zpět Haechanovi.

,,Dě-ěkuji." šel do koupelny, kde uložil svůj hřebínek na jeho místo a vrátil se za mnou.

,,Ty jsi usnul, viď?" zeptal jsem se, když jsme společně šli do obýváku. Haechan pouze přikývl; vypadal, jakoby se za to styděl.
,,To vůbec nevadí." široce jsem se na něj usmál, aby věděl, že je to naprosto v pořádku.
,,Víš co?" i tak jsem ale téma změnil.

,,Co?" zvědavě se na mě podíval.

,,Už půjdeme za Taeilem." prozradil jsem mu.

,,Opravdu?" vykulil na mě oči.
,,Jupí, už se nemohu dočkat!" radostně zatleskal a k tomu začal nadšeně skákat.

,,Jdi si vzít mikinu a půjdeme." řekl jsem mu a dal si tašku přes rameno.

Haechan odběhl do pokoje, oblékl si mikinu, se kterou kupodivu pomoct nepotřeboval a vrátil se za mnou.
,,Jsem př-řipraven." usmál se.

,,Moc ti to sluší." pochválil jsem jeho vzhled a otevřel dveře (vůbec jsem si nevšiml, že se Haechan nad mou poznámkou začal červenat).
,,Jdeš?" otázal jsem se, když pořad stál ve dveřích a nevycházel ven.

,,Uhm." zamumlal a nakonec z domu vylezl. Zamkl jsem za námi náhradními klíči, které mi Taeil pro teď zapůjčil a společně jsme se poté vydali do nemocnice.

,,Copak?" koukl jsem na něj, když se už po druhé otřel o mou ruku.

,,Můž-žu tě-ě drž-žet za ruku?" položil svou otázku a u toho se díval na zem.
,,Taeil mě-ě vž-ždycky drž-ží za ruku." dodal.

Nad jeho požadavkem jsem se zasekl, protože on sám si řekl o to, abych ho chytil za ruku. To se u něj velice často nestává, a tak jsem z toho zaskočený.

,,Tak asi ne." Haechan smutně zamumlal.

,,Ne, počkej, tak to myšleno není." chytil jsem ho hned za ruku. Byl jsem natolik překvapený, že jsem mu zapomněl odpovědět.
,,Moc rád tě budu držet za ruku." pověděl jsem mu.

,,Dě-ěkuji." nejdříve se podíval na naše spojené ruce, poté na mě a věnoval mi úsměv, úsměv jsem mu mile rád oplatil.

Po cestě se na nás sice několik lidí ohlédlo, ale co? My neděláme nic špatného a jim může být uprdele, proč se držíme za ruce.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Jsem zase zpátky !! V dnešní kapitole se opět nic neděje, ale vám to snad nevadí 😁😊

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere