,,Už jsem zpátky!" oznámil Taeil, který právě přišel domů z práce.

,,Ahoj." pozdravil jsem ho a zaklapl svůj počítač, který jsem si s sebou vzal, abych měl co dělat, když mě Haechan nebude potřebovat.

Taeil mi pozdrav oplatil.
,,Tak, jak to šlo?" sedl si vedle mě na pohovku s menším úsměvem.

,,Líp, než jsem čekal, abych řekl pravdu." pousmál jsem se a koukl na něj.

,,Mluvil s tebou?" zeptal se překvapeně, nemohl tomu uvěřit.

,,Ano." víc jsem se usmál.
,,Sice jsem ho musel uplatit bonbóny, ale mluvili jsme spolu." přiznal jsem, protože by na to stejně jednou přišel.

Nebudu lhát, jem na to na sebe pyšný. Moje první interakce s člověkem, který má autismus a já to zvládl úžasně (pro mě je to teda rozhodně úžasně zvládnuté).

Taeil se nad tím trochu zasmál.
,,Aspoň, že s tebou mluvil." pokýval hlavou.
,,Kde je teď?" zajímal se, kde se jeho mladší bráška nachází.

,,Hraje si u sebe v pokojíčku." odpověděl jsem mu.

,,Dobře." vydechl a z kapse vytáhl peněženku a zní následně peníze.
,,Tady, to je za dnešek." peníze mi s úsměvem podal.

Vzal jsem si je od něj.
,,Počkej..." zasekl jsem se, když jsem uviděl, kolik mi zaplatil.
,,To je moc, ne? Tolik si od tebe ani vzít nemůžu." podíval jsem se na něj.

Taeil jenom zakroutil hlavou.
,,Jen si to nechej." pořád se na mě usmíval, ale já si tím zas tolik jistý nebyl.

,,Taeile, já opravdu nemůžu." namítl jsem.
,,Byl jsem tu jen pár hodin a to je prostě moc." pořád jsem si stal za svým.

,,Prosím." chytil mě za volnou ruku, ve které jsem peníze nedržel.
,,Jsem strašně rád, že jsi práci přijal, i přesto, že víš že je Haechan autista. Chci se ti aspoň tímhle odvděčit." pověděl mi.

,,Tak tedy..." kousl jsem se do rtu a vydechl nosem.
,,Děkuji. Vážně moc děkuji, Taeile." podvolil jsem se a onu vysokou částku přijal.

,,Není vůbec zač." mou ruku pustil.
,,Uvidíme se tedy i zítra?" nadzvedl obočí.

,,Samozřejmě." usmál jsem se a sbalil si počítač i s penězi. S Taeilem jsme se poté rozloučil a hned na to šel k sobě domů.

Když jsem došel domů, vytáhl jsem mobil a všiml si, že mi někdo volal. Dané číslo jsem vytočil a čekal na odezvu.

,,Ahoj, Marku." ozvalo se z druhé strany hovoru.

,,Ahoj, Lucasi." pozdrav jsem mu oplatil.
,,Co potřebuješ?" šel jsem hned k věci (bylo mi jasné, že něco potřebuji a omáčku kolem toho nepotřebuji).

,,Chtěl jsem vědět, jak se ti dařilo první den ve tvé nové práci." odpověděl.

,,Šlo to... Šlo to dobře." pokýval jsem si pro sebe hlavou.

,,Dobře?!" doslova, a hlavně bezdůvodně, po mně vyštěkl.
,,Jenom dobře?"

,,Bože, Lucasi." zamručel jsem a dlouze si povzdechl.
,,Ano, jenom dobře. Máš s tím nějaký problém?" otázal jsem se.

,,Čekal jsem, že mi řekneš, jaký je ten kluk, kterého hlídáš."

,,Úplně normální kluk." překroutil jsem očima, i když mě nemůže vidět, že to dělám.
,,Co jsi čekal, že ti povím?"

,,Normální, ale s autismem." poznamenal.

Hlasitě jsem vydechl.
,, Na to, že má autismus, se chová líp, jak ty, Lucasi." pověděl jsem mu s naprostou upřímností v hlase.

Uslyšel jsem, jak se můj kamarád směje.
,,Upřímně..." nadechl se.
,,Tomu bych i věřil."

Zase jsem překroutil očima, ale nakonec se zasmál.
,,Potřebuješ ještě něco? Musím si něco udělat." zeptal jsem se, ale tou druhou větou se ho snažil navézt k ukončení hovoru.

,,Ne, už nic nepotřebuji."

,,Dobř-

,, Vlastně, něco by tu bylo." řekl rychle, abych mu hovor netipl a já si v hlavě zanadával, že jsem to rovnou netipl.

,,A to něco je?" zeptal jsem ho a čekal, co ta jeho hlava ještě vymyslela.

,,Budeš v té práci pokračovat?" položil svou otázku a já byl velice překvapen, že se tak zajímá.

,,Budu a měj se, Lucasi." na jeho rozloučení jsem už nepočkal a hovor prostě ukončil; Lucas dokáže být občas otravný, i když se stará.

Mobil jsem nechal v ruce a do druhé si vzal tašku, ve které mám počítač. Se vším jsem vyšel nahoru do svého pokoje, kde jsem si sedl na postel a mobil jsem odložil na stolek vedle postele a dal ho nabíjet. Poté jsem vytáhl počítač z tašky a začal si na internetu vyhledávat nějaké informace o autismu. Přeci jen musím být na Haechana pořádně připravený, když se s ním budu teď nějakou dobu vídat.

Dnešek mi sice v hlídání vyšel velice dobře, ale kdo ví, jak to bude zítra a následující dny potom. Nemůžu vědět, že bude pořád tak hodný.

Druhý den jsem vstal, nasnídal se, nachystal se, vzal si své věci a vydal se k domu Taeila. Jakmile jsem byl před dveřmi, zaklepal jsem. Po chvilce mi dveře otevřel, kdo jiný než samotný Taeil.

,,Ahoj, rád tě tu opět vidím." usmál se na mě zeširoka a otevřel víc dveře, abych kolem něj mohl projít a dostat se tak dovnitř.

,,Ahoj." úsměv jsem mu oplatil a věšel do domu.

,,Haechan ještě spí, ale snídani už má nachystanou, aby jsi s tím neměl žádné problémy." oznámil a nazul si boty.

,,Dobře, děkuji." přikývl jsem.

,,Ach, to nestojí za řeč." vzal si klíče z botníku.
,,V šest jsem zpátky." oznámil mi a já pokýval hlavou.

,,Měj se."

,,Ty taky." též se se mnou rozloučil, usmál se na mě a odešel.

Takže Haechan ještě spí, hm.
Co mám teď dělat, když mám ještě čas, než se ten klučina probudí?

Nakonec jsem si sedl na pohovku a vytáhl svůj počítač, který jsem si opět s sebou vzal. Našel jsem si tam seriál a začal se v klidu dívat.

Mé sledování seriálu ovšem brzy přerušil Haechan, který věšel do obýváku.
,,Ahoj, Marku." zamumlal rozespale a protřel si jednou rukou oko; v té druhé držel plyšového medvídka.

Roztomilé, opravdu roztomilé.

,,Ahoj, Haechane." pousmál jsem se a počítač odložil na stůl.
,,V kuchyni máš nachystanou snídani." oznámil jsem mu.

Haechan se na mě zvláštně podíval.
,,Snídani?" nadzvedl obočí.

Kývl jsem.
,,Neboj, dělal ji Taeil." ujistil jsem ho, že snídaně se dá opravdu pozřít.

Haechan ovšem nic neřekl a, i s medvídek v ruce, se vydal do kuchyně. Zaklapl jsem počítač a šel hned za ním, abych dohlédl, že si neublíží (přeci jen v kuchyni jsou nože a další nebezpečné věci).

,,Chceš s něčím pomoct?" otázal jsem se ho, ale on pouze zakroutil hlavou.

,,Tak fajn." odmlčel jsem se a přemýšlel, jak navázat konverzaci.
,,Co po snídani děláš?" zkusil jsem se zeptat a doufal, že bude vědět, co mám otázkou namysli.

,,Jdu se př-řevléct z pyž-žama." odpověděl a kousl si do chlebu bez kůrky se sýrem a hádám, že i s máslem.

,,Pomáhá ti s tím Taeil?" využil jsem toho, že se se mnou baví a ptal se dál.

,,Obč-čas."

,,Rozumím." pokýval jsem hlavou.
,,Kdyby jsi potřeboval pomoct, tak se neboj mi říct, ano? Od toho tady jsem, abych ti pomáhal." usmál jsem se, aby se mě nebál a věřil mi.

Haechan se na mě podíval trochu nevěřícně, ale po chvíli hlavou přikývl, že to bere na vědomí.

,,Už tě nechám v klidu pojíst. Určitě teď otravuji." vrátil jsem se do obýváku a sedl si opět na pohovku.

Nemohl jsem uvěřit, že se mnou mluvil, a tak dlouho. Dělám malé pokroky, ale nějaké dělám, to je důležité.

O nějakou dobu později jsem uviděl, jak jde Haechan zpět do svého pokoje. V pokoji se zavřel a já čekal, co se bude dít. Včera byl věčně zavřený v pokoji a moc se mnou nemluvil. Když jsem se na něco zeptal odpověděl, ale šlo vidět, že mu to není vůbec příjemné.

Dnes už je to sice o něco lepší, ale máme spolu byt zase až do večera.

,,Ahoj, Taeile, kde jsi?" zeptal jsem se hned, když mi hovor zvedl. Taeil se měl vrátit už před hodinou, a tak jsem se ho chtěl zeptat, jestli se v práci zdrží ještě déle.

,,Tady je Jungwoo, Taeilův spolupracovník." ozvalo se z druhé strany hovoru a už jsem tak nějak tušil, že je něco špatně.

,,Z-zdravím." řekl jsem lehce zaskočeně.
,,Ehm, kde je Taeil?" otázal jsem se.

,,Taeil je v nemocnici." odpověděl mi.

,,Cože?!" vyjekl jsem.
,,Co se mu stalo?!"

,,Cestou z práce ho na přechodu srazilo auto."

,,A jak je na tom?" vjel jsem si nervózně rukou do vlasů. Tohle není dobré, vůbec to není dobré, co bude s Haechanem?

,,Řekl bych, že celkem dobře, ale bude tady muset nějakou dobu zůstat." pověděl mi. Chtěl jsem něco říct, ale klučina jménem Jungwoo mě přerušil.
,,Dám ti Taeila. Vzbudil se a chce s tebou mluvit."

Tichým hlasem jsem zamumlal dobře a rozloučil se s Jungwooem.

,,Ahoj, Marku." uslyšel jsem chraplavý hlas Taeila.

,,Ahoj..." pozdrav jsem mu oplatil.
,,Jungwoo mi řekl, co se stalo. Jak dlouho tam budeš?" šel jsem rovnou k věci.

,,Podle doktora tu budu týden až dva." odpověděl.

Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem mlčel. Díky tomu mezi námi nastalo ticho, které přerušil o několik sekund později Taeil.

,,Marku..." vydechl.
,,Budu po tobě žádat opravdu hodně, ale nikdo jiný by to neudělal a asi bych ani nikoho tak narychlo nesehnal."

,,Mám tu zůstat s Haechanem, že?" vyslovil jsem za něj, protože mi bylo hned jasné, že se na to chce zeptat.

,,Jestli nechceš, nemusíš. Nějak si to teda zkusím zařídí-

,,Ne, to je v pořádku." přerušil jsem ho.
,,Dohlédnu na něj."

,,Děkuji, vážně moc ti děkuji, Marku."

,,Ty se hlavně uzdrav a pořádně odpočívej, ať se můžeš co nejdřív vrátit." nakázal jsem mu.

,,Ještě jednou děkuji." a s tím hovor ukončil.

Do čeho jsem se to dostal?
Co mám sakra dělat?
Zvládnu se postarat o dvacetiletého autistu?! No, budu muset, slíbil jsem to Taeilovi, takže se musím na všechno připravit.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Ano ano, jsem zpět s další kapitolou !!
Celkem rychle, že ? ( moc si na to nezvykejte 😅 )

Doufám, že se líbí ♡

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere