,,Takže?" začal nenápadně konverzaci můj velice vysoký kamarád (který zas až tolik nenápadný není).

,,Takže co, Lucasi?" podíval jsem se na jeho přiblbý úšklebek.
,,Musíš být trochu konkrétnější." moc dobře jsem věděl, co má namysli, ale chtěl jsem, aby se na to zeptal přímo.

,,Našel sis to hlídání?" konečně položil svou celou otázku.

,,Něco jsem našel, ale nevím jestli to příjmu." napil jsem se kávy, která mi na stole už chvíli stála, a tak začínala být studená.

,,Proč?" nadzvedl nechápavě obočí.

,,Kluk, kterého mám hlídat je autista." odpověděl jsem po chvíli mlčení.

,,A to je problém?" položil svou otázku, jakoby nešlo o nic závažného.

,,Nikdy jsem se s takovými lidmi nesetkal. Vůbec netuším, co očekávat." odpověděl jsem mu.
,,Já sám netuším, jak se k takovým lidem chovat. Co když mě nebude mít rád?" nadzvedl jsem obočí.

Lucas přikývl a kousl si do své koblihy.
,,Aspoň by jsi měl nové zkušenosti." pověděl mi s plnou pusou oné koblihy.
,,A určitě tě bude mít rád, každý tě má rád." nezapomněl dodat.

,,Hm?" koukl jsem na něj.

,,Říkal jsem-

,,Jo, já tě slyšel." nenechal jsem ho jeho větu zopakovat.
,,Co když... Co když to bude mezi námi divné? Nevím, jak se v trapných situacích chovat." povzdechl jsem si.

,,Kolik mu je?" úplně ignoroval, co jsem mu teď řekl a zeptal se na svou otázku; zajímalo by mě, jestli mě vůbec vnímal.

,,Dvacet."

Kývl hlavou.
,,Takže to bude, jako starat se o dospělé dítě. To nebude žádný problém." opět se zakousl do své koblihy.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel a nakonec si sám pro sebe přikývl.
,,Asi máš pravdu. Zkusím to."

Lucas se široce usmál a už se plně věnoval svému koblížku. No jo, já jsem mu bránil v klidném jezení.

Když jsem se k večeru vrátil domů, zavolal jsem Taeilovi a nabídku na hlídání příjmul. Jen podle jeho tónu hlasu šlo poznat, že je moc rád že jsem to přijal a moc mi poděkoval (také mi nezapomněl říct, že můžu nastoupit už od zítra).

Po našem telefonátu jsem se šel umýt a hned si lehl, abych byl na zítřek pořádné vyspaný a plný energie, abych na Haechana udělal první dobrý dojem.

Zítřek přišel jako voda a já už klepal na dveře od Taeilova domu. Bohužel jsem začal o svém rozhodnutí pochybovat (ještě bych stihnul utéct).

,,Ahoj, Marku." otevřel dveře Taeil s úsměvem na tváři a má šance k útěku se rapidně snížila.

,,Ahoj." úsměv jsem se mu pokusil oplatit, byl jsem příšerně nervózní.

Taeil mě pustil dovnitř.
,,Máš s sebou ten papír, co jsem ti dal?" otázal se mě.

Z tašky, kterou jsem měl přes rameno, jsem vytáhl onen zmíněný papír.
,,Ano, mám." ukázal jsem mu ho.

,,Bezva." pousmál se.
,,Upřímně... Myslel jsem si, že už se neozveš." přiznal smutně.

Jo, to jsem si myslel taky, ale podívejme se na mě.
,,Aspoň jsem tě mile překvapil." usmál jsem se na něj.

Taeil se uchechtl a oblékl si kabát.
,,Haechan je ve svém pokoji. Chtěl jsem, aby se s tebou přišel seznámit, ale odmítl." omluvně se na mě podíval.

,,Nevadí." mávl jsem nad tím rukou.
,,Zkusím to s ním sám."

Starší, ale menší z nás, přikývl a věnoval mi takový smutný úsměv.
,,Než půjdu... Potřebuješ ještě něco vysvětlit nebo je ti vše jasné?" zeptal se na poslední věc.

,,Řekl bych, že všemu rozumím." usmál jsem se na něj.

,,Dobře. Kdyby něco, volej, číslo na mě už máš."

Pouze jsem přikývl. Nejsem slepý, a tak jsem na něm viděl, že je nervózní tady nechat Haechana s někým cizím.

,,Uvidíme se v šest večer. Zatím ahoj." a s tím Taeil odešel.

Hlasitě jsem vydechl a rozhlédl se po bytě. Ani nevím proč, prostě jsem neměl nic lepšího na práci. Vlastně měl, ale chtěl jsem se tomu vyhnout, i když to vůbec nemá cenu, protože to jednou stejně budu muset udělat.

Nakonec jsem sebral celou svou odvahu a šel za Haechanem. Přišel jsem k jeho pokoji, který šel hned poznat, že patří mu, protože na dveřích bylo napsané velkým písmem Haechan. Zaklepal jsem na dveře a jen vyčkával. Chvíli se nic nedělo, a tak jsem zaklepal znovu.

,,Jdi pryč-č." ozvalo se najednou z pokoje.

,,Chtěl bych se s tebou pouze seznámit." ignoroval jsem ho a snažil se mluvit veselým hlasem, aby Haechan věděl, že se nemusí ničeho bát.

,,Nechci." okamžitě mě odmítl. Povzdechl jsem si, kousl se do rtu a začal přemýšlet, jak ho přimět se se mnou bavit (samozřejmě po dobrém).

,,Můžu vědět proč?" zeptal jsem se.

,,Co, proč-č?" položil další otázku. Mně mělo být hned jasné, že Haechan nebude moc vědět, co myslím, ale to se ještě všechno naučím.

,,Proč se se mnou nechceš seznámit." upřesnil jsem svou původní otázku a doufal, že teď už mě pochopil.

Nastalo ticho, Haechan nic neříkal. Hádám, že přemýšlí, co odpovědět nebo mu prostě došly slova.

,,Já nemám rád nové lidi. Lidé jsou na Haechana jenom zlí." ozvalo se po delší pauze, ale na druhou stranu ho tak nějak chápu.

Musel jsem se mutně pousmát, určitě to má v životě velice těžké. Zajímalo by mě, jestli má nějaké kamarády nebo jestli je vždycky jenom s Taeilem, se svým starším bratrem.

,,Já nejsem, jako ostatní." pověděl jsem mu s nadějí, že mi má slova uvěří.

,,To ř-říkají vš-šichni." nedal se.

Co teď?
Co mám teď sakra dělat?
Evidentně ho slovy jen tak nepřesvědčím. Někdo mu musel v minulosti hodně ublížit, že se teď tak chová.

Podíval jsem se dolů a všiml si, že stále držím pokyny od Taeila; jak jsem na ně mohl zapomenout. Rychle jsem se na papír podíval a našel věci, co má Haechan rád. Musím říct, že jich má spoustu, ale musel jsem najít takovou, kterou budu moct hned sehnat.

Gumové bonbóny.
Bingo!

Šel jsem rychle do kuchyně a začal se dívat do skříněk (snad nebude Taeilovi vadit, že jsem se mu hrabal ve věcech). Po chvilce jsem našel to, co jsem hledal a vrátil se před dveře Haechanova pokoje a opět zaklepal.

,,Něco pro tebe mám." pověděl jsem mu a modlil se, že ho tentokrát přesvědčím.

,,Co pro mě-ě máš-š?" v jeho hlase šlo slyšet menší nadšení, ale snažil se to nedát znát, abych to na něm nepoznal.

,,Dám ti to, až mě pustíš dovnitř." zkusil jsem takovou menší věc, která možná vůči Haechanovi není příliš pěkná.

Čekal jsem na nějakou odezvu, ale Haechan zase nic neříkal. Už jsem to chtěl vzdát, ale najednou se dveře od jeho pokoje trochu pootevřeli. Bral jsem to jako pozvání a věšel do jeho pokoje. Hned jsem se musel rozhlédnout kolem sebe, abych zjistil, jak pokoj vypadá.

Má ho velice pěkně zařízený, to se musí nechat. Pár obrázků, které vypadají, že je kreslil sám Haechan, několik fotek s Taeilem a hodně, opravdu hodně, plyšáků (a když říkám opravdu hodně, myslím tím opravdu opravdu hodně; nejvíc tu má medvídků). Pohledem jsem nakonec padl na postavu sedící vedle postele, zády opřenými o zeď.

Haechan, kdo jiný.

Chvíli jsem na něj koukal, a pak se odvážil si sednout vedle něj. Haechan se mi pohledem vyhýbal a dokonce se trochu ode mě odsunul, a tak jsem udělal to samé, aby se cítil o něco bezpečněji.

,,Tady máš." podal jsem mu balíček s gumovými bonbóny, které jsem položil mezi nás na koberec.

Jakmile Haechan spatřil jeho "dárek", oči se mu rozzářily.
,,Kuju." řekl stydlivě a bonbóny si ode mě, z koberce, převzal.

,,Není zač." pousmál jsem se. Vypadá to, že jsem na dobré cestě, snad.

Haechan se snažil pytlík otevřít, ale vůbec mu to nešlo. Chvíli jsem ho ještě nechal, a pak se do toho zapojil.

,,Nechceš s tím pomoct?" zeptal jsem se ho, když jsem viděl, jak moc se s tím trápí.

,,Dobrý. Zvládám to." zamumlal si spíš pro sebe a dál se pokoušel pytlík otevřít. Chtěl jsem mu proto pytlík vzít s rukou, ale vzpomněl jsem si, že Haechan nemá rád, když mu někdo něco bere z rukou, když mu on sám nedá svolení (ještěže mám ten papír od Taeila).

Z myšlenek mě vyrušilo poklepání na rameno. Otočil jsem se tedy na Haechana a čekal, co mi poví.

,,Mohl... Mohl by jsi mi pomoct? Prosím..." zamumlal a vyhýbal se mi pohledem, zase, ale nějak moc jsem to neřešil.

,,Samozřejmě." usmál jsem se.
,,Můžu?" radši jsem se ještě zeptal, abych Haechana nějak nerozhodil nebo něco. Haechan přikývl a pytlík mi dal. Hned jsem pytlík otevřel a vrátil ho Haechanovi, aby nemusel příliš dlouho čekat na své bonbóny; už na ně čekal déle, než je třeba.

,,Jméno?" promluvil najednou, jakmile snědl první bonbón.

,,Cože?" koukl jsem na něj lehce zmatený jeho otázkou.

Haechan chvíli přemýšlel, a pak zase promluvil.
,,Tvé jméno?" do pusy si dal další bonbón.

,,Ah..." došlo mi to.
,,Jmenuji se Mark." usmál jsem se.

,,Já jsem Haechan." ukázal prstem na sebe, abych měl stoprocentní, že myslí sebe.
,,Mark." ukázal na mě.

,,Ano, správně." široce jsem se usmál. Haechan si zatleskal a dal si další gumový bonbón do pusy.

Roztomilé, velice roztomilé.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Další kapitola je na světě !!
Doufám, že se vám líbí 😊

Už máme interakci Marka a Haechana... ♡

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere