,,Marku!" zavolal na mě, přes celou restauraci, můj vysoký kamarád. To samozřejmě zapříčinilo několik moc nepříznivých pohledů od lidí, kteří si zde chtěli v klidu sníst své jídlo.

Pouze jsem na něj zamával rukou a zároveň mu pokynul, aby šel za mnou. Ne jen, že vyčnívá svou výškou, ale také pronikavým hlučným hlasem.

,,Tak co, starý brachu?" hned, jakmile byl v dostatečné blízkosti, mě dlouhán obejmul.

Objetí jsem mu oplatil a zasmál se.
,,Starý brachu? Vždyť jsme stejně staří, Lucasi." připomněl jsem mu.

,,Detaily." překroutil očima, ale i tak se usmál.
,,Tak dlouho jsem tě neviděl. Nezmenšil si se náhodou?" řekl sice s nevinným tónem, ale já moc dobře věděl, že mě chce pozlobit.

Hravě jsem ho praštil do ramene.
,,To ty jsi se zvětšil. Musím se zaklánět tak moc, až mě z toho bolí za krkem." postěžoval jsem si.

,,Ha ha ha." oba jsme se tomu zasmáli a usedli k volnému stolu.

,,Už jsem nám objednal, jestli nevadí?" podíval jsem se na něj a napil se vody, kterou mi před chvílí přinesli.

,,Ne, vůbec ne." usmál se na mě.
,,Doufám, že jsi objednal něco dobrého."

,,Pro tebe je všechno dobré." namítl jsem.
,,Takže bych se nespletl vůbec s ničím."

Lucas se zasmál.
,,Taky pravda." uznal a pokýval hlavou.

Jídlo nám po chvíli přinesli a my jsme se do něj s chutí pustili; hlavně Lucas, který vypadal, že nejedl několik let.

,,No a... Už sis našel nějakou tu práci?" zeptal se Lucas, když jsme vyšli z restaurace.

,,Ještě ne." vydechl jsem a kopl do menšího kamínku, který se jen tak válel na chodníku.
,,Ani nevím, co si tu mám najít. Když jdu někam na pohovor, tak je buď pozdě a nebo se jim něco nelíbí." povzdechl jsem si.

,,Uhm." pouze kývl hlavou a nad něčím začal přemýšlet.
,,A nechceš třeba hlídat děti?" navrhl.

Na to jsem byl schopný se pouze zasmát.
,,Tak to byl dobrý vtip." pokroutil jsem pobaveně hlavou.

,,Myslím to vážně, Marku." zastavil se a já udělal to samé.
,,S dětmi to umíš a nic moc k tomu nepotřebuješ."

,,Lucasi, nedělej si srandu." zamračil jsem se na něj, ale z jeho tváře jsem dokázal vyčíst, že to myslí vážně.

,,Pokud teda nemáš záznam na polici." dodal a trochu se tomu zasmál. Pouze jsem nad ním překroutil oči a pokračoval ve své chůzi.

,,Čekej na mě!" jeden krok a Lucas byl hned u mě; on je prostě příliš vysoký.
,,Vždyť je to dobře placená práce. Nevím, co se ti na ní nelíbí."

,,Neřekl bych, že je to přímo práce." namítl jsem a letmo na něj koukl.
,,Spíš něco jako brigáda."

,,Tak to můžeš dělat, dokud si nenajdeš něco lepšího."

Chvíli jsem nad tím přemýšlel.
,,Tak hlídání dětí říkáš, jo?" jeho nápad se mi vcelku zamlouval.

,,Uhm." Lucas přikývl.

,,Ale tak... Proč ne? Vždyť to nemůže být tak hrozné." pokrčil jsem rameny. Lucas se pouze usmál a my už v tichosti pokračovali v cestě na zastávku.

Na zastávce jsem nasedl do trolejbusu, samozřejmě jsem se ještě před tím stihl rozloučit s Lucasem, a jel domů, kde jsem si sedl k počítači a začal hledat někoho, kdo by potřeboval hlídat dítě nebo víc dětí (nejlépe v mém okolí, nechce se mi kvůli nějakému spratkovi jezdit až na druhý konec města).

,,A hele!" řekl jsem nadšeně, když jsem konečně našel něco, co mi vyhovuje.

Klikl jsem na fotku, na které byl vyfocený inzerát a hned mě to přemístilo na Instagramovou stránku jednoho kluka, který onu fotku inzerátu přidal.

,,Vypadá celkem mladě." zamumlal jsem si pro sebe, když jsem projížděl jeho fotky, které na Instagramu měl.

No co?
Musím se ujistit, že to není nějaký úchyl, který jen láká bezbrané lidi k sobě domů, a pak jim tam něco provede; v dnešní době je možné všechno.

Po menším zkoumání profilu neznámého, jsem mu napsal, protože jsem uznal, že by to tedy úchyl být nemohl (ale stále jsem měl své menší pochybnosti).

LeeMark
Ahoj, na internetu jsem našel tvůj příspěvek s inzerátem na hlídání dětí. Rád bych věděl zda ještě platí.

Moonie
Ahoj. Ano, inzerát stále platí.

LeeMark
Opravdu? Tak to je super... Mám přijít na pohovor nebo tak něco? Rád bych se k práci přihlásil.

Moonie
Stačí, když mi teď zodpovíš pár otázek a pošleš fotku, abych věděl, že nejsi starý úchyl nebo něco podobného. Také ti zde odpovím na jakékoliv otázky, které budeš mít ty. Samozřejmě, jak se spolu sejdeme, tak bych ti mohl vše lépe upřesnit.

LeeMark
Dobře, tak se ptej.

Neznámý, který se mi představil jako Taeil, se mě ptal na klasické otázky jako 'kolik mi je', 'jak se jmenuji', a tak podobně. Otázky nám zabraly tak patnáct minut, a pak byl prostor na mé otázky či dotazy. V daný moment mě žádné nenapadly, tak jsem to nechal tak s tím, že se kdyžtak zeptám později.

Taeil mi poté napsal číslo jeho telefonu, adresu a čas, kdy k němu mám zítra přijít. Rozloučili jsme se, vypl jsem počítač a zvedl se z postele. Šel jsem ke skříni, ze které jsem vytáhl čisté pyžamo a šel do koupelny se osprchovat. Po osvěžující sprše jsem se usušil, oblékl a šel si rovnou lehnout.

,,Mark Lee?" zeptal se mě muž menší postavy, jakmile mi otevřel dveře od jeho domu.

,,Ano, to jsem já." nervózně jsem se usmál.
,,Hádám, že ty jsi Taeil?" otázal jsem se.

,,To hádáš správně." uchechtl se.
,,Pojď dál." dveře otevřel víc, abych kolem něj mohl projít a já tak učinil. Musím uznat, že to u něj vypadá velice útulně a čistě, na to, že tu bydlí dítě, které budu nejspíš hlídat.

,,Posaď se." sedl si na pohovku v obýváku a já udělal to samé.

,,Napadli tě nějaké otázky nebo dotazy?" podíval se na mě a čekal na mou odpověď.

Záhadným způsobem mě jeho otázka překvapila a já se snažil v paměti zapátrat, jestli jsem měl nějakou otázku. Ovšem, než jsem stihl něco říct, Taeil mě opět přerušil.

,,Nechceš něco k pití?" začal se pomalu zvedat, kdybych něco chtěl.

,,Ne, ne. To je dobrý, děkuji." pousmál jsem se na něj.

Taeil přikývl a zpět si pohodlně sedl na pohovku.
,,Promiň, můžeš se ptát." úsměv mi oplatil.

,,Chtěl jsem se zeptat, jestli jsou tu nějaká pravidla, která musím dodržovat." vzpomněl jsem, co bych rád věděl, a tak jsem se na to rovnou zeptal.

,,Pravidla tu jsou, ale spíš pro Haechana." odpověděl mi.

,,Haechana?" nakrčil jsem obočí; v danou chvíli mi nedošlo, kdo to může být.

,,Oh!" plácl se do čela.
,,Haechan je ten, o koho se budeš starat." pousmál se.

Přikývl jsem; to mě opravdu mohlo napadnout.
,,To je tvůj syn?" optal jsem se ho.

,,Ne, Haechan je můj mladší bráška." opravil mě. Tak to dává mnohem větší smysl.

,,Ale zpět k těm pravidlům." Taeil se zvedl a někam odešel.

Po chvíli se vrátil i s papírem formátu A4 popsaným z obou stran a ještě k tomu zalaminovaný. Papír mi předal a já si ho začal pročítat.

,,Ty pravidla jsou vlastně svým způsobem i pro tebe." začal a já mu věnoval svou pozornost, přečíst si to mohu později.
,,Je tam vše, co má a nemá Haechan rád, a také, co dělat v daných situacích, kdyby měl svou chvíli."

,,Svou chvíli?" nechápal jsem, a tak jsem poslední dvě slova zopakoval, aby mi vysvětlil o co jde.

,,Ehm..." Taeil se na chvíli zasekl.
,,Nechtěl jsem to psát včera, protože jsem tě nechtěl od práce odradit." sklopil pohled.

Co mi nechtěl napsat?
Napadla mě hned první otázka, která mi začala šrotovat v hlavě.

Je snad ten záhadný Haechan vrah?
Nebo snad nadpřirozená bytost?
To je naprostá hovadina, proč by dítě bylo vrahem...

,,O co se jedná?" zeptal jsem se klidně, jak jen mi to šlo.

,,Haechan má autismus."

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Jsem zpátky a jdu vás otravovat s další fanfikcí !

Vím, že je to teprve první kapitola, ale i tak doufám, že se líbila ♡

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere