Zastavilo se jí srdce, když na ni plně dolehlo, kde přesně se nachází.

Její první myšlenkou bylo pouhé jedno slovo.

Ne.

Po tomhle slově se v její mysli rozhostilo naprosté ticho, jaké nezažila již opravdu dlouho. Samozřejmě netrvalo dlouho, než ticho zaplnila navazující slova, jež jí však, na rozdíl od jiných časů, nezpůsobovaly bolehlav.

A proč ne? Nakonec, co jsi chtěla celou dobu dělat? Bezvýznamně se ploužit po krajině jako tělo bez duše? Nemyslím. Věděla jsi, že někam jdeš, že tě něco někam táhne. Teď víš, kam jsi došla. Domů. Proč to zahazovat?

Byl to ovšem stále její domov? Po tom všem, co jim způsobila? Možná ne, usoudila. Možná ji někteří nepřijmou zpět. Ona však věděla, že ano, opravdu se nachází doma. Cítila to hluboko v srdci. Teplo se jí rozlévalo celým tělem a rozjasňovalo jí mysl. Představa opětovného shledání s rodnou smečkou a možná i matkou ji nadchla.

Instinktivně, aniž by přemýšlela nad možnými následky, zvedla hlavu a zavyla. Sotva její hlas utichl, nastražila špičaté uši, zdvihla tlapku a čekala, ozve-li se někdo v odpověď.

Nemusela čekat dlouho a z údolí pod horami, kde se nacházel tábor, k ní dolehlo vytí osmera vlků, v nichž se jasně zračilo překvapení. Radostně poskočila, když nejeden z hlasů poznala, zejména když si uvědomila, že jeden z nich je opravdu její matky.

To znamená, že smečka nebyla ztracená.

Přestože ve svém vytí nedala najevo žádné nepřátelské myšlenky, měla se na pozoru. Byla pryč několik let, které mohly udělat mnoho, a nebyla si jistá, jestli se v nich nedržel vztek. Nevylučovala to, vzhledem k Whiteclawově smrti a tomu, že se jednoduše vzdala své pozice Alfy.

Na druhou stranu, když odcházela, předávala vedení do správných tlapek – její matce, bývalé Alfě, na jejíž místo nastoupila, sotva dosáhla plnoletosti, jelikož ona se jej kvůli ztráty Ševa vzdala. Díky matčiným zkušenostem se však Aurora při odchodu nebála strádání smečky.

Nemusela uhánět nějak daleko, přestože jí smečka nešla naproti. Nejprve zpomalila do klusu, poté do kroku. Přistihla se, že se zvědavě rozhlíží kolem, aby zjistila, kolik se toho změnilo, a s překvapivou radostí shledala, že vše zůstalo tak, jak bylo po celou dobu jejího vyrůstání.

Pod tlapkami jí křupal jemný poprašek sněhu, ale zima ji nedráždila. Dávno naučené dovednosti, jež se v mírnějších životních podmínkách stáhly do jejího nitra, se draly na povrch, připomínaly jí, co všechno se v této krajině naučila – že zde zjistila, jak přežít.

Chladu si nevšímala, její plnou pozornost měl tábor. Stále ho ze stran obepínaly kameny, jež za tuhých nocí zastavovaly krutý mráz před proniknutím do nor a bránily obyvatele tábora. Zalila ji vlna nostalgie, vzpomněla si totiž, jak po kamenech jako malé vlče lozila a snažila se napodobit dospělé vlky, kteří si zde nacházeli pohodlná místa pro vyhřívání na slabém Slunečním vlkovi.

Přerušila své rozjímání nad časy minulými a zašilhala na skupinku vlků před sebou. Přelétla je pohledem a ne nějak zběžně, potřebovala vědět, jak na tom jsou.

Tři vlky neznala, ovšem dle jejich pachů a vzhledu si snadno domyslila, že se jedná o mladé starších členů smečky. Divže při té myšlence spokojeně nezavrněla. Zbývající pětici poznala snadno. Smečka se však změnila, nenašla Whiteclawovu matku, pouze jeho otce, stejně tak scházeli dva další vlci. Nebylo pravděpodobné, že by odešli, spíš je dostihla smrt, ať už ve službě smečce nebo kvůli stáří.

Její matka stála vepředu, hlavu hrdě vztyčenou, dávajíc najevo, kdo smečku vede. V jejích očích se přesto zračila únava a teď, když před ní stanula její dlouho ztracená dcera, i úleva a naděje. Její zrzavý kožich na některých místech téměř vybledl a kvůli jejímu věku, neztrácela však na své kráse a lesku, což vypovídalo o životní situaci smečky.

Aurora uctivě sklonila hlavu i pohled k zemi a stáhla uši, nakrčila přední tlapky v mírné pokloně. „Matko," hlesla na pozdrav. Uctivé gesto však patřilo pouze matce, nikoli Alfě. Bylo to znamení pro to, co přijde. Příprava na výzvu.

Naklonila hlavu na stranu, ovšem i ona napodobila její gesto. „Dcero," pousmála se. „Je to dlouho, co jsem tě viděla naposledy. Kde jsi byla?"

Narovnala se a přikývla. „Daleko za horami i lesy v krajině, kde si o celoročním sněhu mohou pouze zdát a kde je za Jasného světla nesnesitelné horko. Vedla jsem tamní smečku několik let, ale touha vrátit se zpět domů nakonec zvítězila. Nahrával tomu fakt, že má bývalá smečka se spojila s jinou a já své bývalé Betě i jejímu druhovi věřím, že s nimi na pozici Beta páru nebude smečka strádat, stejně jako jsem tomu věřila, když jsem ti předávala vedení. Jak vidím, nemýlila jsem se."

„Ale teď chceš tu pozici zpátky," pronesla Lairen, černobílá vlčice stojící hned za Alfou. Aurora usoudila, že povýšila na pozici Bety, a musela přiznat, že s tou volnou souhlasí. Lairenina slova však byla prohlášením, nikoli otázkou.

Samotářka zabodla pohled na vlčici a rozhodla se zariskovat. „Nemýlíš se, Beto Lairen." Doufala jen, že ani ona se nemýlila s titulem, jejž jí přisoudila, ovšem podle jemného úsměvu, jež vlčice vyčarovala na své tváři, hádala správně.

„Ráda tě zase vidím," špitla Lairen.

„Já vás taky," přiznala Aurora upřímně. „Vás všechny. Po cestě sem jsem potkala Taudi. Řekla mi, co se stalo... s Whiteclawem."

Vlci nervózně přešlápli, všichni ve smečce věděli o tomhle citlivém tématu. Byl to Mitrah, černý vlk a otec Whiteclawa, kdo jí odpověděl: „Vím, že to muselo být bolestné, a taky vím, co se ti asi honí nebo honilo hlavou, ale Auroro, věř mi, když ti říkám, že smrt tvého druha není tvá vina. Nikdo ti to nedává za vinu, ani já ne."

Zamrzla na místě, oči vytřeštěné, dech zatajený. To znamenalo, že Taudi o tom opravdu věděla. „Ale jak...?"

„Všichni o tom věděli," podotkl rudohnědý Stunt. „Ještě když jsi byla ve smečce. Nějakou dobu po tvém odchodu nám to prozradil Whiteclaw sám. Víme, co se mezi vámi dělo, nejsme slepí ani hloupí, mimochodem. A taky víme, že jednoduše nebylo možné změnit způsob, jakým jsi o něm smýšlela. Vlčí duchové mají někdy zvrácený smysl pro humor, že?" zavrčel, čímž si vysloužil šťouchnutí do boku od neznámé mladé bělavé vlčice.

Váhavě přikývla, ale setrvala v tichosti. Potřebovala si rychle utříbit myšlenky, aby byla schopna dále fungovat s tím novým zjištěním. Od srdce se jí však do těla rozlilo teplo. Není to tak, že by mě nenáviděli kvůli jeho smrti. Nevyčítají mi to.

Zhluboka se nadechla, navzdory jejich tvrzení se musela zeptat. „Ráda bych se vrátila na pozici Alfy, jež mi náleží krví. Nebudete-li však stát o Alfu, jež svým odchodem zapříčinila smrt jednoho z členů rodné smečky a ohrozila ostatní, pochopím to."

„Auroro," přilákala Alfa její pozornost opět k ní, „netušila jsi, co svým odchodem způsobíš, a Whiteclaw měl možnost odejít s tebou. Opravdu, není to tvá vina. Nemohu sice mluvit za ostatní, ale já bych ráda dožila ve smečce, kterou vede má dcera."

Nestačila se obrátit na ostatní, když souhlasně zavyli. Až na trojici mladých si ostatní pamatovali Aurořino vedení. Za jejích dob se smečce dařilo a ona se soustředila na zájmy vlků, neviděli důvod, proč si odepřít dobrého vůdce. Trojice znala příběhy, jež mezi sebou starší vyprávěli, a nejeden z nich souvisel s Aurorou, takže se ochotně přidali k moudřejším starším vlkům.

Aurora pomalu zavrtěla ocasem, v očích jí zaplál oheň a radost. „Dobrá tedy," prohlásila, napřimujíc se, aby působila větší. „Pak tedy vyzývám Alfu Eilon na souboj o vedení smečky."