ø jude ø

Až později si Jude uvědomil, že měl Rain narozeniny.

V úterý. Ten den, který celý prospal a probudil se, jen aby ho oslovil jako Calluma. Narozeninový dárek na míru, opravdu.

Vzpomněl si na to, když mu Rain vlastně ujasnil, co je pořádně za den. "V pondělí se to stalo. V úterý jsi se večer probudil. A dneska je středa."

"Narozeniny," vyhrkl. "Měl jsi včera narozeniny."

Rain chtěl něco říct, ale zavřel zase pusu. Lehce našpulil rty. "Popravdě, ani jsem si to neuvědomil. Na to jsem byl až moc ve stresu."

Jude si povzdechl. "Přísahám, že jsem měl pro tebe lepší dárek, než je tohle," zamumlal a přejel pohledem své tělo, které se nemohlo pohnout bez doprovodu šílených bolestí. "Takže Aura má narozeniny za necelé tři týdny. Doufám, že už se budu moct alespoň normálně hýbat."

"Na moje letošní narozeniny bych kolektivně zapomněl," promluvil Rain konečně. "Myslím, že to, že jsi přežil, je dostatečným dárkem."

Jude se musel lehce uchechtnout, protože bylo na čase jít s pravdou ven. "No, stejně půlka mého dárku bylo to, co jsem nám na včerejšek naplánoval. Takže je to pryč."

"Neřeš to, Jude," mávnul rukou Rain. "Když se ti to stalo... Myslel jsem jen na tvá slova z neděle."

Jude se zamračil. "Co jsem říkal?"

"Večer. Jak jsme se bavili o nás a ty jsi říkal, že nechceš dojít do toho stádia, kdy nás budeme brát jako samozřejmost. A na druhý den se ti stalo tohle. Větší uvědomění, že nic v životě opravdu není samozřejmost, jsem nikdy nezažil."

"Když se to tak vezme, docela jsem to zakřikl, že?" pousmál se smutně Jude.

Rain se lehce uchechtl. Ne ale pobavením. "Dvě hodiny jsem ani nevěděl, jestli žiješ. A už jsem si myslel, že ta odfláknutá pusa v kanceláři byla naše poslední. Nemohl jsem uklidnit Auru, protože byla traumatizovaná a neustále se ptala, kde jsi, kam jsi zmizel. Víš, co ji až uklidnilo? Až jsem ji oslovil princezno. Tak, jak jí říkáš ty."

Judeho tato slova mírně zaskočila. Stále si pořádně neuvědomoval, jak moc ho Aura přijala, jak na něj reagovala. Už snad mohl i říct, že v jejích očích měl téměř stejné postavení jako Rain. On sám se tomu nebránil, Rainovi také nevadilo, že od začátku to brali tak, že zkrátka budou spolu. Že třeba jednou Jude bude jejím nevlastním tátou.

Stále mu to nedokázalo. I když si byl po pouhých třech měsících jistý, že takovou budoucnost přesně chtěl.

Než Jude stihl odpovědět, do pokoje se vrátili jeho rodiče. Dali jim s Rainem chvíli o samotě, zatímco postávali na chodbě. Jude se ještě na Raina podíval. "Budeš mi muset ještě povyprávět, co se všechno stalo. A jak to probíhalo s Aurou."

Rain se pousmál a přikývl. Jude přelétl pohledem oba rodiče. "Tak ale aspoň předpokládám, že jste se všichni tři sblížili?"

Dostalo se mu třech překvapených pohledů. Rain nevěřícně zavrtěl hlavou. "Kdybych mohl, asi tě teď praštím. Dokážu si představit lepší způsoby."

Jude se svému vtípku jediný plně zasmál. "A Aura?" podíval se na mámu. "Propásl jsem seznámení s Aurou?"

Jeho máma ale zavrtěla hlavou. "Usoudili jsme, že na to nebyly nejlepší podmínky."

"Když už mluvíme o Auře, budu se muset za ní za chvíli vrátit. Musím ji pozorovat, jestli to celé nějak neovlivnilo její chování a Elsie si nevšimne všeho," zamumlal.

Jude se nemohl dočkat, až mu bude dostatečně dobře na to, aby vydržel i energetickou Auru. Rain totiž očividně chtěl zůstat s ním, zároveň ale samozřejmě musel být s Aurou. A poprvé se tyto světy zkrátka neshodovaly.

"Jak vidíš, já už jsem v pohodě, teď je čas dávat pozor na Auru," promluvil Jude.

"Říká někdo, komu obvazy a sádra zakrývají devadesát procent těla," odpověděl Rain. "Nehledě na to, že se nemůžeš téměř ani hýbat."

"Však přijdeš zase zítra," protočil očima Jude. "Nedělej si s tím hlavu."

"Zítra? Chci za Aurou, abych mohl přijet ještě odpoledne. Nepřipadá v úvahu, že bych přijel až zítra." Rain vypadal až ublíženě, že si snad Jude myslel, že dvacetiminutová návštěva po tom, co se probudil, by mu mohla stačit na celý den.

Judeho to zahřálo u srdce. Přece jen volal Rainovi v šest ráno, že ho potřebuje, což znamenalo, že ho chtěl mít maximálně u sebe. Samozřejmě ale věděl, že přesto všechno je Aura priorita. Ani ve snu by ho nenapadlo sobecky Raina nutit, aby u něj zůstával, když měl být s Aurou.

Zachránil Auru. Připomínal si to každou chvíli. Kdyby to neudělal, kdo ví, jestli by byla vůbec naživu. Zničilo by ho to, nemluvně o Rainovi. Takže i když věděl, že není úplně připravený čelit Auřiným návalům energie, chyběla mu. Chtěl ji vidět.

"Co kdybys přišel i s Aurou?" zeptal se Raina. "Odpoledne. Chtěl bych ji vidět."

"Jude, nevím-" začal jeho otec, ale Jude se na něj podíval a přerušil ho.

"Jen na chvilku. Třeba pět minut. Chtěl bych ji vidět. Jinak samozřejmě vím, že nejsem ve stádiu, kdy by tady mohla být dlouhou dobu."

Rain nevypadal vůbec přesvědčeně. Krátce se o tom už pobavili, že by přišla tak za dva, tři dny a mohla tam s nimi zůstat klidně i hodiny.

"Bude to v pohodě," řekl Rainovi. "Když... Když jí nějak vysvětlíš, že jsem zraněný, ona to určitě pochopí. Bude opatrná."

"Netuší, že se ti něco stalo," odpověděl Rain tiše. "Neviděla tě, když tě Callum srazil. A nevím, jak si vysvětlila, že si na hřišti najednou zmizel a najednou s ní byla cizí žena, ale doteď to neví."

"Je to samozřejmě na tobě," vyhrkl. "Nebudu tě přemlouvat. Ale klidně ji můžeš odpoledne vzít s sebou. Na chvíli."

Rain se na dlouhou chvíli zamyslel. Judemu bylo téměř jasné, co přesně zvažoval. Nevyhnou se tomu, aby jí řekli, že se mu něco stalo. Jude už teď věděl, že nějakou tu chvíli bude odkázaný na vozík. Navíc, Rain mu nabídl, aby po ten čas byl u něj.

"Dneska ráno se málem začala vztekat, když jsem jí nechtěl říct, kde jsi," zamumlal si spíše pro sebe. Pak vzhlédl. "Pět minut. Více ne. Bojím se, že bude až moc energetická a ublíží ti."

"Bude to v pohodě," zopakoval Jude, ale přikývl. "Pět minut. Více ne."

Jeho rodiče zase tolik přesvědčeně nevypadali, ale Jude měl stejně jasno. Rain se zvedl ze stoličky a vytáhl telefon. "Zavolám Elsie, ať si vezme mé druhé auto a přijede i s ní, co ty na to?"

"Šlo by to?" zeptal se překvapeně. Teď by to bylo ještě lepší, protože se cítil relativně dobře. Místy se mu motala hlava, někdy ho zase něco bolelo způsobem, že to bylo k nevydržení. Teď bylo vše více než snesitelné. Odpoledne ho ještě čekala nějaká vyšetření, po kterých by se určitě vrátil ještě více rozbolavěný, stejně jako včera.

"Jo. Zavolám Elsie, ať mi napíše, až tu budou. Vezmu Auru do koutku nebo někam a zkusím jí to nějak vysvětlit. Pak bychom přišli za tebou, hm?"

V tu chvíli se Judemu povedl první pořádný úsměv, protože i když to bolelo, nedokázal ho zkrátka zastavit. Uvidí Auru.

Rain pokoj opustil, aby sestře zavolal. Jeho rodiče snad ani nemrkli od toho, co tento nápad vyslovil nahlas, a upřeně ho sledovali. "Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptala se ho máma. "Je to pár hodin, co ses probudil. Jsi ještě slabý."

"Nemám v plánu s ní tady stavět bunkry," protočil očima, i když to bylo přesně to, co by s ní nejraději dělal. Stavěl jí bunkry, následně jí četl pohádky uvnitř. "Chci ji jen vidět. Stačila sekunda a ona mohla být ta, co by ležela na mém místě. Jestli vůbec."

"Já to chápu, ale nemohlo by to ještě počkat?" pokračovala jeho máma.

"Vím, že ti to přijde, šílený, ale Aura... Je to šílený, ale já ji beru jako vlastní. Potřebuju ji vidět," řekl rozhodným hlasem. Tedy, alespoň v rámci možností.

Jeho rodiče netušili, jaké pouto mezi sebou měli. A když Aura přijela, zatímco všichni očekávali energetický výbuch, který by mu mohl ublížit, překvapila naopak všechny úplně jiným způsobem.

ø

příští kapitola bude 🥹🥹🥹