ø rain ø

Když se Jude probouzel, probíhalo to pomalu.

Rain ho držel za ruku. Ava mu totiž řekla, že často, když se lidé probouzí, nejprve třeba tikají prsty. A to se přesně stalo.

Jude lehce pohnul prsty, jako by se ujišťoval, jestli ho opravdu někdo drží za ruku. Rain zpozorněl.

"Jude?" oslovil ho. Žádné odpovědi se mu ale samozřejmě nedostalo. "Jude, Jude, Jude," opakoval Rain jeho jméno. Třeba ho tak přivolá. Třeba se pere sám se sebou a když ho uslyší, probudí se.

Nepouštěl jeho ruku, a tak ucítil i ten druhý pohyb. Stiskl tlačítko na sesternu. Jude se probouzel.

Byl tam v tu chvíli sám. Judeho rodiče v nemocnici strávili celou noc až do chvíle, než přijel Rain, a tak si jeli taky trochu odpočinout. Ani Ava už neměla směnu.

Sestřička v pokoji byla rychleji, než by si myslel. "Probouzí se," řekl jí krátce. "Hýbe prsty."

Sotva to dořekl, Jude cukl lehce i hlavou. A pak lehce otevřel oči.

Rainovi v tu chvíli spadl neuvěřitelný kámen ze srdce, protože všichni mu mohli říkat, co chtěli, ale stále v něm žil ten malý strašák, že se Jude přece jen neprobudí.

"Jude," oslovil ho znovu Rain a Judeho hlava se k němu lehce natočila. Zamžoural na něj.

Sestřička k němu přistoupila z druhé strany. "Slyšíte mě, pane Lewisi? Stačí když přikývnete," zeptala se ho. Jude nepatrně přikývl. "A vidíte mě? Můžete prosím sledovat tohle světýlko?"

Judeho zorničky se pohybovaly pomalu, ale následovaly světlo. Rain si oddechl. Reagoval. Vypadal, že je v pořádku.

Světlo ho o něco víc probralo a on tak otevřel oči více. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Rain raději veškeré mluvení nechával na sestřičce. 

"Jste v nemocnici, pamatujete si, co se stalo?" zeptala se.

Jude se na ni dlouze podíval. Pak se podíval i na Raina. A pak zavrtěl hlavou. Nevěděl. Nepamatoval si to. 

"To nevadí, to se stává," řekla v klidu sestřička. "Pravděpodobně si do pár hodin vzpomenete."

Jude jako by ji neposlouchal. Sledoval Raina pohledem, který nedokázal přečíst. Pak shlédl na jejich ruce. Rain ho stále jemně držel za ruku. "Jude?" zašeptal.

Tohle se mu nezdálo. To, jak se na něj Jude díval, to, jak shlédl na jejich ruce. Nebyl to ten pohled, kterému se vždy dostávalo. Ani zdaleka. Jude se na něj díval jako na cizince.

"C-" začal, ale nejprve si musel odkašlat. "Callum, že? Jsi Callum?"

Rain zkameněl. Přišlo mu, jako by se celý jeho svět v tu chvíli zhroutil. Jude by si nedělal srandu z něčeho takového. Nemohl. Co to znamenalo? Že si toho nepamatoval více, než jen tu nehodu?

Na to Rain ani nepomyslel. Myslel si, že až se Jude probudí, všechno už bude v pořádku. Ani ve snu ho nenapadlo, že dostane další ránu do srdce. Ještě takovou. Callum. Nemohl na to jméno ani pomyslet bez toho, aby nepocítil neuvěřitelný vztek.

"Rain," opravil ho. "Já jsem Rain, Jude. Víš, kdo jsem?"

Zamyslel se. "Rain," zamumlal si pro sebe. Najednou to jeho jméno z jeho úst znělo strašně cize. "Rain," zopakoval. "Oh? Hlídal jsem ti dceru, že?"

Rain pustil jeho ruku. Jestli si nepamatoval nic z toho, co se stalo pak, nevydrží to. Zkrátka ne. Za posledních dvacet čtyři hodin se tak tak držel, tohle je přesně něco, co by ho mohlo dorazit.

"Více si nepamatuješ?" zeptal se. "Nehlídal jsi mi jen dceru."

Jude pomalu zavrtěl hlavou. "Měl bych? Já... Co se mi stalo?" A přemístil pohled zpátky na sestřičku. 

Rain se snažil silou vůle udržet ty slzy v sobě. Tohle nemohla být  pravda. Prostě ne. Po tom všem nemohlo přijít ještě tohle. 

Nemohl přijít za Aurou a říct jí, že Jude si ji skoro nepamatuje. To by ji zlomilo. 

Sestřička mu řekla něco ve stylu, že si s ním přijde promluvit doktor. Upřímně, moc nevnímal. Byl mimo. Judeho ztráta paměti ho naprosto rozhodila, že si ani nevšiml, když sestřička přešla k němu a poprosila ho, jestli by mohl jít s ní.

Naposledy se na Judeho podíval. Pak se otočil a pokoje opustil. 

"Nevěste hlavu," řekl mu sestřička, sotva se dveře za nimi zavřely. "Dočasná ztráta paměti nebo zmatení, to je docela časté. Vím, že to bolí. Ale pravděpodobně se z toho do pár hodin dostane. Utrpěl velké zranění a šok, hlava se s tím vypořádává po svém."

"Je šance, že si nevzpomene vůbec?" zeptal se Rain tiše.

"Vždycky je," přiznala. "Ale za uplanulých dvacet čtyři hodin nám pan Lewis ukázal, že je bojovník. Nebála bych se toho."

Rain nepatrně přikývl. Sestra ještě pokračovala. "Možná bude lepší, když se vrátíte domů. Přijďte zítra. Věřím, že už na tom bude mnohem lépe. Stejně teď pan Lewis nejspíše podstoupí několik vyšetření, abychom se ujistili, že je vše v pořádku."

A tak se Rain vydal domů dříve, než by čekal. Byl zdrcený? Ano. Ale to už byl jeho konstantní stav posledních několik hodin. 

Elsie s Aurou si hrály u ní v pokojíčku, když se vrátil. Elsie okamžitě vyskočila na nohy, zavřela Auru v pokoji a došla za ním. "Tak co? Nějaké novinky?"

Rain se na ni prázdně podíval. "Probudil se. Ale nic si nepamatuje."

Elsie nakrčila obočí. "Jakože... tu nehodu?"

"A nás. Nepamatuje si nás. Myslel si, že jsem Callum. Až když jsem mu řekl své jméno, vzpomněl si, že kdysi hlídal Auru. Toť vše."

"Panebože..." vydechla Elsie a Raina objala. To byl moment, kdy Rain už více slzám nebránil. Dostaly se na povrch. 

Aura mezitím vyšla z pokojíčku. Přišla za nimi, zatahala Raina za triko a dožadovala se odpovědi, proč pláče. Co jí ale měl říct? Nemohl jí říct pravdu. Ne, dokud tady byla šance, že se všechno napraví.

Uvědomoval si, že ta šance byla. Přesto ho to ale neuvěřitelně bolelo. 

Klekl si k ní. Aura se ho snažila obejmou t stejně jako Elsie, což ho lehce rozesmálo. "Velcí kluci neplakaj," prohlásila.

"Víš, já bych řekl, že je to lež," odpověděl. "Všichni můžou plakat."

"Nemůžou!" stála si za svým. "Táta nikdy neplaká!"

Uchechtl se. "Ty jsi mi ale rozumbrada. Jak vidíš, pláče."

Svůj slib ale dodržel. I když se na to vůbec necítil, začal s Aurou tu novou knihu, kterou jí slíbil. Sice ho Jude nehorázně poznamenal, ale nemohl přestat být tátou jeho princezny. Svět se točil dál. Aura ho dál potřebovala. 

Byl jí neuvěřitelně vděčný, když před spaním nedělala žádné scény a opravdu šla spát. Usnula ještě v snad rekordním čase. Když pak opustil její pokoj, hlasitě si povzdechl. Mohl se uvolnit. Nemusel už  udržovat tu image, že je v pořádku.

"Budeš v pohodě?" zeptala se ho Elsie, která seděla na sedačce a procházela si nějaké materiály pro stáž. Rain přikývl.

"Jen si dám sprchu a půjdu si lehnout. Jsem vyčerpaný."

"Pojedeš zítra za ním?"

Pokrčil rameny. "Já nevím," řekl upřímně. "Jsou u něj rodiče. Volal jsem jim, že se probudil. Nevím, jestli jim tam k něčemu budu. Momentálně jsem pro Judeho nikdo."

Elsie se na něj smutně podívala. "Kdybys cokoliv potřeboval, jsem hned o pokoj vedle, jo?"

Pokusil se o úsměv, vážně jo. Byl Elsie neuvěřitelně vděčný za to, jak neváhala přijet a byla ochotná mu s Aurou pomoct. Pak ji popřál dobrou noc.

Osprchoval se v koupelně, co měl v ložnici. Když si lehl, asi dvě hodiny zíral do prázdné zdi. Když už se mu zdálo, že se uklidňuje, vzpomněl si na Judeho pohled a na to, jak ho oslovil jako Calluma. Na to, co v tu chvíli cítil. A jeho oči zaplnily slzy na novo.

Nakonec ale usnul. Přece jen byl vyčerpaný, když předešlou noc téměř nespal. Jeho sny byly naprosto prázdné a bez smyslu, což přesně reflektovalo to, jak se cítil. 

Probudil se v šest hodin ráno. Ne sám od sebe, ale protože mu někdo volal. Nahmatal na stolku telefon a zamžoural na display. Judeho máma.

Okamžitě v něm hrklo. Stalo se něco? Nastaly nějaké komplikace? Proč by mu jinak volala tak brzy ráno? Zjistili na vyšetřeních něco vážného?

Opravdu zvažoval, že to nezvedne. Přišlo mu, že jeho pomyslná kapacita špatných zpráv byla za poslední dva dny naplněna. Ale nakonec se odhodlal. Jestli se opravdu něco stalo, nadával by pak sám sobě, že to ze sobeckých důvodů odmítl vzít.

Přijmul hovor, ale mlčel. Čekal, co mu paní Lewisová oznámí.

"Raine?" 

Hrklo v něm. Hrklo v něm, když uslyšel Judeho hlas a ne jeho mámy. Nevěděl, jestli tím dobrým nebo špatným způsobem.

"Jude?" oslovil ho. Byl opatrný. Stále nevěděl, jestli si ho Jude pamatoval nebo ne.

Uslyšel vzlyk. Jude brečel. "Přijedeš prosím?" ozvalo se zlomeným hlasem. "Já se strašně omlouvám za včerejšek. Ale potřebuju tě."

Nepotřeboval se ptát, jestli si ho pamatuje. Nepotřeboval se ujišťovat, za co se omlouvá. Judeho křehký hlas mluvil za vše. Odhodil ze sebe peřinu a posadil se. "Můžu přijet? Ještě nejsou návštěvní hodiny. A nejsem rodina."

"Je tady Ava. Bude to v pohodě," zamumlal.

"Okay," vydechl. "Za chvíli jsem u tebe."

Šlo slyšet, jak si oddechl. Rain si dokázal živě představit, na co myslel. Nedivil se, kdyby si myslel, že je Rain kvůli včerejšku naštvaný. "Děkuju," řekl po chvíli.

"A Jude?" zastavil ho Rain dříve, než mohl hovor tipnout.

"Hm?"

"Miluju tě."

Jude tentokrát s odpovědí neváhal. "Já tebe taky."

A tak měl jistotu, že si Jude opravdu vzpomněl. 

ø

vidíte, přežili jsme to!! jak vy tak já!! 

teď už mě nechcete zabít, že? alespoň doufám