ø rain ø

Rain nikdy po nikom nic nechtěl a už vůbec ne po jeho sestře. Uběhlo ale teprve pár hodin od Judeho incidentu (odmítal tomu říkat nehoda, protože nehoda to rozhodně nebyla) a on jí volal.

Byl doma. Musel jet domů kvůli Auře. Nemohl zůstat v nemocnici i s ní. Když opustil bok Judeho postele, šel si vyslechnout nemocniční psycholožku. Její výsledek byl, že Judeho opravdu neviděla, ovšem to, jak se na ni blížilo jedoucí auto, ji lehce traumatizovalo. Rain hned zavolal jejich dětské psycholožce. Hned další den tam s ní měl jet.

Také v nemocnici potkal Judeho rodiče. Schválně procházel kolem oddělení JIP, když už s Aurou odcházeli, a když je uviděl, poslal Auru do dětského koutku kousek od nich. Tohle totiž nebyla nejlepší situace na seznamování, ne, když očividně oba probrečeli poslední hodinu. 

Došel k nim. "Paní Lewisová? Pane Lewisi?" oslovil je opatrně. Zvedli k němu pohled. Především paní Lewisová vypadala, jako by brečela už tři dny v kuse, ne jen poslední hodinu.

"Oh, Raine," vydechla Judeho máma. Lehce ho pohladila po paži. "Rádi tě vidíme. Kde máš Auru? Je v pořádku?"

Rain kývl k dětskému koutku, na který šlo částečně vidět. Aura jen seděla na zemi a hrála si s plyšáky, které dostala od doktora.

Pohled na ni, na to, že je v pořádku, paní Lewisovou rozbrečel nanovo. Její manžel ji dal paži kolem ramen.

"Je v pořádku," dodal ještě. "Díky Judemu je," šeptl.

Chvíli s nimi ještě mluvil. Řekl jim, že by rád zůstal, ale že pro dobro Aury by měl jet domů. Pan Lewis ho ujistil, že kdyby nastaly nějaké změny, hned mu zavolají. Pak se s nimi rozloučil a došel pro Auru. 

Usnula ihned. Rain se jí ani nedivil. A hned, jak opustil její pokoj, vytočil číslo Elsie.

"No nekecej, že voláš taky někdy jako první!" řekla hned po druhém pípnutí. Neměla tušení. Netušila, co se stalo, co Rain v tu chvíli cítil, o co ji měl v plánu poprosit.

Dlouho neodpovídal. Nenacházel slova.

"Raine? Jsi tam? Slyším tě dýchat, musíš tam být." V jejím hlase už slyšel lehkou starost. Ani si neuvědomil, jak přerývaně, jak hlasitě dýchal.

"Jo," vydechl. Nasucho polkl. "Elsie, něco se stalo. A nikdy jsem tě o nic takového nežádal, ale potřebuju, abys přijela."

"Co se stalo?" zeptala se zmateně. "O čem to mluvíš?"

"Jude, on..." Polkl veškerá slova. "Je vážně zraněný. V nemocnici. Zachránil Auru před jedoucím autem, jenže sám byl sražený a teď je asi v umělém spánku nebo nevím a já neměl ještě ani chvíli to zpracovat, protože Aura mě potřebuje a-"

"Počkej, počkej, zpomal," přerušila ho Elsie. "Jaké jedoucí auto? Jak ji zachránil?"

Ani si nepamatoval, kdy naposledy před Elsie brečel. Snad na pohřbu Caroline? Což bylo snad poprvé, co ho viděla pořádně brečet. Ale když jí postupně a pomalu začal vysvětlovat vše, co viděl, slzy tekly samy. Musel vypadat strašně.

Trvalo mu to až nezdravě dlouho. Bál se, že jeho vzlyky probudí Auru. Nerad by, aby ho takhle viděla. 

Sotva domluvil, sotva řekl, jak Auru uspal, Elsie si přebrala slovo. "Můžu být u tebe zítra kolem jedné hodiny, když sednu na vlak v sedm ráno. Dřív nic nejede. Ráno vem Auru k té psycholožce a zkus to ještě nějak vydržet, odpoledne se už o ni postarám."

Naprázdno otevřel pusu. Ještě ji ani pořádně nepoprosil, aby za ním přijela, natož tak aby pohlídala Auru. Jeho máma ji kvůli nemoci pohlídat nemohla a hlídání nepřipadalo v úvahu. Nemohla teď být s nikým cizím. Elsie byla jeho poslední možnost a čekal, že ji bude muset alespoň chvíli přemlouvat.

"Jsi si jistá?" ujistil se. 

"Jsem, neboj. Stáž začínám v pondělí. Můžu u tebe v klidu do pátku být a postarat se Auru. A o tebe, jak tě tak slyším."

Rain si hřbetem ruky otřel slzy. "Ani nevíš, jak moc vděčný ti budu."

"Nemusíš," odpověděla. "A Raine? Je mi to strašně líto. Pořádně se vyspi. Jude tě bude potřebovat."

"Zkusím to," vydechl. "Ještě jednou děkuju."

Ráno jel k psycholožce co nejdříve. Doporučila mu, aby ji alespoň do čtvrtka nedával do školky a on nebo jeho sestra sledovali její chování a jestli je něco netradiční. 

A sotva vyšel, zavolal mu Ben z práce.

Rain samozřejmě nedal vědět, co se děje, zatím na to neměl. Jediné, co udělal, bylo, že po zbytek týdne zrušil všechny schůzky s klienty. Ben mu nejspíš volal kvůli tomuto.

Nechtěl to brát. Ale jeho povinnosti se zraněním Judeho neskpončily. A tak hovor přijal. A mlčel.

"Raine? Jak je na tom Jude?"

To bylo možná tak poslední, co čekal. Zastavil se uprostřed chůze a Aura se na něj zmateně podívala. "Jak to víš?"

"Oh? Nemluvil jsi s policií?"

"Měl bych?"

"Moje žena se synem byli na tom hřišti s Judem a Aurou, když se to stalo," řekl.

A Rain si spojil dílky skládačky dohromady. "Takže ty jsi byl ten, co mu zavolal pomoc." To mu sestřička říkala. Že manžel od té ženy zrovna přicházel a zatímco se ona snažila zabránit Auře, aby viděla tu zkázu, její manžel pomohl Judemu a zavolal pomoc. Ben.

"Ano, proto volám. Viděl jsem tě, jak jsi tam přiběhl, ale než mě policie zpovídala, byl jsi už na cestě pryč v sanitce. Máš nějaké informace o něm?"

Rain by stále lehce zaskočený, ale i tak ze sebe odpověď vysoukal. Nebo spíš jen to málo, co věděl. Naznačil Auře, ať se ještě v čekárně posadí. "Můžu mít ještě dotaz?" zeptal se tiše. Doufal, že ho Aura nevnímá. "Jak vypadal? Jak to celé vypadalo?"

Nevěděl, proč se ptá. Nevěděl, proč měl tu potřebu si v hlavě představit vše do posledního detailu, proč se tím chtěl mučit.

Ben si povzdechl. "Raine, promiň mi to, ale tohle ti vážně popisovat nebudu. Nebyl to hezký pohled-"

"Byl za autem, že? Musel přeletět až za to auto," zamumlal.

"Jak to víš?"

Polkl. "Viděl jsem ty krvavé stopy. Jinak to nedávalo smysl."

"Raine," vydechl. "Máš někoho, kdo by se mohl postarat o Auru? Myslím, že potřebuješ restart. Zpracovat to."

"Sestra přijede," odpověděl. "Ale restart u mě nenastane, dokud neuvidím hnít Calluma na doživotí ve věznici."

"Byl to on, že? Nebyl jsem si jistý," odmlčel se. "Každopádně tedy počítám s tím, že si bereš do konce týdne volno. Jen tě poprosím, abys mi tu a tam dal vědět, jak na tom Jude je. Ne kvůli práci, ale zajímá mě to jako přítele."

"Jasně," zamumlal neurčitě. "Máš to mít. A děkuju. Kdybys tam nebyl, kdo ví, co všechno by bylo jinak." Kdyby tam nebyl, Aura by nejspíš viděla to, co by ji traumatizovalo do konce života, protože jeho žena by jinak pomohla Judemu. Věděl, že to Ben pochopil. Musel ještě vymyslet, jak mu a jeho ženě pořádně poděkovat.

"Drž se, Raine. Budu na vás myslet," odpověděl Ben a hovor ukončil.

Dal si ještě pár chvil na oddechnutí. V hlavě mu běhaly nejrůznější scénáře momentu srážky. Nesnášel to. 

Pak jeli opět domů. Rain by se nejraději vrátil do nemocnice, ale nechtěl tam chodit i s Aurou, a tak to zkrátka musel vydržet. Už jen pár hodin a Elsie bude tady. Pár hodin a on bude moct být u Judeho.

Od jeho rodičů dostal první zprávu až kolem dvanácté hodiny, kdy mu napsali, že Judeho už přemisťují na normální pokoj. Stále se neprobudil, ale doktoři prý říkali, že nic nenasvědčovalo tomu, že by se probudit neměl. To ho lehce uklidnilo. 

Elsie byla naštěstí přesná jako hodinky. Když přišla, Rain už byl připravený na odjezd. Nejprve ale musel přežít Elsiino medvědí objetí a slova útěchy. Ptala se ho, jakou měl noc. Lhal jí. Neřekl jí, že téměř nespal a jen civěl do bílé zdi. 

Pak si kleknul za Aurou. "Zůstaneš s Elsie chvíli, jo? Musím někam jet. K večeru se vrátím a začneme tu novou knížku, hm?"

"Jedeš za Judem?" zeptala se nevinně. "Přivedeš ho domů?"

Rain od ní odvrátil pohled a zamrkal slzy. Co na tohle měl říct? Elsie mu stiskla ruku a otočila se na Auru sama. "Tatínek mu jede jen s něčím pomoct, víš?" snažila se odpovědět vyhýbavě. "Domů asi ještě nepřijede. Ale co kdybychom to tady připravily na to, až se Jude vrátí? Nějak to tu ozdobíme, hm?"

Aura vyráběla ráda, a tak tohle vyhrálo. Rain si oddechl. Podíval se na Elsie s poděkováním v očích. Krátce ji objal. A pak se vydal do nemocnice.

Jude se probudil ten večer, ale s jedním háčkem. A to tím, že si nic nepamatoval. Nikoho.

ø

oh no, tohle natahuju víc, než bylo v plánu sjsk im so sorry

je ted vhodný čas na to se zeptat, kdo je vaše oblíbená postava? nebo to necháme na jinou kapitolu? okay skjsk