ø rain ø

Vidět Judeho u sebe ve firmě, to ho překvapilo.

No, u sebe, to nebylo to nejlepší spojení. Ale byl vlastníkem nemalého počtu akcií a podílel se na řízení firmy jako jeden z nejdůležitějších akcionářů, takže rád si z firmy dělal téměř svou.

Nečekal, že se Jude investování tak chytne. Nebo že to dokonce zvolí i jako svou kariéru.

Viděl ale, že Judeho pohled se na něj nezměnil. Stále ho nejspíše viděl jako někoho, kdo měl dceru, kterou nechtěl. Nejspíš by se musel hodně snažit, aby mu změnil názor.

Do společnosti chodil jen pondělky, kdy měli zasedání, což znamenalo, že tam bude i Jude. Že uvidí, že Rain je teoreticky jeho nadřízený.

Pondělky byly tedy i dny, kdy Aura nechodila do své školky, ale Rain ji bral do dětského koutku v práci, protože by ji jinak nemohl jen tak vyzvednout. A bál se toho, že by se s Judem mohli potkat, protože netušil, jak by Aura reagovala. Třeba na něj ale zapomněla, nepoznala by ho. V to doufal.

Oblékl Auru, chytil ji za ruku a společně se vydali do garáží k autu. V práci ji tedy nechal vychovatelce v dětském koutku a sám se zavřel u sebe v kanceláři až do doby, než mělo začít zasedání. Málem zameškal začátek, jak se ponořil do práce, a proto to zasedací místnosti přišel jako poslední.

Jude se na něj podíval. Poslední volná židle byla vedle něj a proto se nejspíš zděsil, že právě tam si Rain sedne. Překvápko, Rain si stoupl do čela stolu a prohlásil: "Omlouvám se za zdržení. Můžeme začít?"

Neměl na starosti každý meeting, ale dnešek byl jeho. A jak bylo tradicí, když se k nim přidal někdo nový, člověk v čele ho představil stručně ostatním.

"Na začátek bych chtěl poukázat na nového člena našeho týmu," promluvil a podíval se na Judeho, který se tvářil lehce zmateně. Nejspíš to nečekal a Rain se mu nedivil. Opravdu to ale nedělal naschvál, tak to u nich chodilo. "Jude Lewis se k nám minulý týden přidal a bude od teď působit jako externí finanční poradce v investování. Takže vítej."

Jude se postavil a pokývnutím hlavy se se všemi pozdravil. Jako poslední se podíval na Raina. "Děkuji za přivítání."

Rain nechtěl vést schůzi. A už vůbec ne takovou, na které byl Jude. Chtěl ho odtáhnout někam, kde by konečně po tom roce byli sami a mohli si ujasnit, co se tenkrát stalo. Jeho přítomnost ho znervózňovala, protože si přišel, jako by Jude byl člověk, co znal jeho tajemství, které by mu mohlo zničit kariéru i život. Nevěděl proč.

Ale zvládl to. Vedl hodinový meeting, zapsal závěry, ukončil ho. Když se lidi začali rozcházet, všiml si mezi tím chumlem, jak se Jude vydal k němu.

"Co máš tady sakra za pozici?" zeptal se.

"Bacha na jazyk," sykl Rain mírně pobaveně a rozhlédl se, jestli je někdo neslyšel. "Lepší bude, když budeme dělat, že se neznáme."

"Oh, okay, pane Cartere, můžu se vás zeptat, jaká je vaše pozice?" opravil se Jude. Rain protočil očima.

"Jsi tu týden. To jsi ještě nezjistil?"

"Jsem tu týden a z toho tři dny jsem strávil mimo kancelář. A ty hádám taky. Neměl jsem šanci."

Jude by se s ním jen tak nebavil, ale zajímala ho Rainova situace, to šlo vidět. Nejspíš totiž nečekal, že bude někdo vysoce postavený, někdo, kdo povede jejich zasedání.

"Vlastním akcie," nenatahoval to dále Rain. "Docela dost akcií."

"Samozřejmě," uchechtl se Jude.

"Ještě něco, pane Lewisi?" přistoupil na jeho hru. A další otázka ho vyvedla z míry.

"Jak se má Aura?"

Místnost se až na ně vyklidila. Zůstali sami přesně tak, jak si Rain přál, přesto zapomněl, co všechno chtěl říct.

"Myslím, že dobře," odpověděl. "Hodně vyrostla."

"A ty?" pral se dál Jude.

Povzdechl si. "Jestli se ptáš na to, jestli stále pořádám své osamocené výlety do barů, tak ne."

"Neříkám, že myslím zrovna tohle."

"Ale já na tobě vidím, že právě to tě zajímá."

Jude se pobaveně ušklíbl. "Tak jo, možná mě to zajímalo. Jsem rád, že jsi s tím skončil. Můži se zeptat ještě na jednu věc?"

"Bude to osobní?"

"Samozřejmě."

"Můžeš to zkusit."

"A jak tě Aura vnímá teď?"

Odvrátil pohled. Mohlo ho napadnout, že se Jude zeptá zrovna na tohle. Nebyl si jistý, jak by měl odpovědět, protože jeho vztah s Aurou se určitě zlepšil, ale taky s ní začal chodit k demtskému psychologovi, protože jak to tak vypadalo, Aura snášela těžce, že vyrůstá bez maminky stejně jako jejich osamocený život ve dvou.

Nechtěl tohle Judemu říkat, nechtěl mu říct tuhle pravdu. A tak znovu odpověděl vyhýbavě. "Je to lepší," řekl jednoduše.

Jude si ho přeměřil pohledem. Musel vědět, že neříká vše, ale na více se už nevyptával, což Rain ocenil. Jude totiž toho nevěděl hodně.

Nevěděl, jak ho Aura postrádala. Nevěděl, že začala být na něm více emočně závislá jen díky faktu, že ji přestal hlídat. Že mu psycholožka řekla po tom, jak reagovala na odchod Judeho, ať si dává pozor, kdo bude zůstávat u nich doma, protože se zdá, že se Aura snaží nahradit to prázdné místo po chybějícím rodiči kýmkoliv.

Jude ji hlídal jen po dobu tří měsíců, přesto si ji dokázal získat. A on ji.

"Vidíme se příští týden?" prohodil, aby Judeho zastavil od dalších otázek a pobral si papíry na stole. "Musím pro Auru."

Jude chápavě přikývl. "Pozdravuj ji."

"Jasně," odpověděl Rain, i když věděl, že to neudělá. Nechtěl Auře Judeho připomínat.

Rozloučili se, Rain se stavil ještě u sebe v kanceláři a hned se stavil pro Auru. Dostal také od vychovatelky obrázek, který nakreslila, což doufal, že byl pejsek s kočičkou. A jestli ne, doufal, že Aura se ho na to nezeptá.

Aura ho automaticky chytila za ruku. Zatímco procházeli do vestibulu, byl obdarován pár zvědavými pohledy zaměstnanců, kteří ještě nestihli zjistit, že má dceru, když je tak mladý. Naučil se je už ignorovat.

Jakmile ale do vestibulu došel, popadl Auru a otočil ji k východu zády. Dřepl si k ní. "Máš tady špínu, počkej," zamumlal, zatímco jí začal z bundy smývat neexistující špínu. Pohledem ale kontroloval každý Judeho krok. Aura ho nemohla vidět a nejlépe ani on ji.

Jenže to druhé ani nehrozilo. Jude totiž měl oči jen pro jednoho člověka, který čekal hned u východu. Byl to muž snad v jejich věku, ale Rain ho nikdy v životě neviděl, což ho ani nepřekvapilo. Ani zdaleka se nepohyboval v okruhu lidí Judeho.

Co ho ale překvapilo bylo, když k němu Jude došel a jako první se pevně objali. A usoudil, že zrovna čistě přátelským způsobem to nebylo. Což se mu potvrdilo, když se začali odtahovat a Jude od něj dostal krátkou pusu na tvář.

Ještě, že ho Aura neviděla, vážně.

"Tati," ozvala se Aura. "Tati, tati," snažila se získat jeho pozornost.

Rain se vzpamatoval. Přesunul pozornost plně na ni a uvědomil si, že už se jí ani nesnaží bundu vyčistit, jen ji zvláštně drží a nehýbe se. "Už je to dobrý, pojď, jdeme," zamumlal.

Nejraději parkoval před firmou, ale začal přemýšlet, že bude odteď parkovat v garážích. Nevypadalo to, že by Jude dojížděl vlastním autem, třeba se mu takhle bude moct lépe s Aurou vyhýbat.

Další den měli mít sezení s Auřinou psycholožkou. Bude se muset zeptat, jestli je dobrý nápad, aby Judeho viděla. Byl to totiž stále jediný člověk, na kterého se Aura takhle upnula, protože od té doby k nim domů už nikoho cizího nepřivedl, ať už z důvodu toho, že mu to doktorka doporučila, aby Auru nemátl, nebo z toho, že stejně neměl koho.

Vydali se domů. Aura mu v autem vyprávěla o boží skluzavce, kterou měli v dětském koutku a kterou by si přála domů. "Nemůžeš mít v pokojíku skluzavku, prosím tě."

"A proč ne?"

Pravda, proč ne? Ale přece jen si musel vymyslet nějakou výmluvu.

Jen mu to v tu chvíli úplně nemyslelo. Nevěděl proč.

ø

tří hodinová přednáška se vyznamenala:))