Sebastian

Minulost

Ten muž, který mě vzal vrtulníkem od mámy pryč se mi představil jako Thomas a teď mě vedl nějakými chodbami uvnitř budovy, v které jsem byl poprvé. Když jsme nasedli do vrtulníku, odletěl s námi pryč a Thomas mi vysvětlil, že jsem žil na nějakém ostrově. Ničemu z toho co mi řekl jsem nechápal. Prý že jsem vyjímečný a seznámí mě s dětmi jako jsem já. Podle mě kecák.

Thomas mě odvedl do nějaké místnosti, kde byl muž oblečený v bílém plášti. Byla to laboratoř stejná jakou používala máma na ostrově a stejně jako tam tak ani tato se mi nelíbila.

„Sebastiane, tohle je doktor McCall. Doktore, tohle je Sebastian, syn Meredit," představil nás Thomas a popostrčil mě k doktorovi. Doktor se k nám otočil a vřele se usmál. Thomas přešel blíž k doktorovi. "Jak je na tom Alex?"

„Ještě odpočívá, ale zvládl to," odpověděl mu doktor. Tohle nechápu. Thomas si zhluboka oddechl a přikývl.

„A paměť?" zeptal se znovu.

„To zjistíme až se probere. Jaké jsou další rozkazy?" zeptal se doktor a zadíval se na mě.

„Jak jsi mi to vysvětloval? Někdo zapomene a někdo ne?" Doktor přikývl a Thomas si promnul prsty bradu. Nejspíš jim bylo úplně ukradené, že tu jsem a mě to ani nevadilo. "Dobře, takže teď půjde na řadu Sebastián, Jinny, Medison a Trevor. Pokud jeden z nich bude úspěšný na řadu půjdou další čtyři. Úspěchy začneme cvičit a najdeme někoho kdo je bude učit, aby nemusely navštěvovat školu."

„A co rebelové?" zeptal se znovu doktor.

„Ty už nech na mě. Dělej co máš a o zbytek se nestarej a abych nezapomněl. Meredit o tom už ví, ale řeknu to i tobě. Pověřil jsem ji, aby našla Annu Meisnovou. Pokud její výsledky budou stejné jako Alexe nebo mého bratra či jako tady Sebastiána, půjde na test a ty se postaráš, aby její pokus dopadl stejně jako Alexův. Seznam Sebastiána s ostatními dětmi." Thomas se bez rozloučení otočil a odešel z místnosti pryč. Vůbec jsem nechápal o čem se tu celou dobu bavili.

„Pojď se mnou. Najdeme Michaela a ten tě s ostatními seznámí," řekl doktor a položil mi ruku na rameno.

Nechal jsem se jím vést až do nějaké místnosti, kde byly děti různého věku. Některé děti seděli u stolů a povídali si a ty mladší si spolu hrály. Bylo jich tu tolik, že jsem tomu ani nemohl uvěřit. Jen jeden kluk seděl sám v rožku a pozoroval ostatní. Doktor mě popostrčil víc mezi děti.

„Michaeli, pojď sem!" zakřičel doktor a pohledy některých z dětí se na mě zaměřily. Ten kluk co seděl v koutě se líně zvedl a došel k nám. Nevypadal nijak šťastně ani nadšeně.

„Doktore," odpověděl kluk a vložil si ruce do kapes od mikiny.

„Sebastiáne tohle je Michael. Michaeli tohle je Sebastian a je tady nový, takže ho se vším seznam," rozkázal doktor a odešel. Slušné vychování tu asi nikdo nemá.

„Odkud jsi?" zeptal se mě Michael a zvědavě si mě prohlížel.

„Cože?" totálně jsme nechápal co tím myslí. Jak odkud jsem?

„Odkud tě sem přivedli. Každý z nás z někam pochází a většina z táborů na ostrově," vysvětlil mi. "Tak odkud jsi?"

„Z ostrova, ale ne z nějakého tábora, ale z města. A ty?"

„Zajímavý. Nikdo tu není z města na ostrově. Jinak já jsem odtud. Pojď ukážu ti to tu," řekl Michael, chytl mě za ruku a začal mi ukazovat prostory kam jsme měli přístup.

Současnost

Seděl jsem u sebe v pokoji na posteli a prohlížel si naši poslední fotku, na které jsme s Jackem byly. Mě bylo skoro deset a jemu osm. Už přes deset let se s ním chci sejít a Thomas mi to stále nechce dovolit. Nejdřív kvůli výcviku, teď kvůli tomu, abych dohlédl na Annu a nebo kvůli ztrátě Alexe. Stále se vymlouval, abych se nesetkal s Jackem, ale nechápu proč. Všechno co dělám je jen pro Jacka, abych ho konečně po těch všech letech viděl a setkal se s ním.

„Sebastiáne polez dolů! Thomas s námi chce mluvit!" zakřičel na mě zespodu Chris. Zatracený Thomas. Stále nechápu, proč Anna nesmí nic vědět, nechápu proč si změnila jméno, nic z toho nechápu. Stejně jako před lety, když jsem poprvé přišel do společnosti.

„Dělej kreténe, nemám na to celý ráno." Jak milá jen dokáže být.

„Co takhle poprosit?" zeptal jsem se jí a dal si fotku do obálky, kterou jsem si schoval do kapsy.

„Hele idiote, mohl bys prosimtě pěkně sejít dolů, vyřídit to s Thomasem a potom už konečně vypadnout do té školy, na kterou se tak všichni těšíme? Pěkně prosím." Tak tohle jsem ani od ní nečekal. Usmál jsem se jako blázen a zamířil za nimi dolů.

„Vidíš to, že umíš být i milá," popíchl jsem jí, když jsem scházel schody. Od doby co jsme se včera vrátili ze společnosti jsem měl náladu na nic a stejně tak i Anna. Jenže každý jsme to řešili jinak. Ona se s klukama zavřela v tělocvičně a já se místo tréninku schoval k sobě do pokoje s lahví piva. Už od včerejška mi bylo děsně a teď jen díky několika slovům s ní, mi hned je líp. Možná, že jsme si spolu mohli promluvit už včera a hned by nám oběma bylo lépe.

Vešel jsem do obývacího pokoje, kde si Christian ještě chystal snídani, Anna seděla na pohovce před televizí, kde byl obraz Thomase a Michael zase v křesle.

„Jsem rád, že se taky dostavíš," řekl na mi přísně Thomas a opřel se do křesla, v kterém seděl. Pokrčil jsem rameny a opřel se lokty o opěradlo pohovky vedle Anniné hlavy.

„Christiane, otoč se prosím, ať nemluvím k tvým zádům, ale přímo k tobě."

„Co?" zamrmlal Christian s plnou pusou a otočil se. Když si všiml Thomasova přísného pohledu, polkl a opřel se o linku čelem k němu.

„Takže máte dohromady třicet minut, aby jste se dostali k budově školy, kde se setkáme. Veškeré potřebné podklady vám již byly zaslány a zbytek, který nepotřebujete mám u sebe já. Plán bude následující. Společně dojdeme k ředitelně, kde vyřídím zbytek. Poté budete představeni vaší třídě a budete pokračovat v jejich rozvrh. Potom odjedete domů a máte volno. Nějaké námitky či poznámky?" Typický Thomas. Všechno má už předem připravené podle plánu, kterého se musíme držet a potom nás vyzve k otázkám, na které často neodpoví či se jim vyhne.

„Námitky nemám, ale mám problém. Došel mi krém na tetování," přerušila ticho Anna.

„Dobrá, vezmu ti ho a u školy předám. Pokud ale nechceš nemusíš si ho dávat. Tetování je u zdejší mládeže běžné, ať už ho mají kdekoliv," odpověděl jí Thomas.

„Já nejsem jako zdejší a budu radši, když to tetování bude zakryté." Neodbytná jako vždy. Pokud vím, tak měla tetování na noze a na boku, ale jinak o žádném nevím a ty si nezakrývala. Tak na co potřebuje nějaký krém?

„Vezmu ti ho a u školy předám. Pokud nemá nikdo už žádné námitky, tak za půl hodiny u školy," odpověděl Thomas a obrazovka zčernala. Christian odložil hrnek s kávou na pult. Přešel těch několik kroků k pohovce, přeskočil přes její opěradlo a položil se na ni. Hlavu si položil na Annin klín a přitrouble se na ni usmíval. Dal si ruky za hlavu.

„Takže, které že to tetování chceš schovat pod ten krém?" zeptal se zvědavě. "A kde že ho máš?" Anna si zhluboka povzdechla a určitě i protočila oči jak ji znám.

„Mám a tobě to může být úplně ukradený," odpověděla mu sladce a shodila ho na zem. S Michaelem jsme se neubránili smíchu. Chrisovi to na zemi prostě slušelo. Anna se zvedla a popadla svoji bundu přehozenou přes opěradlo.

„Už mizíš?" zeptal se jí Michael a podepřel si prsty hlavu.

„Máme půl hodiny na to se přemístit ke škole, která je až na konci města. Je mi jedno, kdy se tam dostanete vy, ale já mizím," řekla mu, oblekla si černou koženou bundu a zamířila ke garážím.

„K naší smůle má pravdu. Christiane zvedej se, řídíš," nakázal Michael a zvedl se z křesla. Podíval se na mě svým pohledem, když poznal, že se něco děje, ale nic neřekl.

„Pět minut," zašeptal, když kolem mě prošel. Oba jsme věděli, že Anna není jediná, která nemá jisté věci vědět, ale v jejím případě jsme si museli dávat větší pozor než u Chrise. Potřeboval jsem znát odpovědi a vědět, jestli je Anna poblíž pravdy. Před lety jsem jí něco slíbil a svému slibu míním i dostát. Nedovolím, abych o ni přišel jako o Alexe.

Otočil jsem se a zamířil za Annou do garáží. Když jsem si všiml její černé motorky, kterou dostala včera od Thomase, jak stojí vedle našeho porsche a ona u ní, byl jsem rád, že jsem ji tu ještě zastihl. Stála u motorky a pozorně si ji prohlížela. Oči měla přivřené a hlavu jemně nakloněnou na stranu. V jednu chvíli sykla, chytla se rukama za hlavu, ale potom je sundala a zhluboka dýchala.

„Jsi v pohodě?" zeptal jsem se jí. Anna ke mně vzhlédla. Všiml jsem si, že měla rozšířené zorničky, které se pomalu vracely do normálu.

„Jo," vydala ze sebe a otočila se ke stolu, kde měla rozložené nářadí. "Kde jsi nechal ty dva?"

„Dali mi pět minut," řekl jsem a opřel se o kapotu našeho auta.

„Proč?" zeptala se, ale stále se neotočila a uklízela nářadí zpátky na místo.

„Kdy ses naučila jezdit na motorce?" Ignoroval jsem její otázku a bylo mi jasné, že ji to naštve, ale potřebuji získat odpovědi a když je v klidu tak se hlídá, aby se neprořekla. Sám jsme ji to naučil.

„Dva měsíce po skončení mého tréninku a měsíc před mojí první misí. Přesněji poté co jsi náš trénink prohlásil za ukončený a mě připravenou pracovat pro společnost." Už zase to tam bylo. Ten tón výčitky, který jsem u ní slýchal často, když jsme se potkali. Jenže ona nechápe, že jsem to udělat musel. Že jsem tehdy po Alexově smrti potřeboval být sám a nedokázal se potom vrátit k jejímu výcviku či blíž k ní, když se mu tolik podobala.

„Stále se na mě zlobíš?" zeptal jsem se jí a podíval se na ni. Bundu měla zase přehozenou přes motorku. Anna si přehodila vlasy na bok, ale neodpověděla mi. Takže je stále naštvaná, skvělý. Zpod vlasů jí přes bílé tílko byly vidět černé čáry. Určitě to bylo tetování, ale tohle jsem na ní nikdy neviděl. Nejspíš ho měla překryté tím krémem, o kterém se s Thomasem bavili.

„Proč si ty tetování zakrýváš?" Anna se opřela rukama o stůl. Jasně jsem překračoval hranici věcí, o kterých se nechce bavit.

„To je moje věc," odpověděla mi. V jejím hlase byl podtón naštvanosti, ale neustálým tříděním věcí na stole svůj vztek a zlost kontrolovala. Zatraceně, opravdu jsem byl skvělý učitel. Ale já ji to naučil a taky já vím, jak překonat její hradby, které jsme spolu vytvořili. Teda ona je měla vytvořené už dávno před naším prvním seznámením, ale s mojí pomocí je zpevnila.

„Tak stejně jako proč sis změnila jméno? Celou svoji identitu a hodila svou minulost za hlavu?" Anna prudce položila krabičku se šroubky, kterou držela v ruce na stůl a otočila se na mě. Rozhodně byla naštvaná. Všiml jsem si dalšího tetování na jejím obličeji, které určitě taky skrývala. Bylo nádherné. Anna si všimla, jak si ho zvědavě prohlížím a schovala jej pod vrstvu svých hnědých vlasů. Ústa se jí otevřela, ale potom zase na prázdno zavřela a otočila se zpátky ke stolu. Zvedl jsem se z kapoty a pomalu přešel až k ní. Položil jsem jí ruce na ramena a ucítil, jak ji můj čin překvapil, ale nedala na sobě nic znát. Místo toho se jí svaly napnuly a prsty jí nadále automaticky třídily bordel, který tady včera na stole přibil. Odhrnul jsem jí pramen vlasů, který zakrýval tetování, na bok a přejel po něm prstem. Jednoduché čáry, které se navzájem spojovaly tvořily nádherné dílo, které jí zkrášlovalo obličej. Anna mě chytila za ruku a pomalu se otočila. Zadívala se mi do očí a já do těch jejích, v kterých byl znát smutek, vztek, ale i zmatenost.

„Já minulost nemám, jen věci, které mi ji připomínají," zašeptala a obešla mě směrem k motorce. Nikdy mě nenapadlo, že to vnímá takhle. Její tetování, jméno a kdoví co všechno jí jen připomíná jistou část života, který si vůbec nepamatuje. Jistá má část uvnitř mě řvala, abych jí to všechno řekl a neviděl ji takovou, ale ta druhá věděla, že nesmím. U dveří se ozval smích. Zdá se, že mých pět minut už uběhlo. Otočil jsem se zrovna ve chvíli, kdy si Anna nasadila na hlavu přilbu, přehodila nohu přes motorku, nastartovala a vyjela pryč.

Michael se na mě podíval s otázkou v očích. Určitě chtěl vědět, zda jsem zjistil co jsem potřeboval nebo jestli se o tom chci bavit. Zakroutil jsem hlavou a on mě jen poplácal po zádech. Někdy není třeba ani telepatie. Anna sice o svou minulost přišla, ale já jí to chci nějak vynahradit. Třeba tím, že jí ukážu nový život a dám jí lepší budoucnost než měla minulost. Něco díky čemu nebude myslet na to kým byla, ale kým je teď.

Anna (Emma)

Projížděla jsem na motorce městem a zároveň si i čistila hlavu. Nenáviděla jsem ho. On věděl, jak se mi dostat pod kůži. Jenže když jsem mu chtěla do hlavy nahlédnout já, nešlo to. Nikdy jsem neviděla nic užitečného jen samé banální věci. Vsadím se, že je taky trénoval doktor a učil je, jak odolat mé schopnosti. Navíc jsem stále neznala jeho schopnost.

Přijela jsem před budovu školy a zaparkovala na jednom z volných parkovacích míst poblíž vchodu do školy. Vypnula jsem motor a rozhlédla se po okolí. Všude byly samé skupinky lidí s batohy na zádech či taškami přehozenými přes ramena, ale asi jen já a kluci nebudeme mít ani jedno. Opřela jsem se o řídítka a vyhlížela Thomase, jenže ten stále nikde nebyl. Zkusila jsem se napojit na mysl ostatních lidí poblíž, abych zjistila zda tu není někdo od rebelů, ale bezvýsledně. Jediného čeho jsem dosáhla byla pořádná bolest hlavy. Sundala jsem si přilbu a upravila si vlasy tak, aby zakryly moje tetování na obličeji i zátylku. Na parkovací místo vedle mě zaparkovalo nějaké auto. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, kdo ho řídil a je v něm.

„Jezdíš jako šílenec," ozval se vedle mě Chrisův hravý hlas.

„A ty jako lenochod," odpověděla jsem mu a slezla z motorky. Od auta se ozval smích. Chlapi. Postavila jsem se před motorku na chodník a opět se rozhlédla po Thomasovi. Ten krém na zakrytí tetování jsem nutně potřebovala.

„Zkus těma očima neprotáčet," řekl Sebastian a postavil se vedle mě s rukama zkříženýma na prsou. Proč si stále nedokážu zvyknout, jak se vyzná v mém chování.

„Neříkej, že se ti to nelíbí?" rýpla jsem si do něj. Na silnici se ozval zvuk pneumatik, které prudce zabrzdili. Se Sebastianem jsme se zároveň otočili a viděli Thomase vystupovat z jeho černého BMV. Typický Thomas a jeho zvyk vstupovat na scénu se vší parádou.

„Chytej," řekl Thomas a přihodil mi kelímek, který obsahoval krém. Okamžitě jsem ho rozšrubovala, odhrnula si vlasy na bok a chtěla si krémem zakrýt tetování, jenže mi Sebastian kelímek vytrhl z ruky a nabral si trochu krému na prsty.

„Ukaž pomůžu ti," řekl a začal mi krémem zakrývat tetování.

„Zvládla bych to i sama," odpověděla jsem mu naštvaně a zkřížila si ruce na prsou. Sebastiánovi se zvedl jeden koutek úst v pobaveném gestu, ale ve své práci nepolevil.

„Stejně nechápu proč si ho chceš zakrýt, když je tak hezké," zašeptal. Když se jeho prsty opět dotkly místa, kde se nachází spánek, moje tělo začalo brnět až se z brnění stávala bolest, která mířila do hlavy. Jednou rukou jsem se chytila za hlavu a sykla, když se tam dostavila i bolest. Jedna vzpomínka se opět uvolnila a já před očima uviděla, jak mi někdo pokrývá tetování tím samým krémem. Viděla jsem před očima smaragdově zelené oči, které se mi vpíjeli až do duše, jenže pak obraz pominul a já před sebou opět viděla chodník. Cítila jsem, jak mě někdo drží za ruku a přidržuje, abych nespadla.

„Jsi v pohodě?" zeptal se mě starostlivě Sebastian a pomohl mi pevně se postavit na rozechvělé nohy, které mi na chvíli vypověděly službu.

„Jo," odpověděla jsem mu a snažila se znovu zklidnit svůj dech.

„Jsi si tím jistá? Dneska jsi už podruhé sykla a chytila se za hlavu." Zatraceně to si jako myslí, že jsem slabá nebo co. Proboha vždyť mě cvičil a ví, že něco taky vydržím.

„Dobré Emmo?" zeptal se tentokrát i Thomas a podíval se mi do očí. Mlčky jsem přikývla. "Dobře, tak pojďte." Byla jsem ráda, že mě už Thomas oslovil mojím novým jménem, ale překvapilo mě, že mi oslovení tímhle jménem přišlo už tak samozřejmé.

Thomas vyšel jako první a my ho hned následovali. Většina pohledů se zaměřila na nás. Narovnala jsem se, vztyčila hlavu a hrdě mířila k hlavním dveřím školy. Jeden z těch tří otrapů mi přehodil ruku kolem krku a přitáhl si mě blíž k sobě.

„A teď se pokoušíš o co?" zeptala jsem se klidně a otočila hlavu k Sebastianovi, který se usmíval jako sluníčko. Věděla jsem, že je vyšší než já, ale teď když mě měl po boku a ruku omotanou kolem mého krku, tak mi přišel ještě větší než ve skutečnosti byl.

„Hodně kluků se po tobě dívá, tak jim dávám jasně najevo, že nejsi k mání," odpověděl mi a sklonil hlavu ke mně. "Víš, že je škoda, že sis to tetování nechala zakrýt?"

„Není a neboj se. K mání sice nejsem, ale nejsem ani tvoje a dokážu se o sebe postarat sama," odpověděla jsem mu ostře a sundala jeho ruku z mého krku. Michael s Chrisem se pobaveně zasmáli.Prosím, ať už tenhle den skončí a já mám od těch debilů zase na chvíli klid či mě Thomas aspoň pošle na misi.

Tak zde máte další kapitolku. Původně toho měla obsahovat víc, ale nezbývá mi nic jiného než ji zkrátit a zbytek zveřejnit později. Tahle kapitola byla asi nudnější, ale nebojte se již brzo se to rozjede a bude akce za akcí vysvětlení za vysvětlením. Navíc nám už brzo přibude jeden pohled navíc a nová postava. Přeji příjemný zbytek víkendu, krásné Velikonoce a u další kapitolky zdar. :))