Sebastian

Seděl jsem v nějaké cele, která byla podobné kleci pro zvíře uvnitř místnosti s okny a dveřmi a pozoroval Annu, jak leží na zemi ve vedlejší cele. Chtěl jsem k ní natáhnout ruku, ale elektrický proud procházející skrz mříže mi v tom bránil. Existovala určitá míra elektrického proudu, která omezovala naše schopnosti a právě ta procházela mřížemi. Když se jich člověk dotkl, dostal jen nepatrné kopnutí proudem, ale jinak byly naše schopnosti omezené. Měl jsem zavolat tomu Thomasovi, aby nás odvezl pryč, dokud byla možnost, protože se bojím toho co se bude dít dál, hlavně s Annou. To ji přece přenesli jako první.

Najednou se dveře od místnosti, v které jsme byly, otevřely a dovnitř vešel Alex se sklopenou hlavou. Pořádně jsem si ho prohlédl. Pořád vypadal stejně ani svoje tmavě hnědé vlasy si neobarvil. Nechápu, proč mě něco takového vůbec napadlo. Uvnitř mě se začal mísit vztek, zuřivost a nepochopení, jak nás mohl takhle zradit.

„Přišel ses na nás podívat, zrádče?" pronesl jsem nenávistně a přesunul pohled na něj. Alex si zhluboka povzdechl, vzal si od zdi plastovou židli a přisunul si ji k mojí cele. Stále jsem si hlídal, abych aspoň periferně viděl na Annu.

„Proč jsem já už vzhůru a ona ne? Co jsi jí udělal?" Alex se posadil na židli a opřel se lokty o kolena.

„Museli jsme jí dát něco na uspání, ale jinak je v pořádku. Brzo by se měla probudit," odpověděl a podíval se na ni. Instinktivně jsem se zvedl a přešel k mřížím, u kterých Alex seděl, abych si získal jeho pozornost a on se nedíval na Annu. Navíc jsem chtěl zjistit, proč tu vlastně jsme a co mají s námi v plánu. Měl jsem tolik otázek a chtěl jsem své odpovědi. Už jsem mu chtěl položit další otázku, ale byl rychlejší.

„Chápu, že tahle situace musí být matoucí..."

„Matoucí?" skočil jsem mu naštvaně do toho. Tohle není jen matoucí, ale přímo děsivé. Jenže on si mé poznámky nevšímal a pokračoval dál.

„...že máš v hlavě plno otázek. Například proč nejsem mrtvý, ale rád ti to vysvětlím." Založil jsem si ruce na prsou a hrdě zvedl hlavu.

„Myslím, že na to odpověď už znám. Nafingoval jsi svoji smrt, abys mohl přeběhnout k rebelům. Zradil jsi nás a lhal nám," vyčetl jsem mu naštvaným hlasem. Alex zakroutil hlavou.

„Nejsi daleko od pravdy, ale takhle to nebylo. Musel jsem to udělat."

„Jsi hnusný zbabělec a parchant," vyplivl jsem na něj ty slova a koutkem oka zahlédl, jak Anna pohnula rukou a něco zamručela.

„Mysli si o mě co chceš Sebastiane, ale věř, že kdybych nemusel, zůstal bych. To co děláme je pro správnou věc, jak se už brzo dozvíte. Nechám vás ještě chvíli o samotě, ale brzo se zase potkáme," řekl klidně Alex a postavil se. "A mimochodem, je tu i tvůj bratr a hodně vyrostl od doby co jsi ho naposledy viděl, ale určitě ho poznáš." To byly poslední slova, než se Alex teleportoval pryč. Naštvaně jsem zavrčel a prohrábl si rukou vlasy. Teď jsem byl pěkně vytočený, ale všiml jsme si, jak se Anna snaží posadit a můj vztek se hned zmenšil, když jsem zjistil, že žije.

Anna(Emma)

Hlava mi třeštila jako bych tam měla několik střepů. Pomalu jsem dostávala do těla zpátky ten ztracený cit a snažila se aspoň posadit. Slyšela jsem nějaké hlasy, ale přisuzovala jsem to svému stavu. Podařilo se mi posadit, ale stále mě bolela hlava a točil se se mnou celý svět.

„Hej, jak se cítíš?" Poznala jsem ten hlas. Byl to Sebastian. Myslela jsem, že jsem tu sama, ať už jsem byla kdekoliv, ale byl tu se mnou. Zvedla jsem rychle hlavu, abych ho vyhledala, ale to byla chyba. Můj žaludek začal dělat kotrmelce.

„Asi budu zvracet," vydrala jsem ze sebe a snažila se svoji nevolnost rozdýchat. Matně jsem si pamatovala, co se stalo předtím než jsem upadla do bezvědomí. Našla jsem toho kluka a chtěla vystřelit, jenže pak se vedle mě někdo objevil a přenesl mě sem.

"Přenesli nás sem, že?" zeptala jsem se. Nevolnost postupně odcházela stejně jako mlha před mýma očima. Rozeznala jsem mříže a tmavší místnost s dveřmi a několika okny. Byla jsem v nějaké cele a Sebastian ve vedlejší.

„Jo přenesli. Už je to lepší?" Jeho starostlivost mě překvapovala. Přikývla jsem hlavou a natáhla ruku k jedné z tyčí, které tvořily cely, abych se díky ní postavila na nohy.

„To bych-"Ani to nestihl doříct, ale pochopila jsem co myslel. Když jsem se tyče dotknula, vyslala mi skrz tělo slabý elektrický proud, ale i tak jsem ho poznávala. Omezovali naše schopnosti."- nedělal," dodal Sebastian a posadil se poblíž stěny, která spojovala naše cely.

„Asi nevíš co s námi mají v plánu, co?" Sebastian zavrtěl hlavou a starostlivě si mě prohlížel.

„Vážně jsi v pohodě?" zeptal se mě ustaraně.

„Jen se mi motá hlava, jinak dobré," odpověděla jsem mu a přitáhla si svoji černou budu blíž k tělu. Všimla jsem si, že mi sebrali postroj se zbraněmi, jinak jsem všechno měla včetně mého náhrdelníku vyjícího vlka. Instinktivně jsem k němu natáhla ruku a přejela konečky prstů po vzoru.

„Bude to dobré. Není se čeho bát," řekl Sebastian jakoby mi četl myšlenky.

„Nebojím se," odpověděla jsem mu rázně a vrhla na něj vyčítavý pohled. "Jen nesnáším čekání a nevědomost." Od dveří se ozvalo šramocení a potom se s hlasitým vrznutím otevřely. Dovnitř vešli dohromady čtyři muži, vysocí a silní. Z jejich postoje i pohledu šlo poznat, že si není radno s nimi zahrávat. Jenže s námi taky ne.

„Myslím, že už brzo zjistíme proč tu jsme," odpověděl Sebastian předtím než jeden z mužů vypnul elektrický proud procházející přes mříže cely. Cítila jsem, jak se opět dokážu napojit na cizí mysl. Vycítila jsem od Sebastiana, že je taky nesvůj, ale k tomu všemu ještě i naštvaný skoro až rozzuřený. Zato ti muži byly vyrovnaní a klidní. Jeden z nich otevřel dveře od mojí cely a společně ještě s jedním vešli dovnitř. Až když byly těsně u mě, všimla jsem si, že mají na sobě ušpiněné oblečení. Nejděsivější, ale bylo, že vypadali jako dvojčata. Stejný postoj, stejně buclatý obličej, stejné oči, ale jiné vlasy. Jeden z nich měl čistou pleš a ten druhý zase na kraťoučko ostříhané hnědé vlasy. Možné, že přece jen měli stejnou genetiku.

Chytili mě pod pažemi a pomohli mi se postavit. Celý svět se se mnou stále točil, ale bylo to o něco lepší, než když jsem se probudila. Všimla jsem si, jak plešin nabírá do injekční stříkačky z malé lahvičky nějakou nazlátlou tekutinu. Chtěla jsem sebou cuknout a vyhnout se jeho ruce se stříkačkou, ale místo toho jsem jen klopýtla a ten druhý muž mě přidržoval. Stále jsem byla slabá a nyní i bezmocná.

„Ne!" křikla jsem, když se stříkačka přiblížila k mojí ruce a hned poté mi jehlou vjel pod kůži. Bylo to jako štípnutí, ale k motání hlavy se přidala i malátnost.

„Nech ji být ty parchante!" Byl nezvyk slyšet Sebastiana na někoho křičet. Otočila jsem hlavu k jeho cele a všimla si, že jiní dva muži mu dávají pouta na ruce. Jenže on jim to nijak neusnadňoval, hlavně poté co mi píchli něco do těla. I přes jeho odpor se jim povedlo ho spoutat a potom nás vyvedli ven z cel. Jen se mnou to měli těžší, protože mě museli přidržovat. Sotva jsem zvedla nohy. Jejich stisk na chvíli povolil, když jsem chtěla udělat další krok, ale místo toho jsem škobrtla a řítila se k zemi. Pře dopadem mě zachránili něčí ruce na bocích.

„Dej mi ruku kolem krku," zašeptal mi Sebastian u ucha. Udělala jsem o co mě požádal a přehodila jsem svoji ruku kolem krku. Podepřel mě na pase a pomohl mi jít.

„Co jste jí to zatraceně píchli vy kreténi!" zařval na ně Sebastian.

„Jen to co jsme měli. A přestaň být tak drzej. Tady není u moci tvoje matka, takže se kroť. Jí se nic nestane, ale o tobě se nic neřeklo," odpověděl mu jeden z mužů. Sebastian se zhluboka nadechl a určitě spolknul i několik hodně peprných nadávek. Jenže co bylo pro mě horší, já netušila co si myslí. Motání pomalu během cesty odcházelo, stejně jako malátnost, ale nedokázala jsem se napojit na žádnou mysl. Slyšela jsem v chodbě naše kroky, cítila vedle sebe Sebastiana, ale i přesto jsem se cítila být osamocená. Bylo to jako moje nejhorší noční můra. Elektrický proud v cele moji schopnost telepatie jen oslabil, ale tohle bylo, jakoby mě té schopnosti zbavili. Zastavila jsem se v pohybu a zírala před sebe. Byl to děsný pocit, neslyšet ničí myšlenky, necítit jeho přítomnost.

„Myšlenko?" zeptal se mě ustaraně Sebastian. Zrychlil se mi dech a já se vyděšeně otočila na jednoho z mužů. Bála jsem se, že i sebrali schopnost, ale to přece nebylo možné. Do očí se mi tlačily slzy a uvnitř mě panoval vztek. Otočila jsem hlavu zpátky k Sebastianovi, který se na mě se strachem v očích díval.

„Už jenom kousek. Jsou to ty dveře před námi," řekl jeden z mužů a dvojčata, jak jsem je nazvala kolem nás prošli a postavili se ke starším železným dveřím. Pořádně jsem se rozhlédla a až teď mi došlo, že jsem tu cestu vůbec nevnímala. Ve vzduchu byla cítit plíseň a stáří téhle budovy. Podle chodby a místnosti, v které jsme předtím byly jsem mohla jen typovat, že jsme v nějaké staré budově, která byla dlouhou dobu opuštěná.

Sundala jsem svoji ruku ze Sebastianova krku a nechala se pohltit vztekem, že necítím svoji schopnost. Vyrazila jsem rázným krokem ke dveřím, odkud se ozývaly hlasy. Plešoun mi otevřel dveře a já se zastavila. Okolo stěn bylo několik stolů s počítači a uprostřed místnosti vysel velký lustr. Světlo z žárovky osvětlovalo celou místnost, ale hlavně kovový stůl obdélníkového tvaru, okolo kterého byly lidi a o něčem horlivě debatovali. Plešoun si vedle mě hlasitě odkašlal a všichni v místnosti ztichli a jejich pozornost se přesunula na mě se Sebastianem po mém boku. Postupně jsem jela pohledem po lidech, kteří byli u stolu. Nejdřív tu byl ten kluk, kterého jsem se snažila zabít a podpíral si bradu prsty. Vypadal zamyšleně, ale když se na mě podíval, jeho výraz se zmírnil a jemně se usmál. Potom tu byl vysoký hnědovlasý kluk, který přebíhal pohledem ze mě na Sebastiana. Sebastian se vedle mě napnul, když se jejich pohledy střetli. Chytil mě za ruku, jakoby ho náš styk uklidňoval. Přesunula jsem svůj pohled na dalšího člena u stolu. Byl to starší muž s plnovousem a vráskami na čele. Vypadal unaveně a stejně jako většina zdejších lidí na sobě měl ušpiněné oblečení. Copak tihle lidi neznají pojem hygiena a pračka? Se zájmem si mě prohlížel. Po jeho boku stále žena s tmavě hnědými vlasy, které měla rozpuštěné. Okolo krku měla stetoskop, takže musela být doktorkou, jenže na sobě neměla býlí plášť, jaký nosil doktor McCastle. Vedle ženy stále dívka, která s ní měla podobné rysy ve tvářích, ale byla o něco mladší než já. Typovala jsme ji tak na šestnáct možná patnáct.

„Sethe, ty pouta nejsou potřeba. Sebastian nic nevyvede," promluvil ten vysoký hnědovlasý kluk. Až teď mi došlo, že Sebastian měl celou dobu na rozdíl ode mě pouta.

„Bene?" zeptal se jeden z mužů okolo nás. Musela jsem mít i opožděné reakce, protože mi až teď došlo, že celou dobu s námi mluvil jen ten plešoun. Starší muž přikývl a podepřel si rukou hlavu. Sebastianovi pouta cvakly a on měl konečně volné ruky. Udělal krok, aby se postavil mezi mě a lidi v místnosti jakoby mě chtěl chránit. Myslím, že už to začínal přehánět, protože jsem se dokázala ubránit sama.

„Jak se cítíš?" zeptala se mě žena u stolu a věnovala mi vřelý úsměv, který jsem nebyla schopná jí oplatit. Udělal jsem několik kroků vpřed a Sebastian se mi držel hned za zády.

„Co jste mi to píchli. Proč neslyším ničí myšlenky?!" zeptala jsem se jí až příliš hlasitě, ale byla jsem unešená vztekem.

„Neboj se, nevzali jsme ti tvé schopnosti. Je to jen látka, která je po jistou chvíli odstraní, abychom měli jistotu, že nezjistíš něco nepochopitelného, dokud ti to vysvětlíme," odpověděla mi doktorka.

„Například to proč jsme tady nebo kdo jste vlastně vy?" zeptal se tentokrát podrážděně Sebastian. "Nebo to proč tenhle zmetek stále žije?" Sebastian ukázal hlavou na toho vysokého hnědovlasého kluka. Žena se podívala na muže po svém boku, který se zhluboka nadechl a přikývl.

„S Alexem a Jackem jsi už měla tu čest se setkat. Alex tě sem přenesl a dřív pracoval i pro společnost jako vy, ale teď je s námi," začal muž sedící na židli. Už chápu, proč je Sebastian tolik vysazený na Alexe, ale udivovalo mě, že mi o něm nikdo neřekl dřív. "A Jacka znáš už před svou dobou ve společnosti." Zabodla jsem svůj pohled na černovlasého kluka, který ze mě nespouštěl pohled. Nevím co čekal, ale když jsem ho jen mlčky pozorovala jeho výraz ztvrdnul.

„Nepamatuješ si na mě, že?" zeptal se mě zklamaně. Zvedla jsem bradu a přešla ke stolu. Naklonila jsem se přes stůl k němu.

„Nepamatuji si nic z dob před společností," zavrčela jsem podrážděně, že mi to zase připomněli. Jack si rukou prohrábl vlasy a odešel k jednomu z volných počítačů. Vysunul něco zpoza stolu a nesl to zpátky ke stolu.

„Snad ti tohle pomůže si aspoň trochu rovzpomenout," řekl s nadějí v hlase. Podívala jsem se co drží v ruce a rozeznala kytaru. Posadil se na okraj stolu a uchopil ji. Zhluboka se nadechl a začal prsty přejíždět po strunách a do toho začal i zpívat písničku. Její tóny se mi dostávaly pod kůži a slova se mi zarývaly do mysli. Před očima se mi objevila tma a můj dech i tep se zrychlil. Zaryla jsem ruce do okraje stolu a pořádně ho stiskla. Tmu nahradila jiná místnost a jediné co zůstalo byla melodie a slova. Nebyla jsem v místnosti sama. Byl tu i Jack a opět hrál na kytaru tu samou písničku. Já jsem zatím seděla v houpacím křesle a poslouchala ho. Místnost se opět propadla do tmy.

Ucítila jsem, jak někdo jemně zatřepal mým tělem a uslyšela svoji přezdívku Myšlenka prohlášenou se strachem v hlase. Tma zmizela a před očima jsem měla opět skupinku lidí sedících u stolů a Jacka stále hrajícího na kytaru píseň.

„Nech toho," zavrčel na něj Sebastian za mými zády a položil mi ruce na ramena. "Nevidíš snad co to s ní dělá, Jacku."

„Jsem v pohodě," opověděla jsem Sebastianovi. Nezdálo se mi jako dobrý důvod ukázat jim, že jsem nyní slabá.

„Vracejí se jí vzpomínky," prohlásil Alex s klidem v hlase. "Možná jen nepatrné, ale vracejí." Většině lidí v místnosti se na tváři utvořil úsměv.

„Tak jako tobě," souhlasil s ním Sebastian a já totálně nechápala o čem mluví. Byla jsem zmatená a zničená tím, že se nedokážu nikomu z místnosti podívat do hlavy, abych našla odpovědi na své otázky.

„Stále si tu písničku pamatuješ?" zeptal se zničeho nic Sebastian směrem k Jackovi. Nechápavě jsem ty dva pozorovala.

„Jo. Ty ji znáš?" Asi jsem nebyla jediná zmatená.

„Pamatuji si, jak nám ji máma hrávala, když jsme nemohli usnout. To bylo ještě předtím než začala pracovat pro společnost a změnila se." Tentokrát jsem svůj pohled zabodla do Sebastiana.

„Ty znáš i jeho?" zeptala jsem se zmateně. Sebastian přikývl. V jeho obličeji se mísilo hned několik pocitů, ale nedokázala jsem rozeznat, který z nich je aktuální.

„Jsou to bratři," oznámil muž a znova se zhluboka nadechl. "Mají stejnou genetiku jako ty a já." Tak teď jsem byla úplně mimo. Žena položila muži ruku na rameno a pobídla ji hlavou, aby pokračoval. Nedočkavě jsem čekala, co za slova bude následovat.

„Jsem rád, že se ti dva konečně zase našli stejně jako ty a já. Hodně si sice vyrostla a zkrásněla, ale stále jsi to ty. Jsi moje dcera." Tyhle slova byla pro mě jako šok, který projel nejen mou myslí, ale i tělem. V hlavě mi rezonovala jeho poslední věta. Jsem jeho dcera.

Tamtadadá. Další kapitolka je na světě a už vydím, jak vybuchujete v návalu vzteku, že jsem to zrovna teď ukončila a píšete slova další kapitolu hned. Být na vašem místě udělám to samé, ale bohužel nevím kdy další díl bude. Rozhodně, ale vím, že se blížíme ke konci a o akci nebude vůbec nouze. Tak bráškové se potkali, rodina se dává zpátky dohromady, ale stále je tu otázka, jak na to zareaguje Anna a Sebastian. Přidají se k rebelům nebo zůstanou loajální vůči společnosti? Tak já se pro dnešek loučím a u další kapitolky sbohem.