Jack

„Je to ona," řekl jsem s očima stále upnutýma na obrázek Anny, který byl zobrazen přes projektor na bílé zdi. Vůbec se nezměnila. Stále byla stejně krásná a já ji tehdy opustil.

„Jsi si jistý?" zeptal se mě náš vůdce Ben. Rozhlédl jsem se a viděl, že většina lidí pozoruje obrázek Anny. Znovu jsem se na ní podíval. Měla o něco delší vlasy a možná i víc opálená, ale jinak to určitě byla ona.

„Jo. Poznal bych ji kdekoliv. Je to ona." Za mnou se ozvalo několik znepokojených zamručení. Podle našich informací teď pracovala pro Thomase jako jedna z nejvyšších a nejlepších z assassínů. Kdybych ji tenkrát nenechal jít s ostatními tohle se z ní nemuselo stát.

„Pak máme určitě vážný problém. Podle informací, které nám Alex řekl z ní udělali telepatičku, ale nechápu proč je tu se Sebastianem a co měl znamenat ten výbuch jejich vlastní společnosti." Tohle určitě neznamenalo nic dobrého. Každý z nás to věděl. Měl jsem ji tehdy zachránit a neuposlechnout Benův rozkaz.

„Ať Thomas zamýšlí cokoliv, neznamená to pro nás nic dobrého. Díky Sebastianovi přežili ten výbuch. Když se mi povede Sebastiana přesvědčit, budou na naší straně a Thomase to značně oslabí," přidal se do toho Alex. Kdysi tenhle vysoký hnědovlasý kluk pracoval právě pro společnost, ale před lety se stejně jako já přidal k rebelům. Byl to skvělý kluk a z nás byl skvělý tým. On znal Sebastiana a já zase Annu. Moji krásnou bojovnici, o kterou jsem přišel.

„Dobře. Jacku vezmi svůj tým s Alexem a přiveďte je. Musíme přijít na to co tady dělají a taky proč," poručil Ben a posadil se na volnou židli u monitoru počítače, na kterém byl taky obrázek Anny. I u něj si vybrala tahle naše stínová válka svou daň. Žije jako psanec déle než já a taky na to vypadá. Jeho obličej je plný vrásek, kruhů pod očima z nedostatku spánku a vousy, které zakrývaly lícní kosti a bradu. Úplný opak Thomase. Se zaujetím pozoroval obrázek a nikdo se ho neobtěžoval vyrušovat. Co se týkalo Anny, byl hodně zvědavý.

„Jacku jdeš!" křikl na mě Alex. Naposledy jsem se podíval na Annin obrázek a musel se usmát. Tehdy jsem se o ni vlastní vinou připravil, ale znovu tu chybu neudělám. Otočil jsem se k Alexovi, vzal si svoji zbraň a zamířil ven z téhle budovy. Pak už to bylo na Alexovi, aby nás jen teleportoval do města a pak bylo na nás je najít.

Sebastian

Stále mě bolela hlava z toho pádu, který se nám povedlo přežít. Opatrně jsem otevřel oči a uslyšel cinkání nádobí. Ten zvuk pro mě byl bolestnější než jsem si kdy myslel. Pořádně jsem otevřel oči a otočil se na viníka toho děsného zvuku. Anna ke mně stála otočená zády. Dokonce se už stihla i převléct. Teď na sobě měla černé kalhoty a bílé tílko, které jí odkrývalo krční tetování.

„Ahoj," vydal jsem ze sebe a snažil se zvednou z křesla. První pohyby jsou pokaždé nejhorší, ale jak jsem si všiml tak Anna vypadala, že jí pohyb nedělá žádný problém. Zato komunikace mezi námi opět vázla.

"Jak ti je?"zeptal jsem se jí a pomalu přecházel přes obývací pokoj ke kuchyňskému ostrůvku, který dělil obývák od kuchyně.

„Nemám cit v konečcích prstů, sluch mám stále pochroumaný a až na několik modřin a škrábanců, tak jsem v pohodě. Nic co bych nezvládla." Stále stejná. Nikdy nepřizná svoji slabinu. "Tys o tom věděl, že? O té bombě." Takže místo slov děkuji se dočkám dost nepříjemné konverzace na téma, o kterém neměla vědět.

„Zavolám Thomasovi, ať pro nás pošle vrtulníkem. Ještě dnes se vrátíme zpátky," řekl jsem jí a doufal, že tím se vyhnu jejích dalších otázkám.

„Neodpověděls mi," ozval se její hlas v mé hlavě a i jen v ní byl dost nepříjemný a rozhodně podrážděný. Tak jo je na čase se vzmužit a říct aspoň část pravdy.

„Našel jsem v budově bombu, ale nebyl jsem schopný ji zneškodnit. Proto jsem si nastavil alarm na výbuch a rozhodl se zachránit svou matku ještě před explozí. Kompletní evakuace by nám v tom zabránila," řekl jsem jí a opřel se lokty o ostrůvek. Anna přede mne postavila sklenici vody. Napil jsem se z ní a snažil se vyhnout jejímu pohledu, kterým mě probodávala.

„Tak proč jsi místo ní zachránil mě?" zeptala se mě se značným podezřením v hlase. Tak tohle jí už asi normálně nevysvětlím, když to ani sám pořádně nevím. Vzal jsem si do ruky telefon, který stál na ostrůvku a začal vyťukávat telefonní číslo. Anna mi ho vytrhla z ruky a já se konečně odvážil se jí podívat do obličeje. Měla ho plný škrábanců, které měla vyčištěné. Určitě si stihla dát sprchu. Prach měla smytý, ale velkou modřinu na krku a menší na čele si nezamaskovala stejně jako své tetování. Určitě u sebe měla od Thomase ten krycí krém, tak proč si to pod něj jako obvykle neschovala?

„Ještě ne. Thomas mě pověřil úkolem, který jsem ještě nestihla splnit," řekl a znovu se ke mně otočila zády. Stáhla si vlasy do culíku, pustila si vodu, které tekla do dřezu. Nabrala si trochu do ruky a opláchla si obličej. Určitě ještě z toho všeho byla mimo.

„Dobrý?" zeptal jsem se jí, obešel ostrůvek a položil jí ruce na ramena.

„Jo v pohodě," odpověděla mi a setřásla moje ruce z jejích ramen. Přešla ke křeslu, na kterém jsem ještě nedávno seděl a položila na něj svoji tašku. Vytáhla z ní zbraně a postroj, který si nasadila. Dala do něj zbraně. Vypadala tak neohroženě a klidně. Rozhodně byla plně soustředěná na svůj úkol.

„Čím tě pověřil?" zeptal jsem se jí. Anna si přes postroj se zbraněmi přehodila svoji černou bundu a otočila se na mě.

„Mám zabít jednoho kluka, ale zvládnu to i sama takže jestli chceš dej si sprchu nebo tak něco." Jo sprcha by neuškodila, ale jestli si myslí, že ji nechám jít samotnou, tak se plete. Ať má zabít kohokoliv nenechám to jenom na ní. Otočil jsem kohoutkem. Voda začala téct do dřezu. Nabral jsem ji do ruky a pořádně si opláchl obličej od prachu, který jsem na něm měl.

„Zapomeň jdu s tebou. Ta bomba byla určitě od rebelů, a pokud jsou tady někde, tak se ti parťák bude hodit." Snažil jsem se znít přesvědčivě, jen aby mým slovům uvěřila. A zdálo se, že účel to splnilo.

„Vem si zbraň, nebudu na tebe čekat," odpověděla mi příkře a zamířila rovnou ke dveřím, které vedli k výtahu. Přešel jsem k vlastní tašce, vzal si z ní zbraň a zamířil rovnou za Annou do výtahu. Vypadala odhodlaně, takže tuhle misi určitě bude chtít dotáhnout do konce.

Anna(Emma)

Procházeli jsme se Sebastianem ulicemi a já se snažila najít toho zatracenýho kluka, jenže mezi tolika lidmi to bylo prakticky nemožné. Neustále jsem se rozhlížela po lidech a snažila se využít i svoji schopnost telepata a najít ho i skrz mysl.

„Řekni mi, jak vypadá, ať ti s tím hledáním můžu pomoct," řekl Sebastian a promnul si krk. Vypadal unaveně z toho věčného chození po ulicích a pátrání po někom o kom ani nevíme, zda je tady. Mně to nevadilo. Aspoň jsem se odreagovala a necítila pocit vinny za to, že jsem mu zabila matku, kterou chtěl původně zachránit, ale místo toho zachránil mě. Nechápu proč to udělal a ani jsem nad tím nemínila přemýšlet.

„Nemůžu ti ho popsat, protože mám jeho obrázek v hlavě. Pokud ti to ale pomůže tak je černovlasý, výška něco mezi sto osmdesáti až sto devadesáti. Věk mezi dvaceti až dvaceti pěti, víc nevím," odpověděla jsem mu klidně a dál se snažila najít toho kluka.

„Máš pravdu, moc mi to nepomůže." Jako bych tohle nevěděla ani já sama. Jenže já znala přesný tvar jeho obličeje, jeho oči nebo přesné linie jeho řezaných lícních kostí. Zvláštní bylo, že mi v jistých částech připomínal Sebastiana.

Zastavila jsem se na další křižovatce a rozhlédla se okolo. Všude to byl samý civilista v slušivém oblečku nebo kostýmku. Úplně jsme mezi němi se Sebem vyčnívali. Jenže, jak jsem si všimla, nebyli jsme sami. Byl ke mně sice otočený zády, ale barva vlasů i výška seděly, a když se rozhlédl, bylo mi jasné, že je to on. Rozešla jsem se směrem k němu a nemínila z něj spustit zrak. Jenže. Když jsme se rozešli mi za ním, rozešel se i on někam pryč. Prodírala jsem se za ním v bezpečné vzdálenosti, dokud nezašel do jedné ze zdejších tmavých uliček.

„Anno, může to být past," varoval mě tiše Sebastian, ale mě to bylo jedno. Zabila jsem už několik lidí, ale zabít jeho matku bylo asi nejhorší. Sice ta díra v mém nitru byla zaplněná, ale ta tíha, že jsem mu zabila matku byla nesnesitelná. Když zemřu, tak aspoň chci umřít při své misi.

Nedbala jsem jeho varování a vešla do temné uličky, kde bylo pár kontejnerů a na jejím konci zeď, ke které stál otočený on. Mířila jsem k němu rázným krokem a vytáhla ze svého postroje pistoli. Odjistila jsem ji a zamířila přímo na něj.

„Věř mi, že tohle nechceš udělat, Anno," vyslovil a otočil se ke mně. V ruce svíral taky pistoli namířenou na mně, ale mi měli početní výhodu. Jenže to nebyla pistole co mě rozhodilo, ale moje jméno, které vyslovil. Zesílila jsem svůj stisk na pistoli a zapřela se v nohách.

„Odkud znáš moje jméno?" zeptala jsem se ho a bylo mi totálně ukradené, že jsem už měla střílet, ale neudělala to.

„Anno, pozor je to past," promluvil ke mně Sebastian skrz mysl. Opatrně jsem se rozhlédla a všimla si několika mužů stojících nad námi na střechách budov. Fajn tak početní převahu mají oni, ale kašlu na to.

„Nepamatuješ si mě? To jsem já Jack?" řekl ten kluk, na kterého jsem stále mířila. "Pojď s námi." Bylo mi jedno kdo to je. Bylo mi jedno zda teď zemřu,ale alespoň splním svoji misi a zničím jednoho z rebelů.

„Je mi jedno kdo jsi a co po mně chceš," řekla jsem mu klidným hlasem. "Ale dnes je tvůj den smrti, stejně jako můj."

„Anno ne! Pozor!" zakřičel na mě Sebastian. Jenže jsem to nevnímala, zamířila na toho Jacka a připravila se vystřelit. Jenže to byla chyba, protože jsem si nedávala pozor a vedle mě se objevil vysoký hnědovlasý kluk. Pořádně mě objal a než jsem stihla vystřelit, objevila jsem se na úplně jiném místě. Totálně jsem nechápala, jak je to možné. Než jsem se však stihla zeptat či udělat jakýkoliv pohyb, ucítila jsem, jak mi něco píchl do krku a moje oči překryly jejich víčka. Jak já nesnáším, když jsem v bezvědomí.

Sebastian

Stál jsem až příliš daleko od Anny, abych jí pomohl, když se vedle ní zjevil zničehonic nějaký kluk a potom s ní i zmizel. Tohle není možný. Vždyť to uměl pouze Alex, ale ten je mrtvý. Přestal jsem myslet a automaticky zamířil na toho kluka, který si říkal Jack. Stejný jméno jako měl můj bráška, ale on to být nemohl, protože on Annu nikdy nepoznal.

„Kde je?" zeptal jsem se ho naštvaně. Nic z tohohle nedávalo smysl až na jediné. Na Annu, kterou někam přemístili a mě popadl neskutečný vztek, že nevím kam.

„Hele, klídek, jo. Je v pohodě, přísahám," řekl Jack, schoval zbraň a zvedl ruce nad hlavu v gestu míru. Udělal jsem několik kroků k němu a znovu odjistil zbraň.

„Tak kde je?!" zeptal jsem se tentokrát už víc hlasitěji až jsem na něj řval. Ta nevědomost o Annině poloze mě ničila.

„Ty se asi nezklidníš co?" zeptal se mě Jack klidně. Že bych s tou pistolí mířící na něj nevypadal až tak děsivě, jak jsem si myslel? Pochybuji.

„Chci vědět, kde je a chci to vědět hned," vyslovil jsem skrz zatnuté zuby a snažil se za každou cenu nevystřelit.

„Fajn," odpověděl mi klidně Jack. "Ale za to potom se omlouvám. Alexi můžeš!" Než jsem se stihl nadát a vzpamatovat se z toho, že zrovna vyslovil jméno mého kamaráda, tak se vedle mě objevil Alex, popadl mě za ruku a teleportoval na jiné místo. Rozhlédl jsem se po místnosti, kam mě přemístil a našel Annu ležet na zemi v nějaké cele tvořenou z mříží. Byla to jako klec pro psa, ale ve větším provedení. Vztek dosáhl největší stupnice a moje sebeovládání bylo to tam. Prudce jsem se otočil, že tomu fajzlovi zrádcovskému dám pěkně do držky, jenže tam nikdo nebyl. Místo toho mě někdo silně uhodil do hlavy. Bylo to přímo to správné místečko, kde když zaútočíte pošlete nepřítele do říše snů a přesně tam jsem byl i já. V bezvědomí, už zase.

Tak nálada i chuť byli a další kapitolka se zrodila. Předem vás varuji, aby jste si na tohle nezvykali, protože zrovna marodím doma a jakmile nastoupím zpátky do školy, budou kapitolky omezenější. Tak to se nám zase hezky zamotalo nemyslíte? Jack i Alex jsou naživu a pracují pro rebeli. Anna se ho pokusila zabít a společně se Sebastianem skončili Bůh ví kde. Ještě do toho se nám přidal tajemný Ben a tajemství, které vytvořili mezi Annou a Sebem puklinu lží. To se nám to pěkně komplikuje co? Anna si ani svého ex nepamatuje a chce ho zabít a u Seba se začíná projevovat nová vlastnost. No pro dnešek jsem to hezky ukončili a u další kapitolky ahojjj.

PS: Zřejmě teď přibide třetí pohled od Jacka. No kdo má radost, že žije. :)

PPS: A abych nezapomněla představitelé Bena a Alexe bych mohla taky uvést, že?

Nuže dovolte mi vám představit Bena, vůdce rebelů, který spolu s Alexem( hned pod ním) ještě sehrají svou roli v příběhu.(Omlouvám se případně za až příliš velký obrázek :) )