Sebastian

Jel jsem společně s Jackem mezi posledními v konvoji a vzpomínali jsme na staré časy. Bylo to příjemné jen takhle vzpomínat, ale horší bylo zjistit, že svého bratra už tolik neznám. Vyprávěl mi o tom, co všechno naše matka prováděla poté co mě odvedli i důvod svého odchodu. Všechny věci, které jsme promeškal někde jinde než on se těžce poslouchali, ale horší bylo slyšet ho mluvit o Anně. Bylo sice zajímavé poznat její část před přeměnou, ale vadilo mi, že jsem ji neznal. Znal jsem její skryté já a ne to, jakou na povrchu byla. A co bylo horší, připravil jsem svého bratra o jeho lásku a dovolil člověku z mého týmu ho tehdy postřelit.

„Měl jsi ji asi hodně rád co?" zeptal jsem se ho, abych se jen ujistil v citech mého bratra k Anně.

„Miloval jsem ji. To co jsem k ní cítil jsem nedokázal ani popsat slovy. Ona... Byla prostě jiná než všechny ostatní, které jsem znal a stále taková je, jenže... Už to není ona. Změnila se a já nevím, zda bych u ní měl ještě šanci." A je to tady. Zachovat se jako správný bratr nebo majetnický parchant. Těžké rozhodování.

„Měl bys to zkusit. U ní člověk nikdy neví." Ty slova se mi jen těžce říkala, ale byla správná. Musela být.

„Taky fakt," přitakal Jack a poposedl si v sedle. Nejspíš jeho zadek trpěl stejně jako můj. "Ale teď to vypadá, že je nakrknutá na tebe." Trefa do černého. A nejhorší je, že nevím proč.

Vepředu před námi jsem zahlédl Annu na čistě černém koni, jak jede vedle Alexe a povídají si. Vypadala šťastně, přinejmenším spokojeně. Netušil jsem, jak ji Alex dokázal přesvědčit, ale nejspíš to zabralo. Nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem měl chuť být u ní.

„Víš co, pojedu zjistit, jak to vlastně mezi námi dvěma teď je," řekl jsem Jackovi a popohnal koně do klusu. Projel jsem kolem několika lidí, z toho někteří šli po svých nebo jeli v teréních autech. Zastavil jsem se až u Anny s Alexem, kteří se zrovna něčemu smáli.

„Co zajímavého probíráte?" zeptal jsem se a Annin úsměv ztuhl. Poznal jsem, jak se jí svaly napjaly a nasadila znovu svoji kamennou tvář, když se před někým snažila skrýt bolest a působit nezaujatě, tvrdě a silně.

„Za chvíli tam budeme, takže pojedu napřed," řekl Alex a pobídl svého koně do klusu. Anna se stále dívala před sebe, ale co mě překvapilo, bylo, že držela otěže pouze jednou rukou. Pro mě byla jízda na koni za trest, ale ona se snad narodila pro ježdění na koni.

„Co chceš?" zeptala se mě skrz zaťaté zuby. Určitě byla ve špatné náladě, ale před chvílí to vypadalo úplně jinak. Rychlý obrat o stoosmdesát stupňů.

„Co jsem udělal, že se takhle chováš a že zrovna ke mně?" Znal jsem ji a věděl jsem, že chodit okolo by ji jenom víc naštvalo. Anna se na mě konečně podívala, ale nebyl to ten pohled, který bych chtěl vidět. Z očí jí přímo sršela zlost a zášť k mé osobě. Štěstí pro mě, že nemá schopnost vrhat blesky či plameny.

„Ty nevíš? Tak si zkus vzpomenout, protože jsem to přece jen já, kdo má výpadek paměti a ne ty, že? Užíval sis to? Víš co nechci to vědět, nechci se na tebe dívat ani s tebou mluvit, takže mě nech na pokoji nebo si pokaždé, když usneš pohraji s tvou myslí a to se ti rozhodně nebude líbit." Jo určitě na mě byla naštvaná, ale pokud tohle měla být nápověda, proč tak jsem úplně hloupí, jelikož to nechápu. Anna se neobtěžovala na mě počkat a popohnala koně do klusu, aby se dostala dopředu. Podle toho, jak koně vedla a pohybovala se v sedle, bylo poznat, že je v jízdě na koni zkušená.

„Tak jak to tedy mezi vámi teď je?" zeptal se mě Jack. Ani jsem si nevšiml, že se ke mně tak rychle dostal. Zhluboka jsem si povzdechl a zadíval se na místo, kde mi Anna zmizela.

„Něco jsem provedl a netuším co. Myslím, že budu muset zjistit co."

„Tak to hodně zdaru," popřál mi Jack. Po zbytek cesty jsme mlčeli a drželi se se skupinou, která jak se později ukázalo mířila k nějaké staré budově asi o čtyřech patrech. Byla stará a špinavá. Nejspíš tu moc často lidé nepobývali.

Když jsme přijeli k budově, sesedli jsme z koní, které od nás přebrali nějací muži. Jack mě vzal dovnitř budovy a skrz chodby se mnou mířil do jednací místnosti, kde jsme se měli s ostatními sejít a probrat plán útoku na společnost. Cestou jsme míjeli několik lidí, kteří s různými věcmi probíhali po chodbách. V místnostech, do kterých šlo z chodby vidět, byly zásoby jídla i zbraní. Zažil jsem už, že se lidé takhle chovali a pokaždé to bylo, když se mělo dít něco velkého jako úkol útoku na největšího našeho nepřítele.

Konečně jsme došli do velké místnosti, kde uprostřed byl jen velký stůl s židlemi okolo něj, ale jinak byla místnost prázdná. Všichni tu už byli a stáli okolo stolu, kde byla velká mapa společnosti, jak vnitřní plány, tak vnějšku a okolí. Anna se opírala o stůl a probírala s Alexem část D, do které jsme obvykle měli přístup zakázaný.

„Jacku zavři dveře, ať se tu ostatní nemotají," přikázal Ben a zkoumal mapy. Přešel jsem ke stolu a zaujal místo naproti Anny.

„Takže pro začátek. Přemístíme se tam pomocí několika vrtulníků, tak abychom se tam kolem páté hodiny ráno objevili. Podle Anny a Alexe se v té době mění směny, takže budou oslabeni. Sice o minimum, ale lepší než nic. Ale potom tu máme problém. I když budou oslabeni, tak stále mají jeden z nejlepších bezpečnostních systémů a strategií. Anno."

„Pokud si dobře pamatuji, tak se mi jedna známá svěřila nebo spíš chlubila, že Thomas nechal nainstalovat nový radar, díky kterému dokážou zaměřit pohyb, jak ve vzduchu, tak na zemi či ve vodě na tři kilometry. To znamená, že existuje jistá možnost, že nás dokážou najít ještě před přistáním. Budeme potřebovat nějaké letadla, které nás budou krýt, ale potíž je v tom, že jsou rychlejší než naše vrtulníky, takže budou muset vyletět až po nás. Jenže poté co se dotkneme země, přejdou na pozemskou obranu a tu ovládá lépe Sebastian než já." Anna vzhlédla od map na mě, ale její pohled byl stále stejný. Vztek, naštvání a bezcitnost. Už zase to dělala. Chovala se tak, aby jí něco tolik neubližovalo a mě ničilo, že tím něčím jsem já.

„Před samotnou budovou je několik skrýší, do kterých se dá dostat pod zemními tunely. Tohle byl jeden z nejlepších Thomasových nápadů, co měl ohledně bezpečnosti, protože jsou chráněni ze všech stran, ale přitom mají výhled okolo sebe. Navíc jakmile se zvednou poklopy, které je chrání z vrchu, jsme jako zvířata na odstřel. Bude to chtít buď někoho, kdo je vypne zevnitř a tím způsobí, že se poklopy zavřou a jejich obyvatelé budou muset skrz tunely zpátky do budovy. Jakmile by k tomu došlo, musí projít skrz ocelové dveře, které se otevírají zvenčí tak aby posloužili v případě evakuace, ale ty dveře jsou napojené na elektrické rozvody s elektrickým zámkem, takže jdou skrz příkaz z počítače zavřít a uvěznit lidi v tunelech. Byli by v pasti, ale stále naživu, protože tam jsou komory se zásobami i ventilace. Pokud zaútočíme Thomas přesune většinu lidí do tunelů a budovu obežene elektrickým polem, které oslabí naše schopnosti." Přerušil jsem svoje taktizování a rozhlédl se po ostatních okolo stolu. Všichni přemýšleli nad plánem. Ben si rukou přejížděl po vousech a upíral zrak na mapy, ležící na stole. Nejspíš je nějak získali do Alexe.

„Takže pokud tomu rozumím, tak ta budova je něco jako pevnost," prolomil Ben ticho, které nastalo.

„Přesně tak," souhlasil jsem.

„A jediný způsob, jak je oslabit je zavřít a zabezpečit poklopy s lidmi. Jak je zavřeme?"

„Musíme se dostat do samého srdce budovy. Řídící místnost. Tam je všechno. Ovládání elektrických zámků i pole, proudí z tama i rozkazy." Když jsme tu teď tak rozebírali strategii, začal jsem si uvědomovat, že to je prakticky nemožné. Thomas věděl, jak tu budovu vytvořit, aby všemu odolala, obzvlášť útoku zvenčí.

„Nějaké nápady, jak to provést?" zeptal se Ben a přejel pohledem po všech zúčastněných.

„Pokud někdo nezruší bezpečnostní protokol v řídící místnosti, nemáme šanci uspět. Navíc okolo budovy a útočících bunkrů, jak je už Sebastian zmínil je asi dvacet metrů jen tráva bez jakéhokoliv krytí. Budeme jako zvěř k odstřelu, takže se někdo bude muset dostat dovnitř a až pak můžeme budovu obsadit."

„Nedostanu tam žádné lidi. Dvacet metrů je moc velká vzdálenost, všechny by je postříleli dřív než by udělali první krok. Je to předem prohraný boj." Ben si prohrábl rukou mastné hnědé vlasy a posadil se do jedné z židlí. Zabalil se víc do svého černého kabátu, který mu nejspíš dodával potřebné teplo.

„Co když by se tam někdo dostal a všechno to vypnul?" nadhodil Alex a všechna pozornost se upřela na něj.

„Pak by jsme už měli šanci k úspěchu," odpověděl mu zaujatě Ben. Alex s Annou si vyměnily pohledy a hned potom se jim na tváři objevil úsměv. Určitě spolu komunikovaly skrz mysl.

„Pokud si dobře pamatuji, tak v bunkru číslo pět špatně vedl proud," poznamenal Alex.

„A stále blbne. Tentokrát v pravidelných intervalech po pěti minutách." Konečně mi došlo kam tím vším Alex míří. Měli tři vylepšené assassíny odhodlané zničit společnost, která jim zničila život.

„Když se tam teleportuji a použiji na lidi uvnitř uspávací plyn, vznikne mezera, skrz kterou se může malá skupinka dostat dovnitř."

„A ta skupinka se postará, aby ničila všechno co půjde. V celách by mohli být nějací naši lidé, když je odtamtud dostaneme, mohli by pomoct." To byl od Anny dobrý nápad, ale nereálný.

„Cely jsou až úplně dole, už tak to bude muset být tým složený nejméně ze čtyř až pěti lidí, navíc můžeme bunkry zničit i ručně. Když zablokujeme zámky přímo u dveří, nebudou moct přivolat posily zpátky dovnitř až na nás přijdou, protože budou uvězněni."

„Znám plány nazpaměť. Můžu nás navigovat až budeme vevnitř," ozvala se Anna.

„Já nás tam můžu dostat, navíc ty prostory taky znám i tamější lidi. Mám tam i přátele, kteří by nám mohli pomoct," přidal se k ní Alex.

„A já zase znám veškeré bezpečnostní protokoly, které jsou v takové situaci zavedeny, teda až na jeden. Na protokol zvaný Poslední muž, protože ten zná pouze Thomas a doktor McCastle," přispěl jsem ke konverzaci. Tenhle boj jsem si nemínil nechat ujít, navíc jsem jim chtěl co nejvíc pomoci.

„To jsou tři, ale mluvili jste o čtyřech. Nechám na vás, zda mezi sebe ještě někoho vezmete, ale dejte na sebe pozor. Ty obzvlášť Anno. Nerad bych tě opět ztratil." Benovi čišela z očí otcovská láska k jeho nalezené dceři.

„Já půjdu s vámi. Dlužím to Anně a zbytku svého týmu, pokud ještě žijí," ozval se Jack.

„Bude to velký boj s hodně zraněními. Budete potřebovat po ruce lékaře," řekla hnědovlasá žena, která po celou dobu tiše stála vedle Bena.

„Nechám připravit vrtulník, v kterém poletíte i s vybavením, ale jako poslední. Vy čtyři poletíte ve středu a vepředu bude tým, který vás bude krýt stvořený z dobrovolníků. Má ještě někdo nějaké otázky?" Nikdo nic neřekl a v místnosti zavládlo ticho. "Pak pokud už nic nemáte můžete se rozejít. Zítra ve čtyři se odlétá, takže buďte připraveni. Co budete dělat do té doby je vaše věc." Souhlasně jsme přikývli. Anna rychle odstoupila od stolu a zamířila ven z místnosti. Mise, na kterou jsme se chystaly byla sebevražedná a já nemínil se s ní rozejít ve zlém, takže to musím vyřídit a urovnat s ní co nejdřív. Odstoupil jsem od stolu a pustil se do jejího pronásledování.

Anna(Emma)

Procházela jsem chodbami, jak nejrychleji to šlo a snažila se dostat do pokoje, který mi Alex ukázal, že můžu použít k přespání. Měla jsem hlad, byla jsem unavená a naštvaná nedávným zjištěním, že mi Sebastian celou tu dobu lhal. A včetně něj i společnost, pro kterou jsem dělala ty nejodpornější věci, které šli. Bylo mi ze sebe špatně, že se mnou celou tu dobu takhle manipulovali a já si ničeho nevšimla. Zatraceně vždyť jsem byla telepatka.

„Anno, počkej!" On to prostě nevzdá, ani když mu řeknu, že ho nechci vidět. To mu to snad mám říct čínsky nebo španělsky aby byl spokojený?

„Emmo!" Tak na tohle jméno nebudu slyšet už vůbec a může si řvát, jak jen chce.

Odbočila jsem do další chodby a potom rovnou do pokoje, který mi Alex nechal. Nebyl nic moc, ale pro přespání účel snad splní. Byla tu jen větší postel a jedna malá skříňka, jinak nic víc než jen čtyři holé stěny a dvě okna a jedny dveře.

Sundala jsem si svoji koženou bundu a hodila ji na postel. Dokonce mi už bylo i jedno, že mám hlad. Jediné po čem jsem teď toužila byl spánek a samota. Chtěla jsem zavřít dveře a tím se odstřihnout od ostatních v budově, ale on mi tam prostě musel strčit nohu a potom ty dveře zase otevřít.

„Myšlenko," řekl skoro až prosebným tónem. Když jsem se na něj znovu podívala, neviděla jsem svého učitele a přítele, který mi zachránil život díky své schopnosti. Viděla jsem muže, který mi lhal a zradil mě.

„Řekla jsem ti, abys mě nechal na pokoji," vyprskla jsem a otočila se k němu zády. Sebastian mi, ale položil ruce na ramena a otočil si mě k sobě čelem. Začala jsem se s ním prát, protože se mi na něj nechtělo dívat. Nechtěla jsem vidět toho, kdo mě zradil a já mu věřila.

„Hele, nech toho. Jen si s tebou chci promluvit," řekl naštvaně. Tak on je naštvaný, když bych měla být ve skutečnosti naštvaná já?

„Fajn tak mluv. Můžeš třeba začít tím, proč jsi mi celou tu dobu lhal. Jen abys věděl, já ti věřila a tys zradil moji důvěru. Jak dlouho jsi věděl, že se mnou Thomas manipuluje. Jak jsi mi celou tu dobu mohl lhát přímo do očí?" Už toho na mě prostě bylo moc. Sebastian se na mě podíval a v jeho očích šlo poznat, že toho lituje, ale tím nic nezíská ani neodčiní.

„Dej mi ruku."

„Proč?" poslední co bych chtěla dělat je mu vyhovět.

„Prostě to udělej a já ti to všechno vysvětlím. Je to totiž dlouhý příběh." Sebastian ke mně natáhl ruku a já mu neochotně tu svoji položila na jeho. Stiskl je a potom se mi zadíval do očí.

„Zavři oči a uvolni mysl. Podívej se mi do hlavy, do vzpomínek." Udělala jsem co po mě chtěl. Zavřela jsem oči, zklidnila dech a nabourala se mu do mysli.

Temnotu nahradila zelená louka. Kousek od ní bylo pro mě již známé jezero a chata. Někdo mi stiskl ruku. Podívala jsem se na původce stisku a zjistila, že vele mě stojí Sebastian. Jak to udělal? Nikdy tu se mnou nikdo nebyl, když jsem se mu dívala do hlavy. Na tváři se mu objevil úsměv, když kolem nás proběhli dva malý kluci. Pamatovala jsem si je. Byl to Jack a Sebastian jako malý kluci.

„Proč jsme tu a co tu děláš ty?" zeptala jsem se ho. Tohle nedávalo smysl. Když mi to chtěl všechno vysvětlit, tak proč jsme zrovna tady.

„Když se takhle napojíš na vylepšeného assassína a máš s ním kontakt kůže na kůži, přeneseš ho sebou do určité vzpomínky. Byla to jen nepotvrzená myšlenka doktora, kterou jsi zrovna potvrdila. A jsme tady abych ti to všechno vysvětlil pěkně od začátku. Abys pochopila proč jsem ti celou tu dobu lhal, protože bych si to dobrovolně nikdy nevybral." Sebastian se odmlčel a já si až teď uvědomila, že má moji plnou pozornost. "Táta zemřel, když jsme byli s Jackem ještě malý a máma si nikdy nenašla nikoho jiného. Tohle bylo naše poslední léto. Táta pracoval u společnosti stejně jako máma a na něčem pracoval, když jsme mi byli tady. Když jsme se potom vrátili zpátky do společnosti, kde jsme vyrůstali, řekli nám že zemřel. Máma z toho byla nějakou dobu špatná a potom se začala plně věnovat práci pro společnost a stala se tím člověkem kým byla. Vychovával jsem Jacka do doby než mě od něj odtrhli." Prohlédla jsem si okolí a zjistila, že už nejsme na zelený louce zalitý slunečním světlem, ale v budově společnosti na ostrově. V místnosti kromě nás byl Thomas, Jack se Sebem, když byly stále mladší a jejich matka. Ta matka, kterou jsem jim oběma zabila. Ta matka, která je vychovala a pak se změnila.

„Odvedli mě pryč z ostrova a začali cvičit pro práci s nimi. Ještě před svým odchodem jsem slíbil Jackovi, že na něj dohlédnu, že tu budu pro něj, ale nebyl jsem." Chápala jsem ho. Všechno už začalo dávat větší smysl, když se mi takhle otevřel. Rozhlédla jsem se po okolí a zjistila, že se prostředí znovu změnilo. Tentokrát jsme stáli na louce, kde byl vrtulník. U něj stál zády k nám Sebastian jen o pár let mladší než byl teď. V rukách držel dívku. Zadívala jsem se na ni a našla svoje známé rysy. Byla jsem to já.

„To samé jsem slíbil i tobě, když jsem tě nakládal do toho vrtulníku. Slib, který jsem dal jemu jsme nebyl schopný dodržet, ale ten který jsem dal tobě jsem dodržel. Tím, že jsem ti lhal jsem tě chránil, jinak by tě Thomas dávno zabil a zároveň jsem tím chránil Jacka, kterého na mě používal jako kotvu. Věděl, že ho budu chtít chránit a proto pokaždé, když jsem něco nechtěl udělat vytáhl ho na mě." Tak teď jsem tomu rozuměla úplně. Křivdila jsem mu. Thomas ho hnusně využíval. Využíval jeho slabiny, jeho rodinu a mě k tomu, aby dostal to co chce.

Obraz zmizel zpátky ve tmě, kterou po chvíli nahradila známé šedé zdi a místnost. Byly jsme zpátky v mém pokoji. Sebastian položil své ruce na můj obličej a jemně ho zvedl, tak abych mu viděla přímo do jeho modrých očí.

„Ptala ses mě proč jsem tě ve společnosti před tím výbuchem zachránil místo své matky. Odpověď zní, že mi na tobě záleželo víc než na ní. Už nebyla tou hlavní ženou v mém životě. Tou ses stala ty." Nechápu, jak to dělal, ale jeho slova mě hřála. Byl to příjemný pocit tepla, který se mi shromažďoval u srdce.

„Ty ses stala mou rodinou a to už nezměním ani kdybych chtěl, protože jsem si po tom výbuchu uvědomil, že tě miluji. Když jsi ležela v té cele a já k tobě nemohl, ničilo mě to. Chtěl jsem tě chránit a nemohl jsem, ale to už nedovolím. Půjdeme do společnosti společně, zničíme Thomase a získáme zpátky naše životy, abychom je mohli žít podle sebe. A pokud by ti to nevadilo, chtěl bych ho žít s tebou." Jeho rty se dotkly těch mých. Věděla jsem, že říká pravdu a znovu si získal zpátky část mojí důvěry. Vybral si mě místo své matky. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, že dal přednost mě než ženě, která ho porodila a vychovala.

„Neodháněj mě. Zůstaň se mnou, dokud tohle všechno neskončí, abych tě mohl chránit a bojovat po tvém boku," zašeptal do polibku, který ve stejnou chvíli prohloubil. Zajela jsem mu rukama do vlasů a přitáhla si ho k sobě blíž.

„Věděl jsem, že mě máš ráda, když jsi žárlila na ty holky ve třídě," ozval se mi jeho hlas v hlavě.

„Drž hubu nebo toho nechám,"pohrozila jsem mu. Nadzvedl mě a přenesl k posteli, na kterou mě položil.

„Miluju tě Anno a ať se stane cokoliv, tak navždy budu." Sundal mi postroj na zbraně, který mi jako jediný nechali, když mě přenesli do cely a já mu zase sundala triko. Jeho tělo bylo pevné a vypracované. Vždycky mě během tréninku dokázal odvést z koncentrace jen když si sundal tričko a teď tu byl u mě natolik blízko, aby mohla po jeho svalech přejíždět rukama a zapisovat si je do paměti. Jemně jsem zatlačila do jeho hrudi a on se ode mě nechápavě odtáhl.

„Jen mi slib, že už mi nikdy nebudeš lhát," zašeptala jsem těsně u jeho rtů.

„Slibuji," řekl a znovu se vrhl na má ústa v nekonečných polibcích, které jsem mu oplácela. Přestala jsem vnímat všechno co se okolo nás dělo a nechala se unášet jeho doteky, teplem, které se ve mně vznítilo jako požár, který nešel uhasit a on ho jen přiživoval svou přítomností. On byl jedinou věcí, které pro mě v tu chvíli byla důležitá. I když jsem na něj byla naštvaná, dokázal mě uklidnit a veškeré mé pochyby rozvrátit čistou pravdou. Stala jsem se jeho smyslem života a on se stával tím mým. Byl člověkem, který v mém životě byl pro mě nejdůležitější.

Takže další díl je na světě a příště tu už bude akce haba děj. No co říkáte na nové vyústění situce. Kdo čekal, že Anna a Seb v sobě najdou zalíbení? A povede se jim útok podle plánu? To vše v příštím díle.

P.S: Omlouvám se, že jsem dřív nevydala, ale nějak nebyla nálada a nebýt dvou skvělých osob, které by mě k tomu dokopaly, tak by kapča ještě ani nebyla na světě. :)