Anna(Emma)

Minulost

Často jsem vídala děti mladší než já, jak sedí za stoly a učitelka před tabulí jim něco říká. Bylo mi to povědomé, jakobych už někdy dřív prošla tím čím oni. Když jsem se jednou odvážila a zeptala se doktora co tam dělají, odpovědí mi bylo, že se učí věci, které já už umím.

„Taky jsi chodil sem do školy?" zeptala jsem se Sebastiána, když jsem s ním trávila zase svůj volný čas v tělocvičně a každý z nás sloužil tomu druhému jako boxovací pytel. Věc, do které si můžeš vybýt svůj vztek či zlost nebo agresi a vědět, že on ti to vrátí, ale tobě stejně bude lépe.

„Jo chodil." Asi bych měla zmínit, že dneska jsme si asi změnili role. On byl ten uzavřený a nepatřičný a já přívětivá a baštící po informacích o životě zde.

„Víc mi toho neřekneš?" Sebastián se na mě podíval s povytaženým obočím a postavil se k jedné z figurín, které sloužili k cvičení úderů. "Pojď sem. Dneska budeš cvičit na tomhle." Zhluboka jsem si povzdechla, ale přešla k figuríně. Sebastian si stoupnul hned za mě a nepatrně mě znervózňoval, ale nemínila jsem dát nic najevo. Nesnášela jsem, když někdo stojí za mnou, protože nevím, co mám od něj očekávat.

„Důvod proč, mi asi taky neřekneš co." Přesně jak jsem čekala odpovědi se mi nedostalo.

„Udeř ho rukou," přikázal. Ano, pane, pomyslela jsem si. Udělala jsem co po mě žádal a zároveň se pokusila zjistit i svoje odpovědi skrz mysl, ale opět mě odstřihl a vytvořil imaginární zeď, která mi v tom bránila. Z mého pokusu se mu tam znovu dostat po mém útoku na figurínu mě vyvedl Sebastian, když chytil do svých rukou moje boky. Jeho sevření bylo pevné a zároveň i jemné, aby mi tam nenechal modřiny od příliš silného stisku.

„Vykloubil jsem si na misi rameno, takže nech těch pokusů získat z mé hlavy informace a soustřeď se na to co po tobě chci." Překvapilo mě, že věděl o mém chabém pokusu a k mojí smůle dokonce dvakrát.

„Zpevni tělo a odhadni přesnou sílu svých útoků," řekl a chytil mou pravou ruku do své. Udělal se mnou náznak úderu a přitom stále držel můj bok. "Děláš častou chybu, že do nějakých úderů či výpadů dáš až příliš síly a ta ti potom chybí. Navíc tvoje rány nejsou tolik silné, ale existuje způsob, jak to napravit."

„A ty určitě víš, jak na to," řekla jsem odměřeným a klidným hlasem. Sebastian se ode mě vzdálil a postavil se za figurínu.

„Tréninkem," odpověděl mi a jeden koutek úst se mu nadzvedl. "Budeš útočit dokud neřeknu, že máš dost a nebude ti odumírat ruka." Sebastiánovi se na ústech táhl spokojený úsměv, takže mi bylo jasné jak si to bude užívat. Já se tu budu mořit trénováním a on si bude odpočívat a buzerovat mě při každém úderu. Zhluboka jsem si odfrkla a pustila se do toho, abych to měla co nejdřív za sebou. Snažila jsem si svou rychlou změnu nálady z veselé na zpátky podrážděnou vybít na něm, ale momentálně mi musela jen postačit představa, že ta figurína, do které buším je on.

Současnost

Stála jsem u velkého okna, které se spíš podobalo vitríně, pozorovala lidi venku a přitom vzpomínala na jeden ze svých šťastných momentů ve společnosti. Skoro každý trénink jsem se snažila Sebastiana provokovat a to hned z několika důvodů.Za prvé mě to bavilo, za druhé mi to dokázalo zpříjemnit den, za třetí jsem to dělala v naději, že se neudrží a já od něj zjistím nějaké informace v té chvilce, kdy se přestane ovládat a dávat si pozor.

Z mého poklidného rozjímání mě vyrušil další výbuch smíchu, který pocházel od kluků, posazených v křeslech před ředitelnou, v které Thomas stále něco řešil. Otočila jsem se k nim a snažila se zjistit čemu se tolik smějí. Všimla jsem si jenom jak si vyměňují svádivé pohledy se skupinkou holek. Dostat se do hlavy jim bylo jednoduché a zároveň i nechutné. Každá si myslela na Sebastiana a na věci, které by s ním mohla dělat. Dost často nemravné. Dostala jsem nápad hodný mrchy a vymyslela plán, kterým Sebastiana znovu poškádlím.

Zamířila jsem rovnou ke klukům, přesněji sedačce, v které seděl Sebastian a skrz mysl jsem i zaznamenala, že si mě všimli i ta skupinka bloncek. Došla jsem až k Sebastianovi, který zvedl hlavu a podíval se na mě. V očích měl jiskřičky, což značilo o tom že se určitě skvěle baví.

„Copak Myšlenko. Už ses tam sama začala nudit a chceš se přidat k nám? Jaksi tu už není volné místo," řekl pobaveně. Usmála jsem se co nejvíc mi to ústa dovolovala, posadila se mu obkročmo na nohy a bez jakéhokoliv varování jsem ho políbila. Sebastian mě chytil za boky. Přestala jsem vnímat polibek a vsunula se do mysli jedné z bloncek.

„Mrcha. Pojďte do třídy," řekla. Cítila jsem ten slastný pocit vítězství a odtáhla se od Sebastianových úst. Ani jsem si nevšimla, že náš polibek byl vzájemný. Chtěla jsem se zvednout z jeho nohou, ale jeho pevný stisk na mých bocích mi v tom jasně bránil. Nadzvedla jsem obočí v tiché otázce. Odpovědí na něj mi byl nadzvednutý koutek Sebastianových úst. Přiblížil se hlavou blíž ke mně. Bylo mi jasné, že mě chce znovu políbit a i kdyby ne, tak moje ruka jednala rychleji než mozek a jednu mu vrazila. Dlaní se mi rozlilo příjemné svědění od správně zasazené facky. Jeho obličej se zkřivil, takže moji reakci nečekal.

„Pusť mě," vyhrožovala jsem mu skrz mysl. Sebastián dal hlavu na stranu, ve stylu že přemýšlí, ale nakonec jen zavrtěl nesouhlasně hlavou. Chtěla jsem mu uštědřit další ránu, ale tentokrát měl rychlejší reakce a chytil mi ruku a potom i tu druhou.

„Pusť mě," řekla jsem mu znovu ráně, tentokrát už nahlas. Sebastian jen zakroutil hlavou a zpevnil svůj stisk, když jsem se pokusil se z něj dostat.

„Proč jsi to udělala?" zeptal se mě klidným hlasem. Jeho oči nesledovaly moji reakci, jak to obvykle dělává, ale díval se mi přímo do očí. Jestli si myslí, že mu něco řeknu, tak na to, ať zapomene. Ještě by si mohl myslet, že jsem to udělala ze žárlivoti a to riskovat nebudu vůbec.

Naše oči vedly válku, kterou jsme nechtěli ani jeden prohrát, dokud se dveře od ředitelny neotevřely. Uslyšela jsem nejdřív klepot podpatků, které určitě patřili ředitelce, následovaných Thomasovými kroky.

„Sebastiane pusť ji a přestaňte se popichovat. Slíbil jsem, že se budete chovat slušně a doufám, že to i dodržíte, takže žádné vylomeniny. Nikdo," řekl Thomas. Mohlo mi dojít, že když nás uvidí neušetří nás od jeho proslovu o tom jak by jsme se měli chovat. Sebastian pustil moje ruce a já se pohotově zvedla z jeho klína.

„Paní ředitelka vás doprovodí k vaší nové třídě. Emmo, Sebe vy pojďte ke mně." A jaj tohle může znamenat dvě věci. Buď průšvih nebo něco co mě potěší. Thomas si stoupnul dál od ředitelky a my se Sebastianem jsme k němu poslušně jako pejsci přiběhli.

„O co jde šéfe?" zeptal se pobaveně Sebastian. Thomas ho hned zpražil pohledem.

„Po škole se dostavíte do společnosti a budete vrtulníkem přepraveni na ostrov." Sebastianův úsměv okamžitě zamrznul a nahradil ho nepříjemný pohled. Cítila jsem, jak mi Thomas dovolil přístup k jeho myšlenkám, což obvykle nedělá a já toho okamžitě využila. Jenže k jediné k čemu jsem se dostala byl obrázek nějakého černovlasého kluka.

„Najdi ho na ostrově a zabij ho," přikázal mi Thomas. Souhlasně jsem přikývla, že jsem mu rozuměla a nechala jeho mysl znovu na pokoji. Nestávalo se často, aby mě tam pouštěl a já se tam chtěla znovu podívat, ale to bez jeho povolení nepůjde a to získám jenom poslušností.

Sebastian

Vrátit se zpátky na ostrov znamenalo vidět znovu mého mladšího brášku a mámu, ale děsilo mě, že mě tam posílá s Myšlenkou. Vždyť podle starých informací by tam měli být rebelové a on ji tam chce poslat? To nedávalo žádný rozumný smysl.

„Emmo, necháš nás chvíli o samotě?" thomasova otázka zněla spíš jako přímý rozkaz. Anna měla na tváři úsměv určitě potěšená, že je poslána na misi, ale netuší na jakou.

„Proč ji tam posíláš?" zeptal jsem se Thomase jen co byla Anna mimo dosah, aby to slyšela. S Michaelem jsme si měli dávat pozor na myšlenky, abychom jí neprozradili cokoliv co neměla vědět a on ji chce poslat na ostrov.

„S doktorem si nejsme jisti, zda je opravdu na naší straně," řekl Thomas klidně.

„Vždyť už zabila dva ze svých kamarádů. Já si myslím, že je na naší straně a pokud není tak proč ji posíláte právě tam. Vždyť tam můžou být rebelové a ona si může vzpomenout." Doufal jsem, že můj tón hlasu byl ostrý přesně, jak jsem chtěl. Thomas se na mě podíval a jeho pohled byl jasný. Věděl jsem přesně na co myslí a to jsem ani nebyl telepat jako Anna.

„To neudělám," řekl jsem rozhodně. Moje svědomí by nebylo ani schopné to udělat.

„Ale uděláš, pokud se chceš znovu setkat s Jackem. A uděláš to pouze tehdy až zjistíš, že si vzpomněla a pod podmínkou, že by se chtěla k rebelům přidat. Nesplníš můj rozkaz a už nikdy Jacka neuvidíš. A taky až budete na základně na ostrově, tak ji necháš vybuchnout a veškerou vinu svedeš před Annou na rebeli. Žádná evakuace, prostě to vyhodíš a jediný koho můžeš zachránit je tvoje matka, ostatní tam budou." S těmi slovy se Thomas otočil a odešel chodbou pryč. Můj bratr byl klíč, jak mě donutit dělat věci, které jsem nechtěl a on to věděl. Musel jsem se rozhodnout, zda jsem ochotný obětovat dívku, kterou znám jenom dva roky nebo bratra, kterého jsem neviděl až příliš dlouho. A ještě horší je, že jsem oběma dal slib a ty já nikdy neporušuji.

Přidal jsem se k ostatním a nechal se učitelkou vést až ke třídě. Pořádně jsem ji nevnímal a neustále uvažoval nad tím, zda bych opravdu byl schopný Annu zabít. A ještě k tomu mám zabít i nevinné lidi pracující ve společnosti na ostrově. Thomas určitě hraje nějakou hru, kde jsme my figurkami a pěšáky, jenže netuším jakou hru hraje.

Aniž bych si všiml, ředitelka něco řekla učiteli, který zrovna vedl hodinu a ostatní z mé malé skupinky se rozprchli do zadních lavic. Rozhlédl jsem se po třídě a všiml si posledních dvou volných míst. Jedno byla u jedné z blondýn, které si nás všimli u ředitelny a druhé u Anny. V tu chvíli to nebylo jenom rozhodnutí ke komu si sednu, ale i k tomu zda strávím poslední Myšlenčiny okamžiky s ní nebo s někým jiným. Sice tu byla možnost, že ji nebudu muset zabít, protože doktor svůj pokus se strojem provedl správně, ale bylo tu i to malé procento, že ne. Přešel jsem přes třídu a sedl si za Annou, rozhodnutý strávit s ní veškerý volný čas, který by potom mohl rozhodnout na ostrově o našem osudu. Bylo mi jedno co se bude dít během školy, protože jsem se rozhodl plně věnovat té tvrdohlavé telepatce vedle mě a doufat, že se jí paměť nevrátí.

Tak po dlouhé době vám sem přináším pokračování assassínků, kde se nám situace zase začíná komplikovat a Sebastian stojí u těžkého rozhodnutí. Jak myslíte, že to dopadne. Vzpomene si a bude ji muset zabít nebo si nevzpomene a on ji bude dál chránit před tím co neví? Jooo to se dozvíte v příštím díle nebo taky ne. Omlouvám se, že je kapča kratší než jste zvyklí, ale podle mě je tak akorát, před ostatními, které ji budou následovat. Samozřejmě v příštím díle zamíříme na ostrov, kde nebude chybět akce, nebezpečí, vztahy a taky návrat starých a přibytí nových postav. No ukončím svůj nudný proslov a doufám, že jsem vás trošku navnadila v pokračování našich mladých hrdinů. U další kapitoly papa. :)