Sebastian

Před čtyřmi hodinami

Měl jsem na posteli otevřenou tašku a dával do ní potřebné oblečení a ostatní věci. Samozřejmě jsem si úplně dolů již sbalil i zbraně, které se určitě budou hodit, pokud narazíme na rebeli, ale v hloubi duše jsem doufal, že to se nestane.

„Takže co se děje? Thomas vás posílá na misi, z které má naše Myšlenka radost, ale ty vypadáš, že tě něco žere," řekl Michael. Zavřel za sebou dveře a posadil se vedle mojí tašky na posteli. Přihodil jsem tam tričko a přešel do koupelny.

„Nechci o tom mluvit," odpověděl jsem mu nevrle a sebral si kartáček na zuby. Přešel jsem zpátky k posteli a hodil ho do tašky. Vůbec jsem neřešil, co všechno tam mám či jak to tam mám, protože jsem si jen potřeboval při balení uvolnit hlavu.

„Jedete na ostrov, že?" Moje smůla byla, že mě Michael zná až příliš dlouho a ví o mě prakticky všechno. Opřel jsem se o stěnu a zaklonil hlavu.

„Chce, abych ji zabil, pokud si tam na něco vzpomene či se přidá k rebelům," řekl jsem mu popravdě. Oba jsme Thomase znali a věděli, že je to děsná svině.

„Využívá k tomu zase Jacka, co." Sklonil jsem hlavu a podíval se na něj.

„Jo," vydechl jsem bezmocně. Christian ani nevěděl, že mám nějakého bratra a navíc s to byl prakticky nováček jako Anna. A aby toho nebylo málo, tak jemu taky vymazali paměť a nesměl vědět většinu věcí.

„Nechtěl bych být v tvojí kůži, ale musíš uznat, že to má promyšlené. Buď si vás oba pojistí nebo přijde o jednoho z vás a ještě k tomu vyzkouší vaši loajalitu vůči společnosti. Na to, jak ho nesnáším, musím uznat, že to má promyšlené."

„Tos mi teda pomohl," řekl jsem mu naštvaně. Jeho proslov o tom co jsem už i věděl mi vůbec nepomohl.

„To nebyl účel. Rozhodovat se mezi bratrem a holkou, která se ti dostala pod kůži není lehký."

„Ona se mi nedostala pod kůži." Michael zvedl jedno obočí a překřížil si ruce na prsou.

„Vážně? Tak čím to je, že už od doby jejího tréninku se na ni díváš jinak než na nějakého jiného assassína pracujícího pro společnost." Už jsem se zmínil, jak mě dokáže naštvat.

„Je prostě jiná," odpověděl jsem mu a zapnul tašku.

„Sebe, bud to v pohodě. Dopadne to dobře," odpověděl mi Michael. O tom dost pochybuji. I kdybychom tu misi zvládli aniž by si na něco vzpomněla, stále tu byli lidé, které musím zabít a útok svést na rebeli.

Současnost

Seděl jsem v helikoptéře, které s námi letěla na ostrov a přemýšlel o mém rozhovoru s Michaelem. Opravdu je možnost, že se mi Myšlenka dostala pod kůži? To musel být omyl. Tady šlo o slib, který jsem jí dal, když jsem ji odtud odvážel. Helikoptéra zase získala jemnou turbulenci. Náš pilot musel být určitě jeden z těch méně zkušených.

Podíval jsem se naproti, kde ležela naše malá Myšlenka a spala. Hned po vzlétnutí usnula. Vypadala tak nevinně, když byla ve světě snů. Netušila, pravý důvod naší mise ani to, že žije ve lži. Vždycky se projevovala jako silná žena, ale teď vypadala tak bezbranně stejně jako před lety. Společnost ji změnila, ale nyní vypadala opět nevině, jakoby se nikdy nezměnila. Byla to příjemná změna vidět ji i z tohohle pohledu.

„Připravte se k přistání," ozval se ve sluchátkách pilotův hlas. Jeho majitel byl mladý a určitě i nezkušený. Ač nerad musel jsem ji vzbudit. Natáhl jsem se k ní, že ji probudím jemným zatřepáním s jejím tělem.

„Jsem vzhůru," rozezněl se mi v hlavě její hlas. Její šedě zelené oči se probraly k životu a unaveně se zvedla.

„Vyspala ses?" zeptal jsem se jí ze slušnosti. Podívala se na mě tím svým pohledem, zda svou otázku myslím vážně.

„Ten idiot neumí lítat a navíc má vůči lítání odpor, takže nevyspala," odpověděla mi podrážděně. Škoda, že se jí její dobrá nálada opět změnila na podrážděnou. Když se směje tak jí to víc sluší.

„Takže jaký je plán po přistání?" zeptala se nezaujatě a podívala se ven z okna.

„Po přistání nás ubytují. Budeš mít možnost se umyt nebo tak něco. Já si mezitím něco vyřídím. Je mi jedno co budeš dělat, ale večer po osmé se sejdeme v pokoji." Potřeboval jsem si promluvit s matkou a navštívit Jacka. Navíc jsem chtěl už dneska provést Thomasův atentát, abychom se mohli brzo vrátit zpátky.

„To mi vyhovuje," odpověděla Anna. Už od našeho vzletu jsem měl tušení, že i ji Thomas něčím pověřil a určitě se mi to nebude líbit. Jenže co po ní chce se dozvím až se to stane.

Helikoptéra se znovu otřásla v turbulenci, když se náš nováček pokoušel přistát. Bože i já bych to už zvládl lépe a to jsem letěl jenom dvakrát. Anna se pevně chytila sedadla. Všiml jsem si,že se drží až tak pevně, že jí zbělali klouby. Určitě má k létání velký odpor.

Konečně jsme se ocitli bezpečně na vyznačeném políčku na střeše jedné z budov, které patří společnosti. Anna okamžitě otevřela dveře, popadla svoji tašku a vyskočila z helikoptéry. Už chápu, proč spala. Podíval jsem se na hodinky. Do osmy jsem měl ještě dobré dvě hodiny během, kterých jsem si musel promluvit s mámou, kterou jsem musel dostat do bezpečí stejně jako Jacka a rozestavět bomby, aby způsobily výbuch hlavní budovy.

Popadl jsem svoji tašku a postavil se vedle Anny, která sledovala skupinku lidí, kteří k nám šli. Jak jinak je vedla žena, kterou jsem měl rád, ale i nenáviděl. Všiml jsem si Anniného strnulého postoje, jak si moji matku měří pohledem, dokud své oči neskryla pod sluneční brýle. Nebyl jsem si jistý, zda si ty dvě přišli někdy do cesty nebo se jí moje matka hnusí jen od pohledu. Kdybych hledal mezi ní a Thomasem nějaký povahový rozdíl, bylo by to opravdu hodně těžké.

Pětičlenná skupinka přišla až k nám a zastavila se ani ne několik metrů od nás. Helikoptéra už byla mimo provoz, takže se ženy nemuseli bát, že jim vítr způsobený vrtulí zničí účes. Mezi námi bylo až nepříjemné ticho. No vzhůru do toho.

„Ahoj mami," vyslovil jsem a musel si dodat víc kuráže, abych to vůbec řekl. Čekal jsem jakoukoliv Anninu reakci. Údiv, zmatek, vztek či jen pohrdání, ale ani se nehnula.

„Ahoj Sebastiane," řekla matka a přešla ke mně. Sevřela mě ve svém mateřském objetí. Odtáhla se ode mě a pořádně si mě prohlédla. "Hodně ses změnil od doby co si odešel. Zmužněls a vyrostl."

„Nerada ruším tuhle určitě velmi dojemnou chvíli, ale máme jisté věci, které musíme splnit, takže mohl by mi někdo ukázat, kde je můj pokoj?" Mělo mě napadnout, že se brzo ozve i naše Myšlenka. Máma jí věnovala jeden ze svých vědeckých pohledů a potom se podívala zpátky na mě.

„Sethe ukaž slečně její pokoj a my si promluvíme u mě v kanceláři," přikázala máma a podala jednomu z mužů z její skupinky moji tašku. Otočil jsem se zpátky k helikoptéře, abych si z ní vzal batoh s věcmi potřebnými pro sestavení bomb. Když jsem se znovu otočil, Anna už kráčela s tím chlapem v modrém saku dovnitř budovy.

„Kde je Jack?" zeptal jsem se mámy. Pokud věděla o našem příjezdu ona, tak on musel taky a určitě by si nenechal ujít shledání se svým bratrem.

„Pojď se mnou dovnitř," přikázala máma. Vycítil jsem ten podtón naštvanosti. Určitě tu bylo něco co jsem nevěděl, jinak by se mé otázce nevyhnula.

Následoval jsem matku chodbami, které mi kdysi blízké byly nyní tak cizí. Většina zdejších lidí na sobě měla bílé pláště, takže aspoň něco se tu nezměnilo. Máma mě dovedla až do svojí kanceláře, která se za tu dobu taky nezměnila. Stále měla po obvodu místnosti skříně se šanony a dalšími papíry, které nechyběly ani na jejím jednoduchém stole v zadní části místnosti. Jenže nikde tu nebyl Jack a ani na chodbě jsem ho neviděl. Tohle se mi už přestávalo líbit.

„Kde je Jack?" zopakoval jsem svoji otázku a zaměřil svůj pohled na mámu, která se přesunula na svou židli za stolem.

„O něm mi ani nemluv. Ty jsi aspoň odjel pracovat přímo pro Thomase, ale zatímco on pracoval tady pro mě. Jenže pak se rozhodl zradit. To byla mladá Blakeová, že?" Tohle bylo až příliš informací. Příliš věcí, které jsem nehápal.

„Kde je teda Jack a odkud znáš Annu?" zeptal jsem se dost nepříjemně mámy. Ta se jen opřela s klidným výrazem do opěradla židle a přehodila si nohu přes nohu. Jako vždy musela být inteligentní ve všech směrech.

„Jack se přidal k jednomu odboji zde a zradil nás," pronesla matka s takovým klidem v hlase až mi z toho naskočila husí kůže. "Zradil nás, ale co se s ním stalo po útoku na jejich základnu mi je nejasné. A ano. Znám Annu, taky jsem kvůli ní měla několik potíží, ale neboj. Byla jsem obeznámená s její schopností telepatie a můžu ti říct, že od mě se nic nedozví. Bože Sebastiane je z tebe tak velký muž. Měl by sis založit rodinu a udělat z tvojí matky babičku." Bylo mi z ní zle. Opět se nechovala jako matka. Byl jsem na té misi, která měla za úkol zničit odboj assassínů, dřív než se spojí s rebeli. Taky jsme měli za úkol najít Annu a odnést ji společně s několika dalšími do hlavní centrály společnosti. Možná, že Anna zná pravdu ohledně Jackovi. Ale pokud bych se to od ní chtěl dozvědět, hrozilo by, že si vzpomene a já ji budu muset zabít. Všechno se to teď začalo tolik komplikovat.

„Synu posloucháš mě vůbec?" zeptala se nevrle matka, když jsem si dovolil neodpovědět její otázku ohledně založení rodiny. Neměl jsem už žádnou náladu se s ní o čemkoliv bavit. Byl čas splnit svůj úkol a pustit se do chystání bomb.

„Mami musím něco udělat. Promluvíme si později," řekl jsem jí ostře. Rozestavím bomby, odvedu matku z budovy dřív než jí vyhodím do vzduchu a potom společně s Annou odletíme domů než si stihne vůbec vzpomenout.

Anna(Emma)

Nechala jsem se tím mužem odvést až do další budovy, kde jsme výtahem vyjeli do jednoho z apartmá. Bylo velké s k mé smůle jsem hned po prvním rozhlídnutí zaznamenala dvě ložnice. Takže tenhle pokoj je určitě pro mě a Sebastiana.

„Pokud by jste cokoliv potřebovala, stačí zavolat dolů na recepci a oni se o to postarají. Přeji příjemný pobyt, slečno," promluvil znovu ten chlap, který mě sem dovedl. Nepřítomně jsem mu to odsouhlasila a přešla ke stěně, která se skládala pouze z oken. Byl z ní nádherný výhled na část města i na zdejší hlavní budovu společnosti.

Postavila jsem se k oknu a vychutnávala si ten výhled. Tohle město mi připadalo povědomé, ale zároveň i cizí. Stejně jako ta žena na střeše. Překvapilo mě, že je to zrovna Sebastianova matka, ale když jsem ji uviděla, ucítila jsem v srdci ránu, která začala bolet. Byla to taková vnitřní prázdnota, kterou chcete zacelit, ale to jde hlavně jednou cestou. Smrtí té osoby. Měla jsem sice od Thomase za úkol najít toho kluka, kterého mi v mysli ukázal, ale tohle mi nedalo chvilku klidu. Někde uvnitř sebe jsem cítila, že ta žena mi provedla něco hodně bolestného a já začala toužit po pomstě. Čisté nefalšované pomstě. Musela jsem se rozhodnout. Buď nejdřív splním Thomasův rozkaz nebo vykonám svou pomstu, i když udeřím ránu Sebastianovi. Byl to skvělý učitel přítel, ale moje krev toužila po pomstě. Nevím, kde se to ve mně bralo, ale bylo to tam a já ji mínila i získat.

Odstoupila jsem od okna a zamířila k tašce, kterou jsem položila na čalouněné křeslo, když jsem sem přišla. Celý tento byt mě uchvátil, ale všechno co jsem dělala bylo automaticky. Jediné na co jsem se dokázala soustředit byla moje pomsta Sebastianově matce. Zrovna když jsem odepínala zip u tašky a hledala v ní pistoli, v mojí hlavě znovu explodovala dávka bolesti.

Byla jsem v nějaké místnosti či chodbě. Vzduch byl cítit čistotou a pachem krve. Všude kolem se ozývaly výstřely. Někdo se mnou utíkal. Měl mě přehozenou přes rameno. Když jsem od země vzhlédla, uviděla jsem na zemi ležet ženu, které mi přímo před očima umřela a já jsem jí neměla jak pomoct. Obraz se najednou rozplynul a já stála zpátky v apartmá se zbraní v ruce a touhou po spravedlnosti. Doktor mohl říkat co chtěl, ale ta žena byla určitě moje matka. Cítila jsem to někde hluboko uvnitř, stejně jako jsem znala viníka její smrti. Byl čas odplaty a smrti. Smrti Sebastianovi matky.

Schovala jsem zbraně pod svou černou bundu stejně jako zásobníky a zamířila zpátky do hlavní budovy, kde jsem chtěla najít ženu, která mi zničila život. Možná jsem se ke společnosti přidala dobrovolně, ale musela jsem k tomu mít důvod či důvody a věřím, že tohle byl jeden z nich.

Sebastian

Zrovna jsem přichystal poslední bombu. Podíval jsem se na hodinky. Měl jsem skvělý čas. S Annou jsme byli domluvení na osm hodin a ať teď dělala cokoliv, tak určitě teď je na cestě zpátky do pokoje. Měl jsem asi posledních patnáct minut než se tahle budova zřítí k zemi společně s několika nevinnými lidmi. Zbývalo nyní už jen zachránit mou matku. Ať už byla jakákoliv byla to moje matka. Zachránit ji byla povinnost.

Procházel jsem chodbami směrem k její kanceláři a odpočítával čas. Možná nebylo nejchytřejší přichystat poslední bombu až v přízemí, když matka měla svoji kancelář ve čtvrtém patře. Šel jsem po schodech nahoru a díval se přímo před sebe. Kdybych viděl obličeje lidí, které mám zabít bylo by to o hodně těžší.

Už mi zbývalo projít poslední chodbou, popadnout matku a rychle dotud zmizet únikovým východem, když jsem si všiml Anny. Stála u okna a dívala se z něj ven. Ona tu být neměla. Tímhle se to všechno komplikovalo. Rychle jsem přešel k ní a prudkým trhnutím jsem si ji otočil k sobě.

„Proč jsi tady?" zeptal jsem se jí naštvaně. Byl jsem plný zlosti, protože tu neměla být. Měla být kdekoliv jinde, ale v bezpečí. Její pohled však mluvil za vše. Ať udělala cokoliv, měla k tomu důvod, protože jí z očí sršelo odhodlání.

„Musela jsem si něco vyřídit," odpověděla mi klidně. Možná až příliš klidně. Pokud vím tak podle spisů byla na misích pokaždé úspěšná, protože to dělala bez svědomí. Stejně to vypadalo i teď. Něco se muselo stát jinak by si už stěžovala, abych ji pustil, jenže ona se na mě dívala s lhostejným pohledem.

„Anno, co jsi provedla." Až vyslovení jejího jména ji probralo z jejího transu, kde neměla svědomí. Až teď to byla opět ona. Na mých hodinkách se spustil alarm, který hlásil, že do konce výbuchu zbývá pouze deset vteřin. Anna se nechápavě podívala na hodinky a pak na mě. Znovu jsem stál před rozhodnutím, zda zachráním ji nebo matku, ale tahle volba byla jednodušší. Moje matka byla stejná jako Thomas, ale Anna byla jiná. Schoval jsem Annu do svého objetí a čekal, až hodinky utichnou, protože hned potom nastane výbuch.

Alarm skončil a celá budova se otřásla v první vlně výbuchu, který byl následován ohněm a tlakovou silou. Oheň nás obklopil a tlaková síla způsobila, že jsme proletěli s Annou skrz okno následováni plameny od výbuchu. Nemínil jsem ji pustit a ani jsem to neudělal, dokud jsme neproletěli plátěnou plachtou natáhnutou mezi domy, aby chránila lidi na ulici před sluneční září. Ucítil jsem silný dopad, který byl způsoben nárazem na střechu nějakého auta. Nebyl jsem schopný jakéhokoliv pohybu. Veškeré moje smysli byly zpomalené a moje vědomí bylo zmatené.

Otočil jsem hlavu a uviděl vedle sebe ležet Annu, která měla větší štěstí než já, protože jsem její pád zbrzdil. Snažila se zvednout a chytit balanc.

„Sebastiane, vstávej," ozval se mi její hlas v hlavě. "Musíme pryč." I zde na ostrově měli policii, která měla právo nás vyzpovídat, ale jak by jste jim vysvětlili, že máte schopnosti, které vám zachránili život? Myslím, že nijak.

Sebral jsem poslední zbytky sil a posadil se. Moje hlava se mi motala a třeštila mě vší silou. Anna seskočila z auta a zároveň se o něj zapřela, aby chytila balanc. Musel jsem se sebrat a dostat nás do bezpečí. Sjel jsem po boku auta, vzal Annu za ruku a společně jsme kulhavým pohybem zamířili pryč od budovy v plamenech.

„Ohnivzdornost? Působivé." Nejspíš to myslela v dobrém, když na mě promluvila skrz mysl, ale způsobila mi tím jen větší bolest hlavy. Musel jsem se usmát, že jsem ji překvapil a dál ji vedl pryč, dokud se mi nepovedlo dostat nás do vedlejší budovy s pokoji. Recepční ihned pochopila naši situaci a pomohla nám dostat se do našeho apartmá. Byl jsem děsně unavený a když moje tělo dopadlo do čalouněného křesla, poddal jsem se jí upadnul do bezvědomí.

Tak a další kapitolka je zde. Nějak mě to teď chytlo. No v dnešní kapitolce bylo jedno velký bum s hodně mrtvími a krásné zjiětění, že Sebastian ovládá ohnivzdornost. Místo matky zachránil naši Annu, ale jak to bude mezi nimi teď? Přijde na to co Anna udělala či Anna na to, že za výbuchem stojí on. Situac se nám komplikuje a stejně tak i pomalu začíná rozplétat. Hola hej brzké shledání u další kapitoly. :)))