Sebastian

Minulost

Utíkali jsme s Jackem po chodbách společnosti a snažili jsme se najít mámu, která tu někde musela být. Obvykle bývá ve své pracovně, ale dneska tam nebyla. Možná, že bude v zasedačce a přesně tam jsme s Jackem utíkali a vyhýbali se máminým spolupracovníkům.

„Hej bráško, brzdi. Já už nemůžu!" zakřičel na mě můj mladší brácha Jack. Zastavil jsem a čekal dokud mě nedoběhne. Byl jen o dva roky mladší než já, ale někdy mi přišel mladší.

„Tak pohni už jsme skoro tam," pobídl jsem ho. Bavilo mě Jacka provokovat a vždycky to zabralo. Jack se naštval a zrychlil. Rozeběhl jsem se a utíkal rovnou do zasedačky, která byla hned za rohem.

Bez zaklepání jsme tam s Jackem vtrhli a naskytl se nám pohled na mámu, jak o něčem horlivě debatuje s nějakým mužem v černém obleku. Jejich pohledy se na nás obrátily a máma nasadila svůj přísný výraz, který platil jen na Jacka. Zajímalo mě o čem se to bavily, ale já jsem byl zvědavý co to mám na rukách za tetování.

„To jsou tvé děti, Meredit?" zeptal se ten muž a pořádně si nás zkoumal pohledem. Jeho pohled se nakonec zakotvil na mém tetování, které se mi rýsovalo na rukách. "Sebastian a Jack, že?" Ignoroval jsem mužovy slova a zadíval se na mámu.

„Mami, proč mám na rukách to tetování?" zeptal jsem se zmateně. Máma ke mně přešla a chytila do svých dlaní mé ruce. Pořádně si je prohlédla a zkusila se ty čáry smít pomocí svých slin, ale nešlo jí to.

„Víš, jak zněla naše dohoda. Je čas, Meredit," řekl muž a máma mě pohladila po tváři. O čem to zatraceně ten muž mluvil. Mámě se na tváři objevil smutný výraz.

„Je to ještě dítě, Thomasi. Je mu teprve deset," odpověděla mu máma a otočila se k němu.

„A už teď má velký dar. Myslíš si snad, že nevím, co umí Meredit? Vážně sis myslela, že to přede mnou můžeš utajit? Před lety jsme se na něčem domluvili a teď je čas naši domluvu dodržet. Jede se mnou. Rozluč se a odveď ho k helikoptéře a nic nezkoušej nebo pošlu Jacka tam, kde jsou ostatní děti." Nic z toho jsem nechápal. Rozhodně jsem nechtěl, aby Jacka někam odvedli i kdybych měl odejít s tím mužem. Když se Jack narodil skoro zemřel a já přísahal, že ho budu chránit.

„Proč musí Sebastian pryč?" zeptal se zmateně Jack a přešel k mámě. Ta si nás oba přitiskla k sobě a po tváři jí stekla slza.

„Aby nám pomohl. Rozluč se s bráškou ano Jacku? Slibuji, že na něj dám pozor," řekl muž a pohladil Jacka po hlavě. Měl jsem chuť do něj praštit, protože chce mému bráškovi ublížit, tím že mě od něj odvede.

„Ale já nechci, aby odešel," postěžoval si Jack a popotáhl. Máma se na mě podívala svým pohledem, utěš ho a políbila mě na čelo. Je mi jasné, že máma tomuhle přítrž neudělá, takže budu muset jít s tím mužem, který mě chce od Jacka oddělit.

„To je dobré, Jacku. Vždycky budu poblíž, abych tě ochránil. Poslouchej mámu a nezlob, jasný?" pověděl jsem mu a pořádně ho objal. Nechci se s ním loučit.

„Už je čas. Jacku před dveřmi je Anabet, odvede tě domů. Přijdu večer," řekla přísně máma a narovnala se. Nikdy nebyla rodičovský typ a ani teď jím není. Jack se na mě podíval s uslzenýma očima. Usmál jsem se na něj a naznačil mu hlavou, aby mámu poslechl. Máma ho vždycky měla radši než mě a byla na něj i mírnější, tak to tak i musí zůstat. Jack se smutně zadíval na mě i na mámu a potom se sklopenou hlavou odešel pryč.

„Sebastiane, chci abys toho muže poslouchal, tak jako mě a nezlobil," řekla máma, když se za Jackem zavřely dveře. Přešla ke mně a položila mi ruce na ramena. "Pamatuj si, že tě mám ráda a pomáháme tomu muži." Souhlasně jsem přikývl, ale nevěřil jsem, že mluví pravdu.

Součastnost

Unaveně jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Hlava mě bolela jako bych tam měl kováře, který mlátí do kovadliny. Včerejší noc se povedla. Vyhrál jsem sázku, kterou jsme s kluky uzavřeli a nakonec jsme ji oslavili, akorát jsme to malinko přehnali. Měl jsem ztuhlý krk od toho, jak jsem spal v křesle. Rozhlédl jsem se po místnosti a našel Christiana, jak spí na pohovce a Michaela na zemi. Od hlavních dveří se ozval zvonek. Zatraceně teď ne.

„Který kretén," zamumlal Christian a přetočil se na druhý bok. Protřel jsem si obličej a protáhl si krk. I když byl Michael o rok starší než já, byl jsem ten hlavní a rozumný já. Zvedl jsem se z křesla a jemně kopnul do Michaela.

„Vstávat, máme návštěvu. Ukliď to tu a otevři dveře. Já jdu vzbudit Myšlenku," řekl jsem a dloubnul i do Christiana. "Dělej zpomalenče nebo dostaneš ještě víc do těla."

„Otravo," prohlásil Chris. Pobaveně jsem se usmál a zamířil nahoru do pokoje, kde byla Myšlenka. Včera se od našeho incidentu neukázala a zavřela v pokoji.

„Michaeli otevři mi dveře k Myšlence!" křikl jsem na něj, když jsem šel pomalu do schodů. S bolavou hlavou a ztuhlými nohy to šlo těžko. Když jsem konečně vyšel nahoru, objevil se mi pohled na otevřené dveře do Annina pokoje. Pořádně jsem je rozevřel a zadíval se dovnitř. Anna ležela rozvalená na posteli, u které byla na zemi láhev vína. Takže tady si někdo udělal vlastní párty. Pobaveně jsem se usmál. Tohohle nejde nevyužít.

Potichu jsem přešel k její posteli a odhodil svoje tričko na zem. Opatrně jsem si sedl na postel a potom si přilehl za ní. Dal jsem si ruce za hlavu a pozoroval, jak pravidelně oddechuje. Nejspíš má lepší spaní než já. Závidím jí, že si nic z minulosti nepamatuje, protože mě ta má stále pronásleduje.

„To je moje postel," řekla skrz mysl a potom otevřela oči, které se do mě zabodly. Ta neobvyklá barva mě fascinovala a jejich majitelka ještě víc. "Co tu chceš?"

„Máme návštěvu. Thomas nás přišel navštívit. Jestli chceš uvařím ti kafé, aby ses dostala z kocoviny, kterou máš po tom víně," odpověděl jsem jí a nespouštěl z ní pohled. Byla přikrytá peřinou, z které vyčuhovaly jenom její holá ramena a ruce. Zhluboka si povzdechla a sundala ze sebe peřinu. Měla na sobě jen kraťoučké kraťase a podprsenku. Ta holka je teda číslo.

„A kdo říkal, že mám kocovinu? Jedna láhev mě neskolí, na rozdíl od vás," odpověděla nabroušeně a zvedla se z postele. I když jsem ji už přes dva roky trénoval, stále mě bude lákat ta její sexy postava. Vešla do šatníku a za chvíli se z něj vrátila v tílku a teplákách s černou mikinou.

„To se tu budeš válet celou dobu nebo si půjdeš poslechnout co krásného nám Thomas chce říct," pověděla a nadzvedla obočí. Pobaveně jsem se zvedl z postele, vzal si tričko ze země a následoval ji ven z postele.

„Vím, kam míří tvoje myšlenky a říkám ti na to si nech zajít chuť," pronesla klidně a nasadila si mikinu. Mám štěstí, že ví jen o banálních věcech než o tom, co před ní musím za každou cenu zatajit.

Anna

Pamatuji si na svoji první kocovinu, kterou jsem zažila hned po prvním sezení s doktorem McCastlem a za tu dobu se stala opilost mou nedílnou součástí, i když byla v menší míře. Pro jistotu jsem si dala za pásek od kalhot pistoli. Nehnula jsem se bez ní ani na krok, ať už jsem byla v jakémkoliv stavu, protože jsem nikdy nevěděla, kdy a kde se rebelové objeví. Někdy jsem musela nad vším myslet. Nad minulostí, přítomností i budoucností a jediný způsob, jak tyhle myšlenky smyt byl alkohol. Zlatá hořká chuť alkoholu, od kterého si po dnešku dám zase nejmíň na den pokoj.

Sešla jsem po schodech do obývacího pokoje, kde v křesle seděl Thomas a kluci naproti němu stáli v pozoru. Bylo poznat, že by si nejraději dali kafé a lehli si na gauč. Zhluboka jsem si povzdechla, prohrábla si vlasy a postavila se vedle Michaela a hned vedle mě Sebastian. To jsem si teda měla kam stoupnout. Narovnala jsem se a byla připravená čelit Thomasově kázání.

„Ty taky?" zeptal se mě nepříjemně Thomas. Ani nemusel být konkrétní, když jsem uviděla na stole dvě lahve od piva.

„Nikdy dřív ti to nevadilo," odpověděla jsem mu klidně. Věděl o tom, že piji, ale nikdy dřív si nestěžoval, tak proč by měl i teď?

„Tady už nejsi ve společnosti. Potřebuji, abys byla připravená kdykoliv se bránit či jít na misi." Bože, ten má ale dlouhé vedení. Měla jsem ruce spojené za zády, takže jsem měla skvělý přístup ke zbrani. Uchopila jsem ji do ruky a pohotově ji namířila Thomasovi na obličej.

„Stále ti přijdu v nepřijatelném stavu?" zeptala jsem se ho a ostatní se na mě dívali, jak na blázna. Možná, že jím jsem, ale to je teď mé nové já.

„Stejně si dáš s klukama běh k jezeru a tam si dáte pořádnou koupel, aby jste se vzpamatovali. Snad si uvědomíte svoji chybu. Ale nyní důvod proč jsem vás navštívil."

„Můžeme se na to aspoň už posadit?" přerušil ho Christian svoji otázkou. Schovala jsem si zbraň zpátky za tepláky a čekala, co krásného nám Thomas chce říct. Jeho odpověď ohledně posazení jsem znala předem. Jeho pohled značil jasné ne.

„Lidé si o vás začínají šeptat. Mysleli jsme, že když vás budeme držet dál od lidí budete v bezpečí, ale stal se přesný opak. Z toho důvodu začnete od zítřka navštěvovat zdejší střední školu, přesněji poslední ročník. Uděláte si maturitu a aspoň nebudete mít tolik volného času k vymýšlení hloupostí." Střední? Slyšela jsem toho o ní hodně, ale nikdy mě nenapadlo, že ji budu muset navštěvovat. "Na co ještě čekáte. Jezero čeká a jestli někdo přemýšlí nad ulejváním, tak na to rovnou zapomeňte, protože jestli se dozvím, že jste se na to vykašlali, tak si mě nepřejte a Myšlenko. V garáži máš překvapení." Naznačila jsem ústy slovo děkuji a potom vyběhla s klukama ven z domu směrem k jezeru, o jehož poloze jsem nevěděla, takže jsem se musela řídit přímo podle nich.

Kluci nasadili pro mě přijatelné tempo, takže jsme společně běželi lesem k jezeru. Jenže jejich tempo pro mě v jednu chvíli bylo až příliš nudné, tak jsem trochu zrychlila a vzala to přes horší terén po hrbolcích a kořeny větví. Bylo to pro mě jako malé procvičení obratnosti a rychlosti.

„Nezapomeň, že budeš muset běžet i zpátky," podotkl Michael, který zrovna běžel po pěšině vedle mě. Sebastian byl vepředu a hned za ním Christian. Pozorně jsem ho sledovala, protože jsem věděla, že je nepředvídatelný. Byl rychlý, silný, obratný a taky nepředvídatelný. Ignorovala jsem Michaela vedle sebe a uvažovala, jak daleko to ještě je.

Vyběhli jsme z lesa, takže jsme běželi po louce ve vysoké trávě. Těžko jsem viděla pod vlastní nohy, ale to bylo vedlejší. Utíkali jsme stále ve stejném tempu a slunce do nás přímo pražilo. Teď bych si dala pořádnou sprchu.

„Kdo bude poslední ve vodě zítra řídí!" vykřikl Christian a zrychlil. Tak na to, ať zapomenou. Já jim šoféra dělat nebudu. Zrychlila jsem taky a dohnala Sebastiana, který byl první. Běželi jsme vedle sebe, dokud se před nám neobjevilo dřevěné molo u jezera. Od jeho hladiny se odrážely sluneční paprsky a tím tvořily kouzelný dojem na celou krajinu u jezera.

Se Sebastiánem jsme doběhli až na dřevěná prkna mola, na jejímž konci skočil Sebastian v oblečení do vody. Chtěla jsem ho následovat, ale pak jsem si uvědomila, že plavat neumím. Když po mně chtěl Thomas, abych se to naučila, měla jsem v hlavě nějaký blok, který mi v tom bránil.

Prudce jsem zastavila a přemýšlela, jestli mám běžet zpátky do domu nebo si schladit nohy ve vodě. Jelikož mě děsně pálily od běhu v uzavřených botech, vyhrála nakonec druhá možnost. Sundala jsem si boty, sedla si na okraj mola a svěsila nohy dolů do osvěžující vody. Jen co se mé nohy dotkly hladiny vody, skočili za Sebastiánem Chris s Michaelem taky plně oblečeni jako jejich předchůdce. Začaly po sobě ve vodě stříkat a navzájem se topit. Teď se chovali jako malé děti a já je nemíním hlídat. Opřela jsem se rukama dozadu a vystavila svůj obličej slunci, které příjemně hřálo a s vodou, v které jsem si namáčela nohy, tvořilo ojedinělý kontrast. Voda poblíž mola se víc rozvířila a někdo se vytáhl vedle mě na molo.

„Nepřidáš se k nám ve vodě?" zeptal se mě zadýchaně Sebastian. Jeho hloupost. Měl se nejdřív vydýchat a pak až skákat. Otočila jsem hlavou k němu a pozvedla obočí. Nevěděl o mém strachu z vody a taky mu to neřeknu, pokud nebudu muset.

„Ne," odpověděla jsem rázně. Sebastian se pousmál a prohrábl si vlasy.

„Myslel jsem si to, ale Thomasův rozkaz zněl jasně," řekl a na tváři se mu objevil šibalský výraz, který určitě neznamenal nic dobrého. Než jsem si uvědomila co má v plánu, chytil mě za ruku a během chvilky mě sebou stáhl do vody. Připomeňte mi ho za tohle zabít, pokud to přežiji.

Okamžitě jsem se snažila dostat zpátky nad hladinu. Jenže abych to měla ještě těžší, tak mi hlavou projela silná bolest. Byla stejná jako po tom polibku se Sebastiánem. Další útržek z mé mysli se mi vkradl před oči a já si vzpomněla na to, jak ě někdo držel kolem pasu a dostal mě zpátky nad hladinu, abych se mohla svobodně nadechnout. Jakmile všechno opět zmizelo, snažila jsem se rychle dostat nad hladinu. Když se mi to povedlo, snažila jsem se za každou cenu zůstat nad vodou a nenaloktat se vody. Něčí ruce mi pomohli dostat se k okraji mola. Okamžitě jsem se chytila dřevěných prken a vyšvihla se zpátky na bezpečnou podlahu mola. Pořádně jsem kašlala, i když jsem v plicích neměla skoro žádnou vodu. Prahla jsem po nedostatku přístupu vzduchu.

„Jsi v pohodě? Netušil jsem, že..." Jen tyhle mi stačily k tomu, aby ve mně vzrostl vztek té nejvyšší úrovně. Otočila jsem se na Sebastiána s vražedným pohledem a postavila se na nohy.

„Že co! Že neumím plavat! Jasně každému se tím chlubím. Co sis jako myslel, když jsi mě stáhnul do vody! Že budu plavat a přidám se k vám! Pokud ano tak ses pěkně zmýlil, protože já rzím!" zakřičela jsem na něj naštvaně a vší silou do něj strčila, takže skončil zpátky ve vodě. Tohle mu dlouho neodpustím. Rozeběhla jsem se zpátky k domu a neohlížela se ani, když někdo křikl moji přezdívku.

Sebastian

Než jsem se stihl znovu vynořit, byla pryč. Vůbec jsem nechápal, co to do ní vjelo. Když jsem se předtím vynořil dřív než ona a chvíli ji viděl jen, jak se pod vodou drží za hlavu, bál jsem se o ni.

„To se ti teda povedlo," vytkl mi Michael, když připlaval blíž ke mně.

„Myslíš, že se jí můžou vrátit vzpomínky?" zeptal jsem se ho s obavou. Pamatuji si moc dobře co se stalo s Alexem, když se mu ty jeho vrátili a nechci, aby stejně dopadla i ona.

„Alexovi se vrátili, ale jestli je to možné i u ní, to netuším. Nemysli na to. Ji neztratíme, jako Alexe. Nic nezjistí a všechno bude v pohodě. Hlavně nezapomeň, že je jen jeden z pěšáků jako my a její nevědomost je pro ni dar," odpověděl mi Michael. Vyhoupnul jsem se zpátky na molo a sledoval Christiana, který k nám zrovna plaval zpátky. Jeho a Myšlenky nevědomost o jejich minulosti jsou pro ně dar, opakoval jsem si stále dokola. Jenže bez výsledku.

„Hele starouškové, co vy dva tady sedíte jak kakabusy a kam zmizela Myšlenka?" řekl pobaveně Christian a přisedl si za mnou na molo. Praštil jsem ho do ramene, abych mu smazal ten úsměv z tváře, ale ten se jen víc rozšířil.

„To bylo za co, staříčku?" zeptal se Chris a nadzvedl obočí. Dal jsem mu pohlavek a Michael na něj stříkl vodu.

„Za ty staříčky, ty skrčku. Tak jo pánové, myslím, že už střízlivý jsme dost, takže jdeme zpátky domů. Nepotřebuji nechat Myšlenku s Thomasem o samotě, pokud tam ještě je," zavelel jsem a sundal si mokré tričko. Michael se vytáhl z vody na molo a prohrábl si svoje vlasy.

„Proč vůbec Myšlenka tak rychle zmizela?" zeptal se Christian, když jsme se rozběhli zpátky k domu. Chtěl jsem mu odpovědět, ale ani já na tohle neznal odpověď. Stihla mi zmizet dřív než jsem se jí na to stihl zeptat, ale pravdou je, že jsem se o ni bál. S Michaelem jsme si vyměnily pohledy, protože ani jeden z nás mu nemohl říct pravdu. Oba jsme se totiž obávali toho nejhoršího.

„Sebastian ji naštval, a proto odešla dřív," odpověděl mu Michael. Jasně sveďte to všechno na mě. Ale pořád lepší než, aby se v tom Christian rýpal.

„Myslíš, utekla. Vypadala totiž pěkně naštvaně. Jestli je jako Alex, tak určitě teď někde upouští páru," řekl Christian. Sakra, snad nedělá nějakou pěknou hloupost, protože zatím se od Alexe vůbec neliší.

Přidal jsem na rychlosti a vzdaloval se od kluků. Pokud se opravdu podobá Alexovi, tak teď určitě dělá nějakou hloupost. Nevěděl jsem co se jí honí hlavou a docela se o ni bál. Přišli jsme o Alexe, ale ji neztratíme.

Doběhl jsem k domu a vběhl přímo dovnitř. V celém bytě panovalo ticho. Vběhl jsem do obýváku s kuchyní až k tajné tělocvičně. Nikde nebyla. Zatraceně kde je?

„Myšlenko?" proběhlo mi hlavou. Jestli tu někde je tak by měla odpovědět, ale jakékoliv reakce jsem se nedočkal. Vyběhl jsem schody a vrazil k ní do pokoje. Tady taky nebyla, tak kde mohla být?

„Našels ji?" zeptal se mě Michael, když jsem sbíhal schody, abych se podíval, jestli není na zahradě či u bazénu, ale proč by mi potom neodpovídala.

„Ne nikde tu není, dokonce ani v tělocvičně," odpověděl jsem mu a prohrábl si vlasy.

„Vrata od garáže jsou otevřené a na zemi je kaluž od oleje. Myslím, že odjela na dárku od Thomase." Zatraceně jen to ne. Alex by si svoji zlost vybyl na figuríně, ale ona si zmizela pryč. V tu chvíli mě napadlo kam mohla jet. Podíval jsem se na Michaela, s kterým jsme si opět vyměnily pohledy.

„Co se děje?" zeptal se nechápavě Christian.

„Tam by přece nejela," řekl klidně Michael a úplně ignoroval Chrisovu otázku. Na stole začal vyzvánět mobil. Okamžitě jsem ho zvedl a přiložil k uchu.

„U telefonu Sebastián. Kdo volá?" ohlásil jsem se a zároveň se i optal. Tohle číslo měli pouze vysoce postavení lidé ve společnosti.

„Okamžitě přijeď od společnosti. Myslím, že toho máme hodně k probrání ohledně Anniného stavu a její domněnky návratu vzpomínek," ozvalo se v telefonu a hned potom ho nahradil zvuk ohlašující konec hovoru.

„Ale jela," odpověděl jsem nevrle na Michaelovu předešlou otázku a vydal se do pokoje, abych se převlékl a jel rovnou do společnosti. Zatraceně, proč tam musela jet?

Po delší době další díl. snad se vám líbil. Tentokrát jsme malinko navštívili Sebastiánovu minulost. Jak jste si všimli, začíná být v příběhu zamotaná i nová postava Alexe. Už jsem se vás asi ptala, ale zajímalo by mě, zda se vám příběh dobře čte, když je psán z pohledu minulosti i součastnosti. Nuže předem děkuji za všechny votes či komentáře a přeji příjemně strávený víkend. :)